Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Velká síň se začala vyprazdňovat a všichni se rozcházeli na první hodiny. Ron pohlédl do svého rozvrhu.

„Už bychom asi měli jít. Podívej, jasnovidectví máme až úplně nahoře v severní věži. Bude nám trvat deset minut, než se tam dostaneme…“

Rychle dojedli snídani, rozloučili se s Fredem a Georgem a prošli síní ke vchodu. Když míjeli zmijozelský stůl, sehrál Malfoy další mdlobný záchvat. Hlasitý výbuch smíchu pronásledoval Harryho až do vstupní síně.

Cesta hradem do severní věže jim zabrala celou věčnost. Ani po dvou letech v Bradavicích neznali dopodrobna uspořádání hradu a v prostorách severní věže dosud nikdy nebyli.

„Musí tam — přece vést — nějaká — zkratka,“ supěl Ron, když vylezli na konec už sedmého dlouhého schodiště a ocitli se na naprosto nepovědomém odpočívadle, kde nebylo nic kromě velkého obrazu pusté travnaté pláně, jenž visel na kamenné zdi.

„Myslím, že bychom měli jít tudy,“ usoudila Hermiona, když nahlédla do prázdné chodby napravo.

„To je nesmysl,“ odporoval Ron. „Ta vede jižním směrem. Podívejte, když se kouknete z okna, vidíte částečně na jezero…“

Harry se mezitím díval na obraz. Na travnatou plochu se přiloudal tlustý šedě grošovaný poník a začal se nonšalantně popásat. Harry už byl zvyklý na to, že se osoby na bradavických obrazech přemisťovaly a opouštěly své rámy, aby se mohly vzájemně navštěvovat, odjakživa ho ale bavilo je pozorovat. O chviličku později na zobrazenou louku s hlasitým řinčením dorazil malý zavalitý rytíř v kovovém brnění, pronásledující svého poníka. Podle skvrn od trávy, které měl na kolenou, z něj nejspíš před chvílí spadl.

„Hej!“ zahulákal, když spatřil Harryho, Rona a Hermionu. „Jak se, vy padouši, opovažujete bez povolení vstoupit na mé soukromé pozemky? Přišli jste se mi snad vysmívat kvůli mému pádu? Taste, vy pacholci, vy mizerní psi!“

Užasle pozorovali, jak malý rytíř vytahuje z pochvy meč, zuřivě jím mává ve vzduchu a vztekle přitom poskakuje. Meč pro něj byl ovšem příliš dlouhý, takže při jednom obzvlášť rozzuřeném máchnutí ztratil rovnováhu a svalil se tváří do trávy.

„Neublížil jste si?“ staral se Harry a přistoupil blíž k obrazu.

„Nepřibližuj se, ty chvastoune hnusný! Zpátky, ničemníku!“

Rytíř se znovu chopil meče a opřel se o něj, aby vůbec mohl vstát, čepel se však zabořila hluboko do trávy, takže ať tahal za jílec sebevíc, nedokázal meč vytáhnout. Nakonec mu nezbylo než svalit se znovu do trávy a zdvihnout hledí přilby, aby si otřel zpocený obličej.

„Poslyšte,“ využil Harry jeho vyčerpání, „potřebujeme se dostat do severní věže. Neznáte náhodou cestu?“

„Vy jste svatá výprava!“ Rytířův vztek jako by se rázem vypařil. Vyskočil a zvolal: „Pojďte a následujte mě, přátelé drazí; buď váš cíl najdeme, nebo při jeho hledání zhyneme hrdinskou smrtí!“

Ještě jednou marně zatáhl za jílec meče, bezúspěšně se pokusil nasednout na tlustého poníka a vykřikl: „Tak tedy půjdeme pěšky, stateční rytíři a ctná dámo! Za mnou! Za mnou!“

A s hlasitým řinčením se rozběhl k levé straně rámu a zmizel jim z očí.

Pospíšili si chodbou za ním a dali se vést rachotem jeho brnění. Tu a tam ho zahlédli, jak přebíhá některý obraz, visící před nimi.

„Neklesejte na duchu, to nejhorší teprve přijde!“ vykřikoval rytíř; viděli, jak se vynořil před vyděšenou skupinkou žen v krinolínách, jejichž obraz visel na zdi úzkého točitého schodiště.

Harry, Ron a Hermiona s hlasitým supěním vybíhali po křivolakých schodech, hlava se jim točila čím dál víc, až konečně nad sebou zaslechli šum hlasů, který jim prozradil, že už budou u cíle.

„Sbohem!“ zaburácel rytíř a vykoukl z obrazu nějakých zlověstně vyhlížejících mnichů. „Sbohem, moji přátelé ve zbrani! Kdykoli budete potřebovat služby ušlechtilého srdce a ocelových svalů, obraťte se na sira Cadogana!“

„To víš, že se na tebe obrátíme,“ zamumlal Ron, když rytíř zmizel, „jestli někdy budeme potřebovat služby duševně postiženého.“

Vystoupili po několika zbývajících schodech na maličké odpočívadlo, kde už byla shromážděna většina třídy. Nikde nebylo vidět žádné dveře; vtom šťouchl Ron do Harryho a ukázal prstem ke stropu, kde byly kulaté padací dveře s mosazným štítkem.

„Sibyla Trelawneyová, učitelka jasnovidectví,“ přečetl Harry. „Jak se tam nahoru máme dostat?“

Jakoby v odpověď na jeho otázku se padací dveře náhle otevřely a přímo k Harryho nohám se z nich spustil stříbřitý žebřík. Všichni ztichli.

„Až po tobě,“ dal mu Ron s úšklebkem přednost, takže Harry se vyšplhal nahoru jako první.

Vynořil se v té nejpodivněji vyhlížející učebně, jakou kdy viděl. Místnost vlastně vůbec nevypadala jako učebna, vypadala spíš jako něco mezi půdou rodinného domku a starosvětskou čajovnou. Bylo v ní nacpáno na dvacet malých kulatých stolků obklopených pestře čalouněnými křesly a malými boubelatými taburetkami. Celá místnost byla osvětlena tlumenou karmínovou září, závěsy na všech oknech byly zatažené a četná svítidla překryta tmavočervenými šátky. Bylo tu vedro k zalknutí a z ohně pod přeplněnou krbovou římsou, který zahříval velký měděný kotel, vycházela jakási těžká, nepříjemně nasládlá vůně. Police, lemující kolem dokola oválné zdi, byly narvané zaprášenými pery, oharky svíček, četnými balíčky ohmataných hracích karet, záplavou stříbřitých křišťálových koulí a obrovskou sbírkou čajových šálků.

Harrymu za zády vylezl Ron a za chvíli se kolem nich shromáždila celá třída; všichni se mezi sebou šeptem bavili.

„Kde vlastně je?“ otázal se Ron.

Ze stínů náhle promluvil něčí hlas — byl tichý a zastřený.

„Vítejte,“ oslovil je. „Je báječné konečně vás vidět v hmotném světě!“

Harryho bezprostřední dojem byl, že má před sebou nějaký obrovský lesklý hmyz. Profesorka Trelawneyová vstoupila do světla od ohně a děti uviděly, že je velice hubená. Na nose měla obrovské brýle, pod nimiž její oči nabyly několikanásobné velikosti, byla zahalena do třpytivé perlinkové štóly na vyzáblém krku jí visely nesčetné řetízky a korálkové náhrdelníky a paže i ruce měla pokryty náramky a prsteny.

„Posaďte se, děti moje, posaďte se,“ vyzvala je. Všichni se neohrabaně zabořili do křesel nebo se usadili na taburetky. Také Harry, Ron a Hermiona se uvelebili u jednoho kulatého stolku.

„Vítejte na hodině jasnovidectví,“ pokračovala a posadila se do pohodlného ušáku před krbem. „Jsem profesorka Trelawneyová a pravděpodobně jste mě ještě nikdy neviděli. Zjistila jsem totiž, že scházím-li příliš často do toho mumraje, který panuje v hlavních prostorách školy, zamlžuje se tím mé vnitřní oko.“

Nikdo na toto neobyčejné prohlášení nezareagoval jediným slovem. Profesorka Trelawneyová si vybraným gestem upravila štólu a pokračovala: „Vy jste se tedy rozhodli studovat jasnovidectví, nejobtížnější disciplínu všech kouzelných umění. Musím vás ovšem hned na samém začátku varovat, že pokud vám chybí dar vidění, je jen velice málo věcí, které vás budu schopna naučit. Učebnice vám v tomto směru poskytnou jen velice omezenou pomoc…“

Při těchto slovech Harry i Ron s úšklebkem pohlédli na Hermionu, kterou sdělení, že jí učebnice v tomhle předmětu nebudou příliš platné, očividně zaskočilo.