Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Zatímco mudlové byli informováni, že je Black ozbrojen pistolí (jakousi kovovou hůlkou, již mudlové užívají, chtějí-li se zavraždit navzájem), kouzelnická komunita žije v neustálém strachu z toho, že dojde k podobnému masakru jako před dvanácti lety, kdy Black jediným zaklínadlem zavraždil třináct lidí.

Harry se zahleděl do zapadlých očí Siriuse Blacka, jediné části jeho vyzáblého obličeje, která působila živě. Dosud nikdy se nesetkal s upírem, viděl však jejich podobizny v hodinách obrany proti černé magii a Black se svou voskově bílou pletí vypadal přesně jako jeden z nich.

„Pěkně strašidelnej zjev, co?“ poznamenal Stan, který Harryho při čtení článku pozoroval.

„Zavraždil třináct lidí ?“ zamumlal Harry a podal stránku zpět Stanovi. „ Jediným zaklínadlem? “

„Jo,“ přikývl Stan. „A eště ke všemu před svědkama. Za denního světla! Byl z toho hroznej malér, žejo, Erne?“

„Hmm,“ zabručel ponuře Ern.

Stan se ve své klubovce otočil a ruce položil na zadní opěrku, aby na Harryho lépe viděl.

„Black byl horlivej zastánce Ty-víš-koho,“ poznamenal.

„Myslíš Voldemorta?“ zeptal se bezmyšlenkovitě Harry. Stan se vyděsil tak, že mu zbělely i uhry; Ern trhl volantem tak prudce, že musel uskočit stranou celý jeden statek, aby se vyhnul srážce s autobusem.

„Přeskočilo ti?“ vyštěkl Stan. „Co tě to napadá, vyslovovat jeho měno?“

„Promiňte,“ vyhrkl Harry. „Promiňte, já… no, zapomněl jsem…“

„On zapomněl!“ kvílel slabým hláskem Stan. „Hrom a blesky, srdce mi tluče tak silně, že…“

„Takže — takže Black byl příznivcem Ty-víš-koho?“ vyptával se Harry omluvným tónem.

„Jo,“ přikývl Stan a pořád ještě si masíroval hrudník. Jo, to teda byl. Říká se, že byl Ty-víš-s-kým jedna ruka… Každopádně je jasný, že když dal malej Harry Potter“ — Harry si znovu nervózně připlácl čupřinu vlasů k čelu — „Ty-víš-komu na frak, ouřady všechny jeho přívržence vyčenichaly, nemám pravdu, Erne? Většina se smířila s tím, že je po všem, a když byl Ty-víš-kdo pryč, bez vodporu se vzdali. Sirius Black ale ne. Slyšel jsem, že počítal, že až se Ty-víš-kdo dostane k moci, stane se jeho prvním zástupcem.“

No, rozhodně to dopadlo tak, že Blacka vobklíčili uprostřed ulice plný mudlů a Black vytáh hůlku a polovinu tý ulice rozmetal na hadry; schytal to jeden kouzelník a s ním na tucet mudlů, co se jim připletli do cesty. Hrůza, co? A víš, co pak Black udělal?“ pokračoval Stan dramatickým šepotem.

„Co?“ zeptal se Harry.

„ Rozchechtal se! “ odpověděl Stan. „Prostě tam stál a chechtal se. A když dorazily posily z ministerstva kouzel, šel s nima klidně jako beránek a pořád eště se řehtal jak blázen. Von je totiž úplnej šílenec, žejo, Erne? Že je to cvok?“

„Pokud eště nebyl, když šel do Azkabanu, tak teď už určitě bude,“ přitakal Ern rozvážným hlasem. „To bych dal radši hlavu na špalek, než jít tam. Jemu to ale patří… po tom, co udělal…“

„Byla to pořádná fuška, než to všechno zatušovali, žejo, Erne,“ pokračoval Stan. „Celá ulice na cucky a spousta mrtvejch mudlů. Co vlastně nakonec řekli, že se stalo, Erne?“

„Že bouchnul plyn,“ zabručel Ernie.

„A teď je zas venku,“ zavrtěl hlavou Stan a znovu si prohlížel novinovou fotografii s Blackovou vyhublou tváří. „Z Azkabanu zatím eště nikdy nikdo neutek, že ne, Erne? Nechápu, jak se mu to povedlo. Člověka z toho mrazí, co? Stejně si ale myslím, že proti těm azkabanskejm strážnejm nemá šanci, co říkáš, Erne?“

Ernie se náhle otřásl.

„Buď vod tý dobroty, Stane, a mluv vo něčem jiným. Při pomyšlení na ty azkabanský strážný mi naskakuje husí kůže.“

Stan jen neochotně odložil noviny a Harry si opřel hlavu o okno záchranného autobusu; cítil se ještě hůř než předtím. Bezděčně si představoval, co asi bude Stan vykládat cestujícím svého autobusu o pár nocí později.

„Slyšeli ste vo tom Harry Potterovi? Jak nafouknul svou tetičku? Měli jsme ho tady v našem záchranným autobusu, žejo, Erne? Chtěl prásknout do bot…“

Harrymu bylo jasné, že se kouzelnickým zákonům zpronevěřil úplně stejně jako Sirius Black. Bylo to, že nafouknul tetu Marge, natolik vážným prohřeškem, aby ho za něj zavřeli do Azkabanu? Harry o tomhle kouzelnickém vězení nic nevěděl, ale každý, koho o něm kdy slyšel mluvit, hovořil stejně ustrašeným tónem. Zrovna v loňském roce tam dva měsíce strávil bradavický hajný Hagrid. Harry věděl, že jen tak nezapomene na výraz hrůzy v Hagridově obličeji, když mu řekli, kam ho vezou; a Hagrid byl přitom jedním z nejstatečnějších lidí, jaké Harry znal.

Záchranný autobus se valil temnotou, rozháněl na všechny strany keře i refýžové sloupky, telefonní budky i stromy, a Harry nešťastně a zbědovaně ležel na měkké posteli. Po chvíli si Stan vzpomněl, že si Harry zaplatil horkou čokoládu, většinu mu jí však vybryndal na polštář, když autobus nečekaně poskočil z Anglesea do Aberdeenu. Z horních podlaží autobusu jeden po druhém scházeli kouzelníci a čarodějnice v županech a trepkách a vystupovali. Všichni se tvářili, jako by se jim nesmírně ulevilo, že mají jízdu za sebou.

Konečně byl jediným zbývajícím cestujícím Harry.

„Teď jseš na řadě ty, Neville,“ obrátil se k němu Stan a zamnul si ruce, „kampak to v Londýně bude?“

„Do Příčné ulice,“ odpověděl Harry.

„Jasnačka,“ přikývl Stan. „Tak se drž, protože…“

KŘACH!

S rachotem uháněli po Charing Cross Road. Harry se posadil a sledoval, jak budovy a lavičky na poslední chvíli uskakují záchrannému autobusu z cesty. Obloha poznenáhlu bledla. Říkal si, že na pár hodin se někde schová, zajde ke Gringottovým, jakmile banka otevře, a pak se vypraví — kam, to však nevěděl.

Ern dupl na brzdy a záchranný autobus smykem zastavil před malou, ošuntěle vyhlížející hospodou zvanou Děravý kotel, za níž se nacházel čarodějný vstup do Příčné ulice.

„Díky,“ řekl Harry Ernovi.

Seskočil ze schůdků a pomohl Stanovi, který mu na chodník podával kufr a Hedvičinu klec.

„No,“ poznamenal, „tak zatím sbohem.“

Stan si ho však ani v nejmenším nevšímal. Pořád ještě stál ve dveřích autobusu a valil oči na tajemný vchod do Děravého kotle.

„ Tady tě máme, Harry,“ ozvalo se.

Ještě než se Harry stačil otočit, cítil, že mu na rameno dopadla něčí ruka. V tomtéž okamžiku Stan zaječel: „Hrome! Pocem, Erne! Dělej! “

Harry zdvihl oči k muži, jehož ruka mu spočinula na rameni, a měl pocit, jako by mu do žaludku vyklopili celý kbelík ledu — padl rovnou do rány Korneliusi Popletalovi, samotnému ministrovi kouzel.

Stan se jediným skokem ocitl na chodníku vedle nich.

„Jak že jste to říkal Nevillovi, pane ministře?“ vyptával se vzrušeně.

Popletal, tělnatý malý chlapík v dlouhém proužkovaném plášti, vypadal prochladle a vyčerpaně.

„Nevillovi?“ opakoval a nechápavě svraštil čelo. „Tohle je Harry Potter.“

„Já to věděl!“ zahulákal triumfálně Stan. „Erne! Erne! Hádej, co je Neville zač, Erne! Je to Harry Potter! Vidím jeho jizvu!“

„Dobrá, dobrá,“ přitakal podrážděně Popletal. „Jsem moc rád, že záchranný autobus Harryho vyzdvihl, jenže teď si oba potřebujeme zajít do Děravého kotle…“