Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Strýc Vernon a teta Petunie se tvářili nesmírně rozpačitě. Dokonce i Dudley zdvihl oči od koláče a upřeně na rodiče zíral.

„Totiž… on vlastně nepracoval,“ vykoktal strýc Vernon a koutkem oka pozoroval Harryho. „Byl nezaměstnaný“

„To jsem si mohla myslet,“ přikývla teta Marge, pořádně si zavdala brandy a otřela si rukávem bradu. „Taková nicka, příživnický lenoch, co —“

„Takový nebyl!“ ozval se nečekaně Harry. U stolu zavládlo naprosté ticho. Harry se třásl po celém těle. Nikdy v životě ho nic takhle nerozzuřilo.

„JEŠTĚ TROCHU BRANDY?“ vyhrkl strýc Vernon, jehož obličej zbělel jako křída, a nalil tetě Marge zbytek z láhve. „A ty, kluku,“ rozkřikl se na Harryho, „koukej mazat do postele, nebo —“

„Nech ho, Vernone,“ škytla teta Marge, zdvihla ruku a provrtávala Harryho malými, krví podlitými očky. „Jen mluv, hochu, pokračuj. Ty jsi na svoje rodiče hrdý, viď? Na rodiče, co se zabili při autonehodě… nejspíš byli opilí —“

„Při žádné autonehodě nezemřeli!“ zaprotestoval Harry, který se mimoděk postavil.

„Zemřeli při autonehodě, ty lháři prolhaná, ošklivá, a nechali tě tu na krku svým spořádaným a řádně pracujícím příbuzným!“ vřeštěla teta Marge a zalykala se vztekem. Jsi mrňavý nevděčný drzoun —“

Teta Marge však náhle zmlkla. Chvíli se zdálo, jako by se jí nedostávalo slov. Vypadalo to, jako by se nadouvala nevýslovnou zlobou — jenže se ukázalo, že se nadouvá dál a dál. Její obrovitá brunátná tvář bobtnala, drobná očka se vypoulila a ústa se roztáhla do takové šíře, že nemohla promluvit. V příštím okamžiku odlétlo z jejího tvídového kabátku několik knoflíků a hlasitě se odrazilo od zdi — teta Marge se nafukovala jako nestvůrný balon, břicho jí vylezlo zpod tvídového pásu, prsty na rukou jí naběhly jako salámy…

„MARGE!“ zařvali strýc Vernon a teta Petunie svorně, když se celé její tělo začalo zdvihat ze židle a stoupat ke stropu. Byla už dokonale kulatá a připomínala obrovskou záchrannou bóji s prasečími očky; její ruce a nohy svíraly podivný úhel, když stoupala do vzduchu a vyrážela jakési pronikavé vzteklé skřeky. Do pokoje vrazil Raťafák a zuřivě štěkal.

„NE-NE-NE!“

Strýc Vernon popadl Marge za nohu a pokoušel se ji stáhnout zpět k zemi, málem se ale sám vznesl od podlahy. V příštím okamžiku se Raťafák vrhl vpřed a zaťal zuby strýci Vernonovi do nohy.

Harry se z obývacího pokoje vytratil dřív, než ho někdo stačil zarazit, a zamířil rovnou k přístěnku pod schody. Jeho dveře se čarovně rozletěly v okamžiku, kdy k nim dorazil. V několika vteřinách dovláčel svůj kufr k domovním dveřím. Tryskem vyběhl po schodech, vrhl se pod postel, vytrhl z podlahy uvolněné prkno a popadl povlak na polštář, který byl plný jeho knih a dárků k narozeninám. Vylezl zpod postele, sebral Hedvičinu prázdnou klec a pádil po schodech dolů ke svému kufru, zrovna když strýc Vernon vyrazil z obývacího pokoje s nohavicí roztrhanou na zkrvavené cáry.

„OKAMŽITĚ SE VRAŤ!“ zahřímal. „VRAŤ SE SEM A DEJ JI ZASE DO POŘÁDKU!“

Harryho však zalila vlna bezmyšlenkovitého vzteku. Kopnutím otevřel kufr, vytáhl z něj svou hůlku a namířil ji na strýce Vernona.

„Říkala si o to,“ prohlásil a ztěžka oddechoval. „Dostala jen, co si zasloužila. A vy mi dejte pokoj!“

Šmátral za zády a hledal kliku na dveřích.

„Odcházím,“ oznámil. „Už toho mám plné zuby.“

A v příštím okamžiku vyklouzl ven na temnou, tichou ulici, vláčel za sebou těžký kufr a pod paží nesl Hedvičinu klec.

Harry uběhl několik bloků, než se zhroutil na nízkou zídku v Magnoliové ulici a namáhavě oddechoval, protože vláčet se s těžkým kufrem ho zmohlo. Zůstal nehybně sedět, cítil, jak jím stále ještě cloumá vztek, a naslouchal divokému tlukotu vlastního srdce.

Po deseti minutách o samotě v temné ulici ho však přepadl jiný pocit: pocit zděšení. Ať to posuzoval z kterékoli stránky, ještě nikdy se neocitl v takové kaši. Zůstal tu trčet úplně sám, ve ztemnělém mudlovském světě, a neměl absolutně kam jít. A vůbec nejhorší bylo, že právě udělal tohle nebezpečné kouzlo, což prakticky znamenalo, že bude zcela jistě vyloučen z bradavické školy. Dopustil se tak závažného porušení Výnosu o omezení kouzel a čar nezletilých kouzelníků, že ho překvapovalo, že se to tady, kde seděl, dosud nehemží zástupci ministerstva kouzel.

Roztřeseně se rozhlédl po obou koncích Magnoliové ulice. Co s ním teď bude? Zatknou ho, nebo bude prostě vypovězen z kouzelnického světa? Vzpomněl si na Rona a na Hermionu a srdce mu pokleslo ještě níž. Nepochyboval o tom, že bez ohledu na přečiny, jichž se dopustil, by mu teď Ron i Hermiona ochotně pomohli, oba však byli v zahraničí, a protože u sebe neměl ani Hedviku, nemohl se s nimi nijak spojit.

A neměl také žádné mudlovské peníze. Ve váčku schovaném na dně kufru měl sice trochu kouzelnického zlata, jenže zbytek pokladu, který mu zanechali rodiče, byl uložen v trezoru Gringottovy kouzelnické banky v Londýně. Neměl sebemenší naději, že by se mu podařilo dovláčet se s tím kufrem až do Londýna. Pokud ovšem…

Sklopil oči a podíval se na hůlku, kterou dosud svíral v ruce. Má-li být tak jako tak vyloučen (srdce mu teď bušilo přímo bolestivě rychle), trocha dalšího kouzlení už mu jistě neublíží. Má přece neviditelný plášť, který zdědil po otci — co kdyby očaroval kufr, aby byl lehký jak pírko, přivázal jej ke svému koštěti, zakryl se neviditelným pláštěm a odletěl do Londýna? Tam by si mohl z trezoru vybrat zbytek svých peněz a… začít s životem vyděděnce. Byla to příšerná perspektiva, ale nemohl přece na téhle zídce sedět donekonečna, vždyť zanedlouho by musel složitě vysvětlovat mudlovské policii, proč je uprostřed noci venku na ulici s kufrem plným učebnic čar a kouzel a s koštětem.

Znovu otevřel kufr, odhrnul jeho obsah stranou a hledal neviditelný plášť — než ho však stačil najít, znenadání se vzpřímil a ještě jednou se rozhlédl kolem.

Jakési podivné svědění v týle v něm vyvolalo pocit, že ho někdo pozoruje. Ulice se ale zdála být opuštěná a v žádném z velkých hranatých domů se nesvítilo.

Znovu se sklonil ke kufru, prakticky vzápětí se však vztyčil a hůlku pevně stiskl v ruce. Spíš to vycítil než zaslechl: někdo nebo něco v úzké mezeře mezi garáží a plotem mu stálo za zády. Harry přimhouřil oči a pátravě zkoumal černou uličku. Kdyby se to alespoň pohnulo, měl by šanci rozeznat, jestli je to jen zatoulaná kočka nebo — něco jiného.

„ Lumos ,“ zamumlal tiše a z konečku jeho hůlky vytrysklo světlo tak silné, že ho téměř oslnilo. Přidržel ji vysoko nad hlavou a hrubá omítka domu číslo dvě se náhle rozzářila, vrata garáže zaplála světlem a Harry mezi domem a garáží naprosto zřetelně spatřil přikrčenou siluetu něčeho hrozně velkého, co mělo široce rozevřené planoucí oči.

Jak ustoupil o krok dozadu, zavadil nohama o kufr a svalil se na zem. Hůlka mu vyletěla z ruky, když mávl paží, aby ztlumil svůj pád, a těžce sebou praštil do odpadní strouhy.

Ozvalo se ohlušující KŘACH a Harry zdvihl ruce, aby si zakryl oči před nečekaným oslepujícím světlem…

S vyděšeným výkřikem se v poslední chvíli převalil na chodník. O vteřinu později přesně tam, kde ještě před okamžikem ležel, zastavila za svitu reflektorů a za hlasitého skřípění brzd obrovitá kola. Kola i reflektory patřily — jak Harry zjistil, když zdvihl hlavu — třípodlažnímu křiklavě nachovému autobusu, který se tu zjevil jako blesk z čistého nebe. Zlatý nápis nad předním sklem hlásal: