Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Něco hlasitě křuplo a všichni sebou trhli. Profesor Lupin lámal na kousky obrovskou tabulku čokolády.

„Tady máš,“ obrátil se k Harrymu a podal mu obzvlášť velký kus. „Sněz to, udělá ti to dobře.“

Harry si čokoládu vzal, ale nezakousl se do ní.

„Co to bylo zač?“ zeptal se Lupina.

„Mozkomor,“ odpověděl profesor a rozdával čokoládu i všem ostatním. „Jeden z azkabanských mozkomorů.“

Všichni na něj užasle zírali. Profesor Lupin zmačkal obal od čokolády a strčil si ho do kapsy.

„Jezte,“ vybídl je znovu, „udělá vám to dobře. Musím si promluvit se strojvedoucím. Omluvte mě…“

Prošel kolem Harryho a zmizel v chodbičce.

„Víš určitě, že ti nic není, Harry?“ starala se Hermiona a úzkostlivě si ho prohlížela.

„Já ničemu nerozumím… Co se vlastně stalo?“ vyptával se Harry a stíral si z obličeje pot.

„No… ta věc… ten mozkomor… tam stál a rozhlížel se kolem sebe — tedy aspoň myslím, že se rozhlížel, protože do tváře jsem mu neviděla — a ty — ty —“

„Myslel jsem, že máš nějaký záchvat nebo něco takového,“ doplnil ji Ron, který ještě teď vypadal vyděšeně. „Úplně jsi ztuhl, svalil ses ze sedadla a začalo to s tebou škubat —“

„A profesor Lupin tě překročil, přistoupil k tomu mozkomorovi a vytáhl hůlku,“ pokračovala Hermiona. „Potom řekl: Nikdo z nás pod svým pláštěm neskrývá Siriuse Blacka. Odejdi. Mozkomor se ale ani nehnul, a tak Lupin něco zamumlal a z jeho hůlky vystřelilo něco stříbřitého; nato se mozkomor otočil a jako by odplachtil…“

„Bylo to příšerné,“ ozval se Neville ještě vyšším hlasem než obvykle. „Všimli jste si, jaká se tady udělala zima, když vešel?“

„Cítil jsem se tak divně,“ přidal se k němu Ron a neklidně škubl rameny. „Jako bych už nikdy v životě neměl mít radost…“

Ginny, která se krčila v koutku a vypadala skoro stejně špatně, jak se Harry cítil, tiše zavzlykala; Hermiona k ní přiskočila a konejšivě ji objala.

„Nikdo z vás ale… nespadl ze sedadla, že ne?“ vyptával se rozpačitě Harry.

„To ne,“ potvrdil Ron a znovu se na Harryho zneklidněně podíval. „Zato Ginny se klepala jako šílená…“

Harry tomu nerozuměl. Cítil se slabý a prochladlý, jako by se vzpamatovával z nějaké ošklivé chřipky, a zároveň se div nezačal propadat hanbou. Jak to, že se takhle sesypal, když se to nikomu jinému nestalo?

Mezitím se vrátil profesor Lupin. Než vešel do kupé, všechny si změřil pohledem a s nepatrným úsměvem utrousil: „Já tu čokoládu vážně neotrávil…“

Harry si trošku ukousl a ke svému velkému překvapení cítil, jak se mu náhle tělem šíří teplo až do špiček prstů na rukou i na nohou.

„Za deset minut budeme v Bradavicích,“ oznámil profesor Lupin. „Už je ti dobře, Harry?“

Harry se ani nezeptal, odkud profesor Lupin ví, jak se jmenuje.

„Jistě,“ zamumlal rozpačitě.

Po zbytek cesty už toho moc nenamluvili. Když pak konečně vlak zastavil na bradavickém nádraží, propukla nevídaná tlačenice, jak se každý snažil být venku první; sovy houkaly, kočky mňoukaly a Nevillův žabák hlasitě kvákal zpod jeho čapky. Na malém nástupišti byla třeskutá zima; déšť padal z oblohy v tenkých ledových provazcích.

„Prváci ke mně!“ zaburácel známý hlas. Harry, Ron i Hermiona se otočili a spatřili na opačném konci nástupiště obrovitou siluetu Hagrida, který k sobě přivolával vyděšeně se tvářící nové žáky, aby se s ním podle tradice přeplavili přes jezero.

„Všechno dobrý, vy tři?“ hulákal na ně Hagrid přes hlavy tlačícího se davu. Zamávali mu, neměli však šanci s ním promluvit, protože je ta spousta dětí namačkaných kolem unášela po nástupišti opačným směrem. Harry, Ron a Hermiona následovali žáky ostatních ročníků na hrbolatou rozblácenou cestu, kde na všechny čekala přinejmenším stovka dostavníků. Harry se mohl pouze domýšlet, že každý z nich táhne neviditelný kůň, protože když se do jednoho vyšplhali a přibouchli dvířka, dostavník se sám od sebe rozjel, poskakoval a kymácel se ze strany na stranu.

Jeho vnitřek byl prosycen nenápadnou vůní zeminy a slámy. Harry se už od chvíle, kdy snědl čokoládu, cítil lépe, pořád však byl ještě slabý. Ron a Hermiona po něm neustále vrhali nenápadné pohledy, jako by měli strach, že se zase zhroutí.

Když se kočár kodrcavě blížil k velkolepé kované bráně mezi dvěma kamennými sloupy s okřídlenými kanci nahoře, všiml si Harry, že po obou stranách brány stojí na stráži obrovitý mozkomor v plášti s kápí. Na okamžik mu hrozilo, že jej znovu pohltí vlna ledové nevolnosti; zabořil se do boulovitého sedadla a zavřel oči, dokud neprojeli bránou na školní pozemky. Kočár na dlouhé svažité příjezdové cestě k hradu nabíral rychlost. Hermiona se vykláněla z malého okénka a dívala se, jak se blíží četné hradní věže a hlásky. Konečně kočár smýkavě zastavil a Hermiona s Ronem vystoupili.

Když vylezl i Harry, rozezněl se mu těsně u ucha afektovaný rozjařený hlas.

„Tys prý omdlel , Pottere? Je to pravda, co říkal Longbottom? Tys fakt omdlel?“

Malfoy se lokty protlačil kolem Hermiony a zastoupil Harrymu cestu po kamenných schodech k hradu. Zářil škodolibou radostí a vodové oči mu zlomyslně jiskřily.

„Koukej padat, Malfoyi,“ procedil Ron přes pevně zaťaté zuby.

„A co ty, Weasleyi, tys taky omdlel?“ vyptával se hlasitě Malfoy. „Tebe ten ošklivý starý mozkomor taky tak vyděsil, Weasleyi?“

„Je tu nějaký problém?“ ozval se klidný hlas. Z dalšího kočáru právě vystoupil profesor Lupin.

Malfoy ho sjel povýšeneckým pohledem, neboť mu neunikly záplaty na profesorově hábitu ani jeho otlučený kufr. Tónem, v němž zaznívala nepatrná stopa ironie, odpověděl: „Ale vůbec ne, pane — hmm — profesore .“ Pak se posměšně ušklíbl na Crabbeho a Goyla a vedl je za sebou po schodech nahoru do hradu.

Hermiona šťouchla Rona do zad, aby ho přiměla k rychlejší chůzi, a všichni tři se připojili k davu, který se hrnul do schodů a procházel obrovskou dubovou bránou do prostorné vstupní síně, osvětlené planoucími pochodněmi; velkolepé mramorové schodiště z ní vedlo do hořejších pater.

Napravo od brány byly otevřené dveře do Velké síně. Harry společně s ostatními zamířil k ní, sotva však došel tam, odkud bylo vidět kouzelný strop, dnes večer temný a plný mračen, slyšel, jak někdo volá: „Pottere! Grangerová! Chci si s vámi s oběma promluvit!“

Harry i Hermiona se překvapeně otočili. Přes hlavy tlačícího se davu na ně volala profesorka McGonagallová, učitelka přeměňování a ředitelka nebelvírské koleje. Byla to přísně se tvářící čarodějka s vlasy staženými do pevného drdolu; její pronikavé oči se skrývaly za hranatými brýlemi. Harry se k ní tlačil zástupem jat tušením toho nejhoršího — profesorka McGonagallová v něm vždy nějak dokázala vyvolat pocit, že se určitě dopustil nějakého prohřešku.

„Nemusíte se tvářit tak ustaraně, chci jen, abyste zašli na pár slov do mé pracovny,“ uklidňovala je. „Vy běžte pěkně dál, Weasleyi.“

Ron sledoval, jak profesorka McGonagallová odvádí Harryho a Hermionu stranou od štěbetajícího davu. Prošli spolu s ní vstupní síní, vystoupili po mramorovém schodišti a zamířili do jedné z chodeb.

Když dorazili do její pracovny, malé místnůstky, v níž plál velký přívětivý oheň, pokynula profesorka McGonagallová Harrymu a Hermioně, aby se posadili. Sama se usadila k pracovnímu stolu a znenadání vyštěkla: „Profesor Lupin poslal napřed sovu se vzkazem, že se vám ve vlaku udělalo nevolno, Pottere.“