Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Popletal stiskl Harryho rameno pevněji a Harry zjistil, že ho ministr strká do hostince. Za dveřmi u výčepního pultu se objevila přihrbená postava s lucernou v ruce. Byl to Tom, scvrklý a bezzubý hostinský.

„Tak ho máte, pane ministře!“ konstatoval. „Dáte si něco? Pivo? Brandy?“

„Nejspíš šálek čaje,“ odpověděl Popletal, který Harryho stále ještě držel.

Za jejich zády se ozvalo hlasité šoupání a namáhavé oddechování; byli to Stan s Ernem, nesli Harryho kufr a Hedvičinu klec a dychtivě se rozhlíželi kolem.

„Hele, jakto žes nám neřek, co jsi zač, co, Neville?“ vyzvídal Stan a široce se na Harryho usmíval, zatímco Ernie na něho přes Stanovo rameno upřeně a pozorně zíral jako sova.

„A prosil bych soukromý salonek,“ dodal Popletal výmluvně.

„Sbohem,“ loučil se Harry utrápeně se Stanem a Ernem, když Tom Popletala gestem ruky vyzval, aby zamířil do chodby za barem.

„Sbohem, Neville,“ volal za ním Stan.

Popletal kráčel za světlem Tomovy lucerny, prošel úzkou chodbičkou a vstoupil do malého salonku. Tom luskl prsty, takže v krbu se rozhořel oheň, uctivě se uklonil a opustil místnost.

„Posaď se, Harry,“ promluvil Popletal a ukázal na židli u ohně.

Když si Harry sedal, cítil, jak mu navzdory hřejivému ohni naskakuje na rukou husí kůže. Popletal si svlékl proužkovaný plášť a odhodil ho stranou; pak si povytáhl nohavice svého lahvově zeleného obleku a posadil se proti Harrymu.

„Jmenuji se Kornelius Popletal, Harry. Jsem ministrem kouzel.“

Tohle Harry samozřejmě věděl. Už jednou se s Popletalem setkal, protože však na sobě tehdy měl otcův neviditelný plášť, nemohl si to Popletal pamatovat.

Znovu se objevil hostinský Tom; přes noční košili si převázal zástěru a přinášel podnos s čajem a plackami s máslem. Položil ho na stůl mezi Popletala a Harryho, opustil salonek a zavřel za sebou dveře.

„Tedy, Harry,“ začal Popletal a naléval si čaj, „dal jsi nám všem pořádně zabrat, to ti povím. Takhle utéct od tety a strýčka! Už jsem si pomalu myslel… ale jsi v bezpečí a to je hlavní.“

Namazal si máslem jednu placku a posunul podnos k Harrymu.

„Jez, vypadáš, jako by ses sotva držel na nohou. Takže Harry… Jistě tě potěší, když ti řeknu, že to nešťastné nafouknutí slečny Marjorie Dursleyové už jsme dali do pořádku. Před několika hodinami jsme do Zobí ulice vyslali dva pracovníky odboru pro nápravu nevydařených kouzel. Ti slečnu Dursleyovou propíchli a postarali se o její paměť. Vůbec si na celý ten incident nevzpomíná. Tím je tedy vyřízená, k žádnému trvalému poškození nedošlo.“

Popletal se na Harryho usmál přes okraj šálku s čajem a tvářil se jako strýček, který si prohlíží oblíbeného synovce. Harry, který nevěřil vlastním uším, užuž otevíral ústa a chtěl promluvit, nenapadlo ho však, co by měl říct, a tak je zase zavřel.

„Hmm, nejspíš ti dělá starosti, jak na to reagovali strýc s tetou, že?“ pokračoval Popletal. „No, nepopírám, že jsou nadmíru rozzlobení, Harry, ale přesto jsou ochotni vzít si tě příští léto zase k sobě pod podmínkou, že na Vánoce a na Velikonoce zůstaneš v Bradavicích.“

Harrymu se konečně uvolnilo hrdlo.

„Já na vánoční a velikonoční prázdniny vždycky zůstávám v Bradavicích,“ vysvětloval. „a do Zobí ulice už se v životě vrátit nechci.“

„Ale no tak, určitě se na to budeš dívat jinak, až se trochu uklidníš,“ zamumlal Popletal znepokojeně. „Jsou to koneckonců tvoji příbuzní a určitě se máte… hmm… někde hodně v hloubi duše… navzájem rádi.“

Harryho ani nenapadlo Popletala opravovat. Stále ještě čekal, až uslyší, co teď bude s ním.

„Takže už nezbývá než rozhodnout,“ pokračoval Popletal a mazal si máslem druhou placku, „kde vlastně strávíš poslední dva týdny prázdnin. Osobně bych navrhoval, aby sis pronajal pokoj tady v Děravém kotli a —“

„Tak moment,“ vyhrkl Harry, „a co můj trest?“

Popletal zmateně zamrkal.

„Trest?“

„Porušil jsem zákon,“ vysvětloval Harry. „Výnos o omezení kouzel a čar nezletilých kouzelníků.“

„Ale prosím tě, chlapče drahý, za takovou prkotinu tě přece nebudeme trestat!“ ujistil ho hlasitě Popletal a netrpělivě mávl plackou. „Byla to jenom nehoda! Za to, že někdo nafoukl svou tetičku, ho přece nepošleme do Azkabanu!“

To ovšem bylo v příkrém rozporu s Harryho dosavadními zkušenostmi s ministerstvem kouzel.

„V loňském roce jsem dostal oficiální důtku jen proto, že jeden domácí skřítek vyklopil doma u strýce na podlahu pudink!“ protestoval zamračeně Harry. „Ministerstvo kouzel mi napsalo, že pokud tam ještě jednou budu kouzlit, vyloučí mě z Bradavic!“

Pokud Harryho nešálil zrak, Popletal se náhle zatvářil rozpačitě.

„Okolnosti se mění, Harry… Musíme vzít v úvahu… za současné situace… Ty přece nechceš být vyloučen?“

„Samozřejmě že ne,“ ujistil ho Harry.

„Tak proč kolem toho vedeš všechny ty řeči?“ zasmál se Popletal. „No tak, Harry, vezmi si placku, já se zatím půjdu podívat, jestli má Tom pro tebe pokoj.“

Popletal vyšel ze salonku a Harry za ním ještě hodnou chvíli upřeně zíral. Dělo se tu něco nanejvýš podivného. Proč na něj vlastně Popletal u Děravého kotle čekal, jestliže ne proto, aby ho potrestal za to, čeho se dopustil? A když o tom teď Harry přemýšlel, určitě nebylo obvyklé, aby se ministr kouzel osobně angažoval v záležitostech tykajících se prohřešků nezletilých kouzelníků.

Popletal se vrátil v doprovodu hostinského Toma.

„Pokoj číslo jedenáct je volný, Harry,“ oznámil. „Myslím, že tam budeš mít veškeré pohodlí. Jen jedno ti chci říct a myslím, že mě pochopíš. Nechci, aby ses potuloval někde po mudlovském Londýně, jasné? Drž se Příčné ulice. A každý večer musíš být před setměním doma. Určitě to chápeš. Tady Tom na tebe za mě dohlédne.“

„Dobrá,“ přikývl pomalu Harry, „proč ale —“

„Nechceme přece, aby ses nám zase ztratil, že ne?“ zasmál se žoviálně Popletal. „Ne, ne… bude lepší, když o tobě budeme vědět… totiž…“

Hlasitě si odkašlal a zdvihl svůj proužkovaný plášť.

„Tak já už půjdu, vždyť víš, že mám spoustu práce.“

„Už jste dosáhli nějakého pokroku v Blackově případu?“ zajímal se Harry.

Popletalovi vyklouzly z prstů stříbrné přezky pláště.

„Co to povídáš? Ach tak, tys slyšel… No, ne, ještě ne, ale je to jen otázka času. Azkabanští strážní ještě nikdy neselhali… a jsou rozčilenější, než jsem je kdy dřív viděl.“

Popletal se nepatrně zachvěl.

„Takže se s tebou rozloučím.“

Napřáhl ruku, a když mu s ní Harry potřásal, náhle ho něco napadlo.

„Hmm, pane ministře? Můžu se na něco zeptat?“

„Jistěže,“ usmál se Popletal.

„Totiž, v Bradavicích mají žáci třetího ročníku povolené návštěvy Prasinek, ale teta ani strýc mi nepodepsali povolení. Myslíte, že byste to mohl udělat vy?“

Popletal se zatvářil rozpačitě.

„Aha,“ zamumlal. „Ne. Ne, je mi to velice líto, Harry, ale protože nejsem tvůj rodič ani poručník…“

„Jste ale přece ministr kouzel,“ přesvědčoval ho Harry s nadějí v hlase. „Kdybyste mi dal svolení…“

„Ne. Je mi líto, Harry, ale předpisy jsou předpisy, zarazil ho komisně Popletal. „Možná budeš smět do Prasinek jezdit v příštím školním roce. Po pravdě řečeno si myslím, že bude lepší, když ne… No ano… Tak já už půjdu. Užij si to tady, Harry.“