Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Než stačil Harry odpovědět, ozvalo se jemné zaklepání na dveře a do pracovny důležitě vstoupila vedoucí ošetřovny, madame Pomfreyová.

Harry cítil, jak celý rudne v obličeji. Skutečnost, že omdlel nebo co se to s ním vlastně stalo, byla sama o sobě dost nepříjemná, aniž by kolem toho všichni dělali takový cirkus.

„Jsem v pořádku,“ prohlásil. „Nepotřebuju žádné —“

„Aha, tak to jsi ty?“ přerušila ho madame Pomfreyová, nevšímala si jeho protestů a sklonila se, aby si ho mohla prohlédnout zblízka. „Předpokládám, že ses už zase zapletl do něčeho nebezpečného, co?“

„Byl to mozkomor, Poppy,“ vysvětlovala profesorka McGonagallová.

Vyměnily si zachmuřený pohled a madame Pomfreyová nesouhlasně zamlaskala.

„To byl nápad, rozmístit kolem školy mozkomory,“ zahuhlala tiše, odhrnula Harrymu vlasy a přiložila mu ruku k čelu. „Určitě není poslední, kdo se z nich složil. No jistě, je celý studený. Jsou to úděsné nestvůry a to, co dokážou způsobit už tak dost choulostivým lidem…“

„Já nejsem choulostivý!“ odsekl podrážděně Harry.

„Samozřejmě že nejsi,“ konejšila ho nepřítomně madame Pomfreyová, která mu právě měřila tep.

„Co bude potřebovat?“ otázala se rázně profesorka McGonagallová. „Klid na lůžku? Neměl by třeba dnes v noci spát na ošetřovně?“

„Nic mi není !“ ohradil se Harry a vyskočil. Představa, co by asi říkal Draco Malfoy, kdyby musel jít na ošetřovnu, byla nesnesitelná.

„No, přinejmenším by měl sníst trochu čokolády,“ usoudila madame Pomfreyová, která se teď snažila podívat se Harrymu do očí.

„Čokoládu už jsem měl,“ informoval ji Harry. „Profesor Lupin mi kus dal. Podělil nás všechny.“

„Vážně?“ podivila se madame Pomfreyová a zatvářila se uznale. „Že bychom konečně měli učitele obrany proti černé magii, který se vyzná v nápravných prostředcích?“

„Jste si jistý, že už vám nic není, Pottere?“ zeptala se Harryho příkře profesorka McGonagallová.

„ Ano ,“ přikývl Harry.

„Tak dobrá. Počkejte prosím venku, já si musím se slečnou Grangerovou krátce promluvit o jejím rozvrhu a pak můžeme společně jít na hostinu.“

Harry vyšel ven na chodbu s madame Pomfreyovou, která zamířila na ošetřovnu a tiše si přitom něco pro sebe mumlala. Čekal pouhých pár minut; pak se objevila nejdřív Hermiona, která se z jakéhosi důvodu tvářila nesmírně spokojeně, a za ní i profesorka McGonagallová. Všichni tři společně sešli po mramorovém schodišti a vrátili se do Velké síně.

Velká síň připomínala moře špičatých černých čepic. Všechny čtyři dlouhé kolejní stoly byly plně obsazeny žáky, v jejichž obličejích se mihotavě odrážela záře tisíců svící, které se nad stoly volně vznášely ve vzduchu. Profesor Kratiknot, maličký hubený kouzelník s rozježenými bílými vlasy, právě ze síně odnášel velmi starý klobouk a trojnohou stoličku.

„Jé,“ povzdechla si tiše Hermiona, „přišli jsme o Zařazování!“

Noví žáci byli v Bradavicích zařazováni do kolejí tak, že si postupně nasazovali Moudrý klobouk a ten následně vykřikl jméno koleje, pro niž měl ten který nováček nejlepší předpoklady (Nebelvír, Havraspár, Mrzimor nebo Zmijozel). Profesorka McGonagallová rázně zamířila k volné židli u profesorského stolu, zatímco Harry s Hermionou se pokud možno nenápadně vydali opačným směrem ke stolu Nebelvíru. Shromáždění se po nich ohlíželi, když procházeli kolem zadní stěny síně, a našlo se pár takových, kteří na Harryho ukazovali prstem. Že by se zpráva o tom, jak se sesypal před mozkomorem, tak rychle rozšířila?

Posadili se s Hermionou po levici a po pravici vedle Rona, který jim držel místo.

„Co to všechno mělo znamenat?“ obrátil se k Harrymu šeptem.

Harry mu to začal tiše vysvětlovat, vtom však povstal k projevu ředitel školy a Harry zmlkl.

Profesor Brumbál, navzdory svému úctyhodnému věku, za všech okolností působil dojmem velice energického člověka. Měl splývavě dlouhé stříbrné vlasy a vousy, půlměsícové brýle a neuvěřitelně křivý nos. Často byl označován za největšího kouzelníka současnosti, to však nebyl hlavní důvod, proč si ho Harry vážil. Albusi Brumbálovi prostě nebylo možné nedůvěřovat, a když ho pozoroval, jak se usmívá na všechny žáky kolem, poprvé od okamžiku, kdy ve vlaku vešel do jejich kupé mozkomor, se Harry cítil doopravdy klidný.

„Vítejte!“ začal Brumbál a vousy mu zářily blikotavým odleskem plamenů svící. „Vítejte do nového školního roku v Bradavicích! Chci vám všem povědět několik věcí, a protože jedna z nich je velice vážná, domnívám se, že bude lepší, odbudeme-li si to dřív, než si otupíte smysly při našem vynikajícím hodokvasu…“

Brumbál si odkašlal a znovu promluvil: „Jak jste si nepochybně všichni po prohlídce spěšného vlaku do Bradavic vědomi, poskytuje naše škola v současné době pohostinství několika azkabanským mozkomorům, které sem oficiálně vyslalo ministerstvo kouzel.“

Odmlčel se a Harry si vzpomněl, jak pan Weasley poznamenal, že Brumbál nemá zrovna radost z toho, že jeho školu hlídají mozkomorové.

„Mají svá stanoviště u všech vchodů na školní pozemky,“ pokračoval Brumbál, „a dokud tu budou s námi, musím vydat jednoznačné nařízení, že se nikdo nesmí bez povolení vzdálit ze školy. Mozkomorové se nenechají oklamat žádnými triky či přestrojením — dokonce ani neviditelnými plášti,“ dodal jako by nic a Harry s Ronem na sebe pohlédli. „Patří k přirozenosti mozkomora, že nerozumí prosbám či výmluvám. Osobně proto varuji každého z vás: nezavdávejte jim žádnou záminku, aby vám ublížili. Apeluji na prefekty i na našeho nového primuse a novou primusku, aby dohlédli na to, že se nikdo z žáků nedostane s mozkomory do konfliktu.“

Percy, který seděl několik židlí od Harryho, znovu vypjal hruď a důležitě se kolem sebe rozhlédl. Brumbál se opět odmlčel. Tvářil se velice vážně a v celé síni si nikdo nedovolil se pohnout či vydat sebemenší zvuk.

„A teď na trochu radostnější notu,“ pokračoval Brumbál. „Je mi potěšením, že v tomto školním roce mohu v našem profesorském sboru přivítat dva nové učitele. Jako prvního vám představuji profesora Lupina, který byl tak laskav a uvolil se přijmout uprázdněné místo učitele obrany proti černé magii.“

Tu a tam se ozval nepříliš nadšený potlesk. Pouze ti, kdo ve vlaku s profesorem Lupinem seděli v jednom kupé, tleskali opravdu zaníceně, mezi nimi i Harry. V porovnání se všemi ostatními učiteli, kteří si oblékli své nejlepší hábity, vypadal profesor Lupin obzvlášť ošuntěle.

„Podívej se na Snapea,“ sykl Ron Harrymu do ucha.

Profesor Snape, který vyučoval lektvary, se přes profesorský stůl upřeně díval na profesora Lupina. Bylo všeobecně známo, že Snape chtěl místo učitele obrany proti černé magii získat pro sebe, ale dokonce i Harryho, který Snapea nenáviděl, vyvedl z míry výraz, který teď křivil jeho úzkou sinalou tvář. Bylo to něco horšího než vztek, byla to čirá nenávist. Harry tenhle výraz znal až příliš dobře — Snape ho nasazoval pokaždé, když mu zrak padl právě na něj.

„A pokud jde o našeho druhého nového vyučujícího,“ pokračoval Brumbál, když utichl vlažný potlesk na počest profesora Lupina, „no, musím vás s lítostí informovat, že profesor Kettleburn, náš učitel péče o kouzelné tvory, odešel na konci minulého školního roku na odpočinek, aby mohl více času věnovat péči o své zbývající končetiny. Zároveň vám však s potěšením oznamuji, že na jeho místo nenastoupí nikdo jiný než Rubeus Hagrid, který se uvolil vzít na sebe ke svým dosavadním šafářským povinnostem učitelský úvazek navíc.“