Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Tak si nastup, Harry,“ vybídl ho pan Weasley a rozhlížel se na obě strany přeplněné ulice.

Harry si vlezl na zadní sedadlo, kde se k němu po chvíli připojili Hermiona, Ron a k Ronovu znechucení také Percy.

V porovnání s Harryho jízdou záchranným autobusem proběhla cesta na nádraží King’s Cross absolutně jednotvárně. Auta ministerstva kouzel vypadala téměř normálně, dokud si Harry nevšiml, že se dokážou prosmýknout mezerami, do nichž by se nový firemní automobil strýce Vernona rozhodně nevešel. Na King’s Cross dorazili s dvacetiminutovou rezervou; ministerští řidiči jim sehnali vozíky na kufry, vyložili všechna jejich zavazadla, uctivě se uklonili panu Weasleymu a odjeli, přičemž se jim jakýmsi záhadným způsobem podařilo dostat se do čela stojící kolony, čekající před semaforem.

Pan Weasley se celou cestu do nádražní haly držel těsně vedle Harryho.

„Tak do toho,“ prohlásil a rozhlédl se kolem. „Je nás opravdu spousta, takže to vezmeme po dvou. Nejdřív půjdeme já a Harry.“

Pan Weasley rozvážným krokem zamířil k přepážce mezi nástupišti devět a deset, tlačil před sebou Harryho vozík a podle všeho nebyl schopen spustit oči z rychlíku číslo 125, který právě přijel k devátému nástupišti. Pak významně pohlédl na Harryho a ležérně se o přepážku opřel. Harry ho napodobil.

V příštím okamžiku se pevnou kovovou přepážkou bokem napřed propadli na nástupiště devět a tři čtvrtě, a když zdvihli oči, spatřili před sebou spěšný vlak do Bradavic s nachově rudou parní lokomotivou, která vyfukovala oblaka kouře na peron, kam přišel zástup čarodějek a kouzelníků, aby doprovodili svoje potomstvo.

Za Harrym se náhle objevili Percy a Ginny. Hlasitě oddechovali a zdálo se, že přepážku proběhli tryskem.

„Páni, támhle je Penelopa!“ vyhrkl Percy, ulízl si vlasy a znovu zrůžověl. Ginny zachytila Harryho pohled a oba se odvrátili, aby nebylo vidět, jak se chichotají, když Percy rozhodným krokem zamířil k dívce s dlouhými vlnitými vlasy. Kráčel s nápadně vypjatým hrudníkem, aby náhodou nepřehlédla jeho naleštěný odznak.

Jakmile se k nim připojili zbývající Weasleyovi s Hermionou, vydali se s Harrym a panem Weasleym v čele kolem přeplněných kupé až na konec vlaku k vagonu, který vypadal úplně prázdný. Potom si dali dovnitř kufry, uložili Hedviku a Křivonožku do zavazadlových přihrádek a ještě vystoupili, aby se rozloučili s panem a paní Weasleyovými.

Paní Weasleyová políbila všechny svoje děti, po nich Hermionu a nakonec i Harryho. Trochu ho to vyvedlo z míry, po pravdě řečeno ho to však docela potěšilo, když ho k sobě ještě jednou přivinula.

„Budeš na sebe dávat pozor, že ano, Harry?“ ujišťovala se, když se narovnávala, a oči jí svítily podivným leskem. Pak otevřela svou obrovskou kabelu. „Připravila jsem vám všem sendviče,“ sdělila jim. „Tady máš, Rone… ne, nejsou s hovězím z konzervy… Frede? Kde je Fred? Tady jsi, miláčku…“

„Harry,“ ozval se tiše pan Weasley, „Pojď sem na okamžik.“

Kývl směrem k jednomu sloupu; Harry ho následoval až za sloup“ zatímco všichni ostatní se tlačili kolem paní Weasleyové.

„Ještě než odjedeš, musím ti něco říct,“ rozhovořil se nervózně pan Weasley.

„Ani nemusíte, pane Weasleyi,“ zarazil ho Harry. „ Já už to vím.“

„Ty už to víš? Jak to můžeš vědět?“

„No, totiž — slyšel jsem vás včera večer mluvit s paní Weasleyovou. Neposlouchal jsem vás schválně,“ dodal honem Harry. „Omlouvám se —“

„To není zrovna nejšťastnější způsob, jak se o tom dozvědět,“ povzdechl si pan Weasley a zatvářil se nešťastně.

„Ne — vážně, takhle je to vlastně nejlepší. Nemusel jste porušit slib, co jste dal Popletalovi, a já přitom vím, o co jde.“

„Máš určitě velký strach, Harry —“

„Ani ne,“ ujistil ho upřímně Harry. „ Vážně ne ,“ zdůraznil, když viděl, jak nedůvěřivě se pan Weasley tváří. „Nechci si hrát na žádného hrdinu, ale uznejte sám — Sirius Black přece nemůže být horší než Voldemort, že ne?“

Panu Weasleymu se při zaslechnutí toho jména lehce zkřivil obličej, dělal ale jako by nic.

„Poslyš, Harry, věděl jsem, že jsi… no… z onačejšího těsta, než si zřejmě myslí Popletal, a samozřejmě mě těší, že se nebojíš, ale —“

„Arture!“ zavolala paní Weasleyová, která právě všechny ostatní nastrkala do vlaku. „Arture, co tam děláte? Už to pojede!“

„Však už jde, Molly!“ odpověděl pan Weasley, pak se však otočil zpátky k Harrymu a dál k němu promlouval tišším a uspěchanějším hlasem. „Poslouchej mě, chci, abys mi slíbil —“

„— že budu hodný hoch a nebudu z hradu nikam chodit?“ zahučel rozmrzele Harry.

„Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou pan Weasley a zatvářil se tak vážně, jak ho Harry ještě v životě neviděl. „Slib mi, Harry, že nebudeš po Blackovi pátrat .“

„Cože?“ zíral na něj vyjeveně Harry.

Ozval se hlasitý hvizd píšťaly. Průvodčí procházeli kolem vlaku a přibuchovali dveře vagonů.

„Slib mi, Harry,“ opakoval pan Weasley a mluvil teď ještě rychleji, „že ať se stane cokoli —“

„Proč bych měl pátrat po někom, o kom vím, že mě chce zabít?“ vyptával se Harry nechápavě.

„Přísahej, že ať se doslechneš cokoli —“

„Tak dělejte, Arture!“ křičela na ně paní Weasleyová.

Z lokomotivy se vyvalil oblak páry a vlak se dal do pohybu. Harry se rozběhl ke dveřím vagonu, Ron mu otevřel a ustoupil stranou, aby mohl Harry naskočit. Pak se vyklonili z okna a mávali Weasleyovým, dokud vlak nevjel do zatáčky, v níž se jim ztratili z dohledu.

„Musím si s vámi promluvit o samotě,“ pošeptal Harry Ronovi a Hermioně, zatímco vlak nabíral rychlost.

„Běž si po svých, Ginny,“ přikázal sestřičce Ron.

„No to je od vás pěkné,“ zabručela nedůtklivě Ginny a uraženě se vzdálila.

Harry, Ron a Hermiona procházeli chodbičkou a hledali prázdné kupé; všude však bylo plno, až na úplně poslední kupé na samotném konci vlaku.

Seděl tam jediný cestující, jakýsi muž, který u okna spal hlubokým spánkem. Harry, Ron a Hermiona se zarazili ve dveřích. Spěšný vlak do Bradavic byl obvykle vyhrazen žákům školy; nikdy v něm dosud neviděli žádného dospělého kromě čarodějky, která rozvážela občerstvení.

Tenhle cizinec na sobě měl obzvlášť ošuntělý kouzelnický hábit, který byl dokonce na několika místech vyspravovaný. Vypadal nemocně a vyčerpaně. I když byl ještě poměrně mladý, světlehnědé vlasy měl protkané stříbrem.

„Co myslíte, co je ten chlap zač?“ zeptal se tlumeně Ron, když se posadili a zavřeli za sebou; vybrali si sedadla co nejdál od okna.

„Profesor R. J. Lupin,“ šeptla vzápětí Hermiona. jak to víš?“

„Má to napsané na kufru,“ vysvětlila Hermiona a ukázala na zavazadlovou síť nad spáčovou hlavou, kde ležel malý otlučený kufřík, převázaný mnoha smyčkami pečlivě zauzlovaného provázku. Na rohu kufříku byl odlupující se nápis Profesor R. J. Lupin .

„Zajímalo by mě, co učí,“ zabručel Ron a zamračeně si prohlížel profesorův sinalý profil.

„To je přece jasné,“ zašeptala Hermiona. „V profesorském sboru je jen jedno neobsazené místo, ne? Obrana proti černé magii.“

Harry, Ron a Hermiona už na obranu proti černé magii měli dva různé učitele, přičemž oba ve škole vydrželi jeden jediný rok. Kolovaly fámy, že tahle profesorská funkce je nějak zakletá.