Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Strýc Vernon na něj podezřívavě pohlédl.

„Žáci třetího ročníku v Brada… v mé škole! smějí občas navštěvovat vesnici,“ začal Harry.

„No a?“ utrhl se na něj strýc Vernon a z háčku u dveří si vzal klíčky od auta.

„Potřebuji, abyste mi podepsal tohle povolení,“ vychrlil ze sebe Harry.

„A proč bych to dělal?“ ušklíbl se posměšně strýc Vernon.

„No, totiž,“ pokračoval Harry a pečlivě volil každé slovo, „bude to těžká práce, předstírat před tetou Marge, že chodím k tomu svatému… Jak-že-se-to-jmenuje…“

„Do Polepšovny svatého Bruta pro nenapravitelné nezletilé delikventy!“ zaburácel strýc Vernon a Harry s uspokojením konstatoval, že mu v hlase zazněl nepopiratelný podtón paniky.

„To je ono,“ přitakal a klidně vzhlížel k obrovskému brunátnému obličeji strýce Vernona. „Je to hrozně dlouhé na zapamatování. Já ale budu muset lhát přesvědčivě, že? Co když mi náhodou něco uklouzne?“

„ V tom případě z tebe vymlátím duši, rozumíš? “ zařval strýc Vernon a přistoupil k Harrymu se zaťatou pěstí. Harry však neustoupil.

„I když ze mě vymlátíte duši, teta Marge nezapomene nic, co bych jí třeba nechtěně prozradil,“ odsekl zatvrzele.

Strýc Vernon se zarazil s pěstí stále ještě zdviženou; v obličeji měl ošklivou hnědofialovou barvu.

„Pokud ale ten můj formulář podepíšete,“ pokračoval honem Harry, „přísahám, že si budu pamatovat, kam že to mám údajně chodit do školy, a že se budu chovat jako mud… no prostě normálně a tak.“

Harry viděl, že se strýc Vernon nad jeho nabídkou zamýšlí, přestože měl vyceněné zuby a naběhlá žíla na spánku mu zuřivě tepala.

„Tak dobrá,“ ucedil nakonec. „Budu po celou dobu Margeiny návštěvy pečlivě sledovat, jak se chováš. Pokud nic neprovedeš a budeš se držet toho, co jsem ti řekl, dokud neodjede, tak ti to tvé zatracené lejstro podepíšu.“

Otočil se na patě, otevřel domovní dveře a přibouchl je za sebou tak prudce, až jedna malá skleněná tabulka nahoře vypadla na zem.

Harry se už do kuchyně nevrátil; vyšel po schodech k sobě do ložnice. Napadlo ho, že má-li se chovat jako opravdový mudla, měl by s tím raději začít hned. Pomalu a se smutkem v duši posbíral všechny dárky i přání k narozeninám a schoval si je k domácím úkolům pod uvolněné prkno v podlaze. Pak přešel k Hedvičině kleci. Vypadalo to, že Errol se už vzpamatovala; stejně jako Hedvika spala s hlavou schovanou pod křídlem. Harry si povzdechl, pak do obou šťouchl a probudil je.

„Hedviko,“ vysvětloval sklesle, „budeš teď muset na týden zmizet. Leť s Errol, Ron už se o tebe postará. Napíšu mu vzkaz a všechno mu vysvětlím. A nedívej se na mě takhle.“ (Hedvičiny velké jantarové oči na něj hleděly s vyčítavým výrazem.) „Není to moje vina. je to jediná možnost, jak zařídit, abych mohl s Ronem a s Hermionou jezdit do Prasinek.“

O deset minut později Errol s Hedvikou (která měla k noze přivázaný vzkaz pro Rona) vylétly oknem ven a ztratily se z dohledu. Harry, který se teď už cítil naprosto zoufale, uložil prázdnou klec do šatní skříně.

Na to, aby se utápěl v melancholickém smutku, však neměl dlouho čas. Už po kratičké chvilce slyšel, jak teta Petunie pod schody ječí, aby šel dolů a připravil se na řádné uvítání návštěvy.

„Udělej něco s těmi svými pačesy!“ utrhla se na něj, když sešel do předsíně.

Harry nechápal, jaký má smysl snažit se, aby mu vlasy přilehly k hlavě. Teta Marge ho hrozně ráda peskovala, takže počítal, že čím neupraveněji před ní bude vypadat, tím víc ji potěší.

Až příliš brzo se zvenčí ozvalo chřupání štěrku, když auto strýce Vernona znovu vjelo na příjezdovou cestu; následovalo bouchání zavíraných dveří a zvuk kroků na zahradní cestičce.

„Běž otevřít!“ sykla na Harryho teta Petunie.

S žaludkem sevřeným obrovskou depresí vzal Harry za kliku a otevřel dveře.

Na prahu stála teta Marge. Nesmírně se podobala strýci Vernonovi; byla mohutná, tělnatá, brunátná v obličeji a dokonce měla i knírek, i když ne tak hustý jako strýc. V jedné ruce držela obrovský kufr a druhou si tiskla k tělu starého a nedůtklivého buldoka.

„Kdepak je můj Dudlínek?“ zaburácela. „Kdepak je můj nejmilejší synoveček?“

Dudley se objevil v předsíni a zamířil k ní kolébavým krokem. Světlé vlasy měl na sádelnaté hlavě pečlivě ulíznuté a motýlka bylo pod jeho četnými bradami sotva vidět. Teta Marge odhodila kufr a praštila jím Harryho do žaludku, až mu vyrazila dech, popadla Dudleyho, volnou paží ho k sobě pevně přivinula a vlepila mu na tvář velkou mlaskavou pusu.

Harry velice dobře věděl, že Dudley je ochoten objetí tety Marge snášet jen proto, že za to dostává dobře zaplaceno, a znovu se o tom přesvědčil, protože když od sebe odstoupili, svíral Dudley v tlusté ruce zbrusu novou dvacetilibrovou bankovku.

„Petunie!“ zahlaholila teta Marge a prosmekla se kolem Harryho, jako by nebyl víc než věšák. Teta Marge a teta Petunie se políbily, i když ve skutečnosti to vypadalo tak, že teta Marge udeřila svou masivní čelistí do kostnaté tváře tety Petunie.

V tom okamžiku vešel dovnitř i strýc Vernon a žoviálně se usmíval, když za sebou zavíral dveře.

„Dáš si čaj, Marge?“ zeptal se. „A co si dá Raťafák?“

„Raťafákovi bude stačit trocha čaje z mého podšálku,“ prohlásila teta Marge, když se všichni nahrnuli do kuchyně a Harryho nechali v předsíni s jejím kufrem. Harry si ale nestěžoval; jakákoli záminka, která mu umožňovala vyhnout se společnosti tety Marge, mu naprosto vyhovovala, takže se začal s kufrem pachtit po schodech nahoru do ložnice pro hosty a dával si při tom pořádně načas.

Když se konečně vrátil do kuchyně, měla už teta Marge před sebou čaj a ovocný koláč a Raťafák hlasitě chlemtal čaj v koutě. Harry viděl, jak se teta Petunie lehce otřásá odporem, když kapky čaje a slin cákaly na její vycíděnou podlahu. Teta Petunie nenáviděla zvířata.

„Kdo se ti stará o ostatní psy, Marge?“ zajímal se strýc Vernon.

„No, přesvědčila jsem plukovníka Fubstera, aby si je vzal k sobě,“ burácela teta Marge. „Je už v důchodu a jen mu prospěje, když bude mít něco, čím se zabaví. Ale Raťafáka, tohohle ubohého drobečka, jsem tam nechat nemohla. Trápí se, když není se mnou.“

Když si Harry sedal, začal Raťafák znovu vrčet. Díky tomu teta Marge poprvé vzala na vědomí jeho přítomnost. „No ne!“ houkla. „Ty jsi ještě pořád tady, co?“

„Ano,“ přikývl Harry.

„Neříkej mi ano tímhletím nevděčným tónem,“ zavrčela teta Marge. „Od Vernona a Petunie bylo zatraceně ušlechtilé, že si tě nechali u sebe. já sama bych něco takového neudělala. Kdyby tě byl někdo pohodil na práh mého domu, byla bych tě poslala rovnou do sirotčince.“

Harry měl už na jazyku, že by raději žil v sirotčinci než s Dursleyovými, pomyšlení na Prasinky ho však zabrzdilo. Přinutil se stáhnout obličej do bolestivého úsměvu.

„Přestaň se na mě šklebit!“ zahřměla teta Marge. „Vidím, že od té doby, co jsem tě viděla posledně, ses vůbec nezměnil k lepšímu. Doufala jsem, že škola tě alespoň trochu naučí slušnému chování.“ Dopřála si pořádný doušek čaje, otřela si knírek a pokračovala: „Už jsem zapomněla, kam že jsi ho to vlastně poslal, Vernone?“