Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Harryho žaludek udělal kotrmelec: ten pes na obálce Předzvěstí smrti v Krucáncích a kaňourech… a pes, který se krčil ve stínu Magnoliové ulice… Levandule Brownová si teď také přitiskla ruce k ústům. Všichni na něho zírali, všichni s výjimkou Hermiony, která se zvedla už před chvílí a nenápadně se přesunula za křeslo profesorky Trelawneyové.

„Já si nemyslím, že to vypadá jako Smrtonoš,“ prohlásila rezolutně.

Profesorka Trelawneyová na ni hleděla s narůstající nelibostí.

„Snad mi promineš, že to řeknu nahlas, drahoušku, ale vidím kolem tebe jen velmi slabou auru. Jen velmi malou vnímavost vůči rezonancím budoucnosti.“

Seamus Finnigan kroutil hlavou ze strany na stranu.

„Vypadá to jako Smrtonoš, když se na to díváte odtud,“ připustil a oči měl téměř zavřené, „ale tady odtud to spíš připomíná osla,“ dodal, když se naklonil doleva.

„Co kdybyste se všichni přestali dohadovat o tom, jestli umřu nebo neumřu!“ rozkřikl se Harry tak hlasitě, že překvapil sám sebe. Teď už nikdo neměl odvahu se na něj podívat.

„Myslím, že bychom pro dnešek měli s výukou skončit,“ ozvala se profesorka Trelawneyová svým nejzastřenějším hlasem. „Ano… sbalte si prosím učební pomůcky…“

Žáci v tichosti sebrali všechny šálky a vrátili je profesorce Trelawneyové, sklidili své učebnice a zavřeli si aktovky. Dokonce i Ron se vyhýbal Harryho pohledu.

„Dopříště ať vás provází štěstí,“ popřála jim malátně profesorka Trelawneyová. „A ještě něco — ty, drahoušku,“ ukázala na Nevilla, „přijdeš příště pozdě, uč se tedy obzvlášť pilně, abys nezůstal pozadu.“

Harry, Ron a Hermiona absolvovali cestu po žebříku profesorky Trelawneyové i po točitém schodišti mlčky a pak se hned vydali na hodinu přeměňování profesorky McGonagallové. Najít její učebnu jim trvalo tak dlouho, že i když z jasnovidectví odešli ještě před koncem hodiny, málem to nestihli.

Harry si schválně vybral lavici až vzadu, a přesto si připadal, jako by seděl ve světle obzvlášť jasného reflektoru; spolužáci po něm neustále pokukovali, jako by se měl co chvíli svalit mrtvý k zemi. Stěží vnímal, co jim profesorka McGonagallová vykládá o zvěromázích (kouzelnících, kteří jsou schopni podle libosti se přeměňovat ve zvířata), a dokonce ji ani nesledoval, když se sama před jejich očima přeměnila v mourovatou kočku, jejíž srst kolem očí připomínala brýle.

„Tak poslyšte, co to do vás všech dnes vjelo?“ vyslovila údiv profesorka McGonagallová, když se s tlumeným puk vrátila do vlastní podoby, a zkoumavě si jednoho po druhém prohlížela. „Ne že bych si na tom nějak zvlášť zakládala, ale to je poprvé, co jsem si touhle přeměnou nevysloužila ve třídě potlesk.“

Hlavy všech se znovu stočily k Harrymu, nikdo však nepromluvil. Pak se přihlásila Hermiona.

„Prosím, paní profesorko, my jsme právě měli první hodinu jasnovidectví a četli jsme tam z čajových lístků a…“

„Ach tak, už rozumím,“ přerušila ji profesorka McGonagallová s nečekaně zamračeným výrazem. „Víc už říkat nemusíte, slečno Grangerová. Jen mi povězte, kdo z vás má v tomhle školním roce zemřít.“

Všichni na ni užasle pohlédli.

„Já,“ ozval se konečně Harry.

„No jistě,“ přikývla profesorka McGonagallová a upřela na Harryho oči jako trnky. „V tom případě byste ovšem měl vědět, Pottere, že Sibyla Trelawneyová předpovídá smrt jednomu studentovi rok co rok už od začátku svého působení na této škole. Ani jeden z nich dosud nezemřel. Spatřit nějakou předzvěst smrti je její oblíbený způsob, jak přivítat novou třídu. Nebýt toho, že zásadně nekritizuji žádného ze svých kolegů —“ Profesorka McGonagallová se zarazila a třída si všimla, jak jí zbělelo chřípí nosu. Pak už klidněji pokračovala: „Jasnovidectví je jedním z nejnepřesnějších odvětví všech čar a kouzel. Nebudu před vámi tajit, že osobně je považuji za naprostou ztrátu času. Opravdoví jasnovidci jsou nesmírně vzácní a profesorka Trelawneyová —“

Znovu se zarazila a pak velice věcným tónem prohlásila: „Podle mého názoru přímo kypíte zdravím, Pottere, takže mi jistě prominete, že vám neodpustím dnešní domácí úkol. Ujišťuji vás ovšem, že pokud byste zemřel, nemusíte mi ho odevzdávat.“

Hermiona se rozesmála a Harrymu se přece jen trochu ulevilo. Teď, když na něj už nepůsobilo tlumené červené světlo ani omamné vůně v učebně profesorky Trelawneyové, nepociťoval tak silné obavy ze slepence čajových lístků. Ne všichni se však dali úplně přesvědčit. Ron se dál tvářil ustaraně a Levandule zašeptala: „Ale s tím Nevillovým šálkem se to přece splnilo?“

Když hodina přeměňování skončila, připojili se k zástupu, který se hrnul do Velké síně na oběd.

„No tak, Rone, hlavu vzhůru,“ utěšovala ho Hermiona a přistrčila k němu mísu s gulášem. „Slyšel jsi přece, co říkala profesorka McGonagallová.“

Ron si naložil na talíř guláš, zdvihl vidličku, ale do jídla se nedal.

„Harry,“ špitl potichu a vážně, „že jsi náhodou neviděl nikde velkého černého psa — nebo ano?“

„Ale ano, viděl,“ odpověděl Harry. „Viděl jsem ho ten večer, kdy jsem utekl od Dursleyových.“

Ronovi s rachotem vypadla vidlička z ruky.

„Nejspíš to bylo nějaké toulavé psisko,“ utrousila suše Hermiona.

Ron se na ni podíval jako na blázna.

„Hermiono, jestli Harry viděl Smrtonoše, je to — je to moc zlé,“ zahuhlal. „Strýček — strýček Bilius taky jednoho viděl a — čtyřiadvacet hodin nato umřel!“

„Shoda okolností,“ usoudila bezstarostně Hermiona a nalila si trochu dýňové šťávy.

„Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ vyhrkl Ron a zatvářil se popuzeně. „Smrtonošové fakt dokážou většinu kouzelníků vyděsit k smrti!“

„No tak vidíš,“ prohlásila Hermiona bohorovně. „Uvidí Smrtonoše a zemřou strachem. Smrtonoš není předzvěstí smrti, je její přímou příčinou! A Harry je pořád ještě mezi námi, protože není takový hlupák, aby si hned řekl — páni, to byl Smrtonoš, to abych honem natáh bačkory.

Ron otevřel ústa, nakonec však Hermioně nic neřekl; ta si vytáhla z brašny novou učebnici věštění z čísel, rozevřela ji a opřela ji o džbánek se šťávou.

„Mně osobně připadá, že to celé jasnovidectví je úplně pochybené,“ podotkla ještě, zatímco hledala příslušnou stránku. „Myslím, že spousta věcí je v něm založená na obyčejném hádání.“

„Na Smrtonošovi v tom šálku nic pochybeného nebylo!“ ohradil se Ron.

„Zato když jsi Harrymu říkal, že je to ovce, nepřipadalo mi, že bys na tom tolik trval,“ odsekla chladně Hermiona.

„Profesorka Trelawneyová říkala, že nemáš tu pravou auru! Máš prostě vztek, že se v něčem pro změnu vůbec nevyznáš!“

Dotkl se jejího citlivého místa. Hermiona praštila učebnicí věštění z čísel tak silně o stůl, že se kolem dokola rozlétly kousky masa a mrkve.

„Jestli se po mně chce, pokud mám být dobrá v jasnovidectví, abych předstírala, že vidím předzvěsti smrti ve slepenci čajových lístků, tak si nejsem jistá, že tam budu dlouho chodit. V porovnání s hodinou věštění z čísel byla tahle jasnovidecká absolutně k ničemu!“

Popadla brašnu a naštvaně odešla.

Ron se za ní zamračeně díval.

„O čem to mluvila?“ zeptal se Harryho. „Na věštění z čísel přece ještě nebyla.“