Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Proč chceš chodit na studium mudlů?“ podivil se Ron a protočil oči směrem k Harrymu. „Vždyť ty ses přece mezi mudly narodila. Tvoje mamka a tvůj taťka jsou mudlové! Takže už o mudlech víš všechno!“

„Bude ale hrozně zajímavé studovat je z kouzelnického hlediska,“ prohlásila vážně Hermiona.

„Máš tenhle školní rok v úmyslu taky někdy jíst nebo spát, Hermiono?“ zajímal se Harry a Ron se pobaveně uchechtl. Hermiona je ignorovala.

„Ještě mi zbývá deset galeonů,“ oznámila, když se podívala do peněženky. „V září budu mít narozeniny a táta s mámou mi dali trochu peněz, abych si mohla předem koupit nějaký dárek.“

„Co takhle nějakou hezkou knížku ?“ navrhl nevinně Ron.

„Ne, knížku jsem na mysli neměla,“ opáčila nevzrušeně Hermiona. „Ze všeho nejvíc chci sovu. Tady Harry má Hedviku, ty máš Errol —“

„Nemám,“ opravil ji Ron. „Errol je naše rodinná sova. já mám akorát Prašivku.“ Vytáhl z kapsy svou ochočenou krysu. „A budu ji muset nechat prohlédnout,“ dodal a položil ji před ně na stůl. „Mám takový dojem, že jí ten výlet do Egypta neprospěl.“

Prašivka vypadala ještě vyzábleji než obvykle a vousy měla viditelně pokleslé.

„Jen pár kroků odtud je obchod s kouzelnými tvory,“ poznamenal Harry, který si teď už v Příčné ulici připadal jako doma. „Můžeme se zeptat, jestli by něco neměli pro Prašivku, a Hermiona si tam koupí sovu.“

Zaplatili tedy zmrzlinu a zamířili ke Kouzelnému zvěřinci na druhé straně ulice.

Uvnitř nebylo mnoho místa. Zdi byly do posledního místečka zakryté klecemi. Páchlo to tam a byl tam obrovský kravál, protože obyvatelé zmíněných klecí všichni sborem krákali, skřehotali, brebentili nebo syčeli. Čarodějka za prodejním pultem právě poskytovala jakémusi kouzelníkovi rady o tom, jak pečovat o dvouhlavé salamandry, takže Harry, Ron a Hermiona čekali a okukovali klece.

V jedné trůnil párek obrovitých purpurových ropuch, které hlasitě mlaskaly a pochutnávaly si na hromádce mrtvých masařek. Kousek od okna se třpytila gigantická želva s krunýřem posázeným drahokamy. Po stěně skleněného akvária se pomalu plazili vzhůru jedovatí oranžoví slimáci a tlustý bílý králík se s hlasitým řacháním neustále proměňoval v hedvábný cylindr a zase zpět. Dále tu byly kočky všech možných barevných odstínů, klec s ukřičenými havrany, košík plný podivných chlupatých koulí barvy hořčice, které hlasitě předly, a na pultě veliká klec se štíhlými černými krysami, které hrály jakousi hru, při níž svých dlouhých holých ocasů používaly jako švihadel.

Kouzelník s dvouhlavým mlokem odešel a Ron přistoupil k pultu.

„Mám problémy se svou krysou,“ obrátil se na čarodějku. „Od té doby, co jsem se s ní vrátil z Egypta, se mi nějak nelíbí.“

„Hoď ji sem na pult,“ vyzvala ho čarodějka a vylovila z kapsy tlusté černé brýle.

Ron vytáhl Prašivku z náprsní kapsy a položil ji hned vedle klece s jejími krysími příbuznými, kteří okamžitě přestali poskakovat a natlačili se k mříži, aby si ji mohli lépe prohlédnout.

Jako prakticky všechno, co Ron vlastnil, i Prašivka byla dědictvím po jednom jeho sourozenci (patřila kdysi jeho bratru Percymu) a vyhlížela poněkud opotřebovaně. V porovnání s krysami v kleci, které překypovaly zdravím, působila obzvlášť zbědovaně.

„Hmm,“ zabručela čarodějka, když Prašivku vzala do ruky. „Kolik je jí let?“

„To nevím,“ zavrtěl hlavou Ron. „Ale určitě hodně. Patřila mému bratrovi.“

„Má nějaké zvláštní schopnosti?“ zajímala se čarodějka a pozorně si Prašivku prohlížela.

„No, totiž…“ zahučel Ron. Po pravdě řečeno Prašivka v životě nevykazovala sebemenší známky nějakých zajímavých schopností. Čarodějka přejela očima od Prašivčina potrhaného levého ucha až k přední pacičce, na níž chyběl jeden prst, a hlasitě zamlaskala.

„Tahle krysa už v životě dostala pořádně zabrat,“ prohlásila.

„Vypadala přesně takhle, už když mi ji Percy dával,“ bránil se Ron.

„V případě obyčejné krysy obecné nebo zahradní, jako je tahle, nemůžeš čekat, že se dožije víc než tří let,“ poučovala ho čarodějka. „Takže jestli hledáš něco na delší dobu, třeba by se ti zalíbila jedna z těchhle —“

Ukázala na černé krysy, které okamžitě začaly znovu poskakovat. „Jen se nepředvádějte,“ zamumlal Ron.

„No, pokud nechceš novou krysu, mohl bys zkusit tohle krysí tonikum,“ pokračovala čarodějka, sáhla pod pult a vytáhla malou červenou lahvičku.

„Fajn,“ přikývl Ron. „Kolik — JAU!“

Ron podklesl v kolenou, když se z vrcholku nejvyšší klece náhle sneslo něco obrovského a oranžového, přistálo mu to na hlavě a pak se vrhlo se vzteklým zaprskáním po Prašivce.

„NE, KŘIVONOŽKO, NE!“ zaječela čarodějka. Prašivka jí však vyklouzla z rukou jako kostka mýdla, dopadla s roztaženýma nohama na podlahu a bleskově prokmitla dveřmi ven.

„Prašivko!“ zařval Ron a vyběhl z obchodu za ní; Harry je následoval.

Trvalo jim téměř deset minut, než Prašivku našli; schovávala se pod odpadkovým košem před Prvotřídními potřebami pro famfrpál. Ron nacpal roztřesenou krysu zpět do kapsy, vstal a podrbal se na hlavě.

„Co to bylo ?“

„Buď to byla strašně velká kočka, nebo hodně malý tygr,“ usoudil Harry.

„Kde je Hermiona?“

„Asi si kupuje tu sovu.“

Vydali se přeplněnou ulicí zpět ke Kouzelnému zvěřinci. Když k němu dorazili, Hermiona právě vycházela ven, nenesla však sovu. Oběma rukama k sobě pevně tiskla obrovského zrzavého kocoura.

„Tys tu bestii koupila ?“ užasl Ron a brada mu poklesla.

„No není úžasný ?“ zajíkala se nadšením Hermiona.

Harry si pomyslel, že je to otázka názoru. Kocourův zrzavý kožíšek byl hustý a hebký, zvíře však nepochybně mělo poněkud křivé nohy a jeho tlama vypadala nesnášenlivě a podivně pomačkaně, jako by v plném trysku narazila přímo do cihlové zdi. Teď, když byla Prašivka z dohledu, však kocour v Hermionině náruči spokojeně předl.

„Hermiono, vždyť ta potvora mě málem skalpovala!“ rozčiloval se Ron.

„On to neudělal schválně, že ne, Křivonožko?“ omlouvala ho Hermiona.

„A co bude s Prašivkou?“ vyptával se Ron a ukazoval na vyboulenou náprsní kapsu. „Potřebuje si odpočinout a dát si do pořádku nervy! Jak to má asi udělat, když se bude kolem potulovat tahleta nestvůra?“

„To mi připomíná, žes tam nechal to krysí tonikum,“ vzpomněla si Hermiona a vtiskla Ronovi do dlaně červenou lahvičku. „A přestaň pořád kňourat . Křivonožka bude spát v naší ložnici a Prašivka zase ve vaší. Tak v čem je problém? Chudinečka Křivonožka, ta čarodějka říkala, že ho tam měla už celou věčnost; nikdo ho nechtěl.“

„Proč asi?“ ušklíbl se ironicky Ron, když zamířili k Děravému kotli.

Ve výčepu našli sedět pana Weasleyho, který si četl v Denním věštci .

„Ahoj, Harry!“ zahlaholil s úsměvem, když zvedl oči od novin. „Jak se daří?“

„Děkuji, dobře,“ odpověděl Harry a přisedl si s Ronem, s Hermionou a se všemi nákupy k panu Weasleymu. Pan Weasley odložil noviny a Harry zjistil, že se z nich na něj dívá teď už povědomá tvář Siriuse Blacka.

„Tak ho pořád ještě nechytili, co?“ zeptal se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Weasley a zatvářil se neobyčejně vážně. „Odvolali nás všechny od obvyklých pracovních povinností na ministerstvu, abychom se ho pokusili vypátrat, ale zatím jsme neměli štěstí.“