Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Na zlomek vteřiny Harryho napadlo, jestli ho ten pád nepřipravil o rozum. Potom však z autobusu vyskočil průvodčí v zářivě červené uniformě a začal hlasitě promlouvat do noci.

„Vítejte na palubě Záchranného autobusu, nouzového dopravního prostředku pro čarodějnice a kouzelníky v nesnázích. Stačí natáhnout ruku s hůlkou, nastoupit a odvezeme vás, kamkoli si budete přát. Mé jméno je Stan Silnička a pro dnešní večer budu vaším průvod…“

Průvodčí se náhle zarazil. Právě si totiž všiml Harryho, který stále ještě dřepěl na zemi. Harry znovu popadl hůlku a vyškrábal se na nohy. Když přistoupil blíž, zjistil, že Stan Silnička je jen o pár let starší než on sám; mohlo mu být maximálně osmnáct devatenáct let, měl odstálé uši a slušnou řádku uhrů.

„Ty jó, co to tam dole děláš?“ hvízdl Stan a jeho profesionální způsoby byly tytam.

„Upadl jsem,“ vysvětloval Harry.

„A co to, žes upad?“ zahihňal se Stan.

„Neupadl jsem schválně,“ ohradil se podrážděně Harry. Džínsy měl na jednom koleně roztržené a ruka, kterou se snažil ztlumit svůj pád, mu krvácela. Náhle si vzpomněl, proč vlastně upadl, rychle se otočil a zadíval se do uličky mezi garáží a plotem. Reflektory záchranného autobusu ji zalévaly světlem, byla však prázdná.

„Kam to brejlíš?“ zajímal se Stan.

„Bylo tam něco velkého a černého,“ odpověděl Harry a nejistě ukázal prstem. „Něco jako pes… ale bylo to hrozně velké…“

Pohlédl na Stana, který na něj zíral s pootevřenou pusou. Znepokojeně si všiml, že Stanov pohled ulpěl na jizvě na jeho čele.

„Co to máš na kebuli?“ zeptal se najednou Stan.

„To nic není,“ vyhrkl honem Harry a přihladil si vlasy přes jizvu. Jestli po něm ministerstvo kouzel začalo pátrat, neměl v úmyslu mu to nějak ulehčovat.

„Hele, jak se vlastně jmenuješ?“ dorážel na něj Stan.

„Neville Longbottom,“ vypálil Harry první jméno, které ho napadlo. „Takže — takže tenhle autobus,“ pokračoval rychle a doufal, že odvede Stanovu pozornost jinam, „říkal jsi, že může jet kamkoli ?“

„Jasnačka,“ potvrdil hrdě Stan, „kamkoli budeš chtít, pokud to teda bude na zemi. Pod vodou jezdit neumí. Hele,“ zatvářil se znovu podezřívavě, „přece sis nás vodmávnul , nebo snad ne? Vystrčils přece ruku s hůlkou, žejo?“

„Ano,“ ujistil ho spěšně Harry. „Poslyš, kolik by mě stálo, kdybych chtěl odvézt do Londýna?“

„Jedenáct srpců,“ informoval ho Stan, „ale když dáš štrnáct, dostaneš horkou čekuládu a za patnáct dokonce vohřívací láhev a kartáček na zuby v barvě, jakou si vybereš.“

Harry se ještě jednou ponořil do útrob svého kufru, vytáhl váček s penězi a strčil Stanovi do ruky několik stříbrňáků. Pak kufr, na němž se kymácela Hedvičina klec, společnými silami zdvihli a vynesli po schůdcích do autobusu.

Uvnitř nebyla sedadla; místo nich stál u okének zatažených záclonami půltucet mosazných postelí. Na konzolách vedle každé postele hořely svíce a osvětlovaly stěny obkládané dřevem. Drobounký kouzelník s nočním čepcem na hlavě, který ležel v zadní části autobusu, zamumlal: „Teď ne, díky, zrovna si připravuji marinované slimáky,“ a přetočil se ve spánku na druhý bok.

„Ty spíš tady,“ zašeptal Stan a zastrčil Harryho kufr pod postel přímo za řidičem, který seděl v klubovce za volantem. „Tohle je náš řidič, Ernie Bourák. Seznam se s Nevillem Longbottomem, Erne.“

Ernie Bourák, postarší kouzelník s mimořádně silnými brýlemi, pokývl na Harryho, který si znovu nervózně připlácl čupřinu k čelu a posadil se na svou postel.

„Tak to rozjeď, Erne,“ zavelel Stan a posadil se do druhé klubovky vedle Ernieho.

Ozvalo se další hromové prásknutí a v příštím okamžiku Harry zjistil, že leží jak široký tak dlouhý na posteli, na niž se svalil při bleskovém startu záchranného autobusu. Zvedl se, vyhlédl ven temným okénkem a uviděl, že už se řítí nějakou úplně jinou ulicí. Stan sledoval Harryho ohromený výraz a nesmírně se bavil.

„Zrovinka tady jsme byli, než sis nás vodmávnul,“ ozval se. „Kdeže teď jsme, Erne? Někde ve Walesu?“

„Jo,“ přikývl Ernie.

„Jak je možné, že mudlové ten autobus neslyší?“ podivil se Harry.

„Sím tě, mudlové!“ řekl pohrdavě Stan. „Dyť neuměj kloudně poslouchat, hele. Neuměj ani kloudně koukat. Nikdy si ničeho nevšimnou, ani omylem.“

„Měl bys asi jít vzbudit madame Marshovou, Stane,“ ozval se Ern. „Za chviličku budeme v Abergavenny“

Stan se protáhl kolem Harryho postele a zmizel na úzkém dřevěném schodišti. Harry se stále ještě díval z okna a jeho nervozita vzrůstala. Připadalo mu, že se Ernie dosud nenaučil správně zacházet s volantem. Záchranný autobus každou chvíli vjížděl na chodník, nikdy však do ničeho nenarazil; řady kandelábrů, poštovních schránek a popelnic mu uskakovaly z cesty, jakmile se k nim přiblížil, a zase se vracely na místo, když projel.

Stan scházel po schodech nazpátek, následován jemně nazelenalou čarodějkou zahalenou v cestovním plášti. „Tak jsme tady, madame Marshová,“ konstatoval spokojeně, když Ern šlápl na brzdu a postele v autobusu se posunuly asi tak o stopu dopředu. Madame Marshová si přitiskla k ústům kapesník a třaslavě vystoupila po schůdcích ven. Stan za ní vyhodil její zavazadlo a přibouchl dveře. Ozvalo se další hlasité KŘACH a autobus se řítil po úzké venkovské silničce, sotva mu stromy stačily uskakovat z cesty.

Harry by nebyl schopen usnout ani v případě, že by cestoval autobusem, v němž by se neozývalo neustálé hlasité řachání a který by jedním rázem neskákal stovky mil. Stáhl se mu žaludek, když začal znovu uvažovat o tom, co s ním asi bude a jestli se už Dursleyovým podařilo stáhnout tetu Marge od stropu dolů.

Stan si rozložil Denního věštce a četl si v něm s jazykem vystrčeným mezi zuby. Z titulní stránky na Harryho s líným pomrkáváním pohlížel jakýsi muž s propadlými tvářemi a dlouhými zcuchanými vlasy. Připadal mu podivně povědomý.

„Ten chlap!“ vyhrkl Harry a na okamžik zapomněl na vlastní potíže. „Byl v mudlovských zprávách!“

Stanley se podíval na titulní stránku a uchechtl se.

„Sirius Black,“ přikývl. „Samozřejmě že byl v mudlovskejch zprávách, Neville. Depak ses skovával?“

Když viděl nechápavý výraz v Harryho tváři, přezíravě si odfrkl, oddělil od novin titulní stránku a podal ji Harrymu.

„Měl bys častějc číst noviny, Neville.“

Harry si přidržel noviny u plamene svíčky a četl:

BLACK STÁLE NA SVOBODĚ

Sirius Black, pravděpodobně nejhanebnější ze všech vězňů, kteří kdy byli drženi v azkabanské pevnosti, i nadále uniká spravedlnosti, jak dnes potvrdilo ministerstvo kouzel. „Děláme vše, co je v našich silách, abychom Blacka znovu dopadli,“ prohlásil dnes dopoledne ministr kouzel Kornelius Popletal, „a apelujeme na kouzelnickou veřejnost, aby zachovala klid.“

Popletal se stal terčem kritiky některých členů Mezinárodní federace kouzelníků, kteří nesouhlasí s tím, že o nastalé krizi informoval mudlovského ministerského předsedu. „Ale jistě, musel jsem to udělat, chápejte,“ nechal se slyšet rozhořčený Popletal. „Black je šílenec. Je nebezpečím pro každého, kdo mu zkříží cestu, ať je to kouzelník nebo mudla.“ Od ministerského předsedy se mi dostalo ujištění, že se nikomu ani slůvkem nezmíní o Blackově pravé totožnosti. A řekněme si upřímně — i kdyby to udělal, kdo by mu uvěřil?