Joanne Rowlingová: Harry Potter a Kámen mudrců

Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání. Byli opravdu poslední, od koho byste čekali, že se zaplete do něčeho podivného nebo záhadného, poněvadž takové nesmysly zkrátka a dobře neuznávali.

Pan Dursley byl ředitelem firmy jménem Grunnings, která vyráběla vrtačky. Byl to vysoký, tělnatý chlapík, který neměl málem žádný krk, zato měl velice dlouhý knír. Paní Dursleyová byla hubená blondýna a krk měla skoro dvakrát delší než jiní lidé, což se jí velice hodilo, poněvadž ho celé hodiny natahovala přes plot a slídila, co se děje u sousedů. Dursleyovi měli malého synka, který se jmenoval Dudley, a podle jejich názoru to byl ten nejúžasnější chlapec na světě.

Dursleyovi měli všecko, co si přáli, přesto však měli i své tajemství a ze všeho nejvíc se báli, aby ho někdo neodhalil. Měli strach, že by to snad vůbec nepřežili, kdyby se někdo dozvěděl o Potterových. Paní Potterová byla sestra paní Dursleyové, už několik let se však neviděly; po pravdě řečeno, paní Dursleyová předstírala, že žádnou sestru nemá, poněvadž její sestra a ten budižkničemu, kterého si vzala za muže, se od Dursleyových lišili natolik, že víc to ani nebylo možné. Dursleyovy jímala hrůza při pomyšlení, co by řekli sousedé, kdyby se Potterovi ukázali u nich v ulici. Dursleyovi věděli, že Potterovi mají také malého synka, ale nikdy ho neviděli. Ten kluk byl další důvod, proč o Potterovy ani trochu nestáli; nepřáli si, aby se jejich Dudley s takovým dítětem stýkal.

Když se onoho pošmourného, šedivého úterý, kdy náš příběh začíná, pan a paní Dursleyovi probudili, snad jenom zamračená obloha venku se zdála naznačovat, že po celé zemi se zakrátko začnou dít podivné a záhadné věci. Pan Dursley si brumlal sám pro sebe, jak si do práce vybíral svou nejošklivější kravatu; paní Dursleyová něco spokojeně žvatlala a potýkala se přitom s vřískajícím Dudleym, aby ho dostala na dětskou židličku.

Ani jeden, ani druhý si nevšiml velkého puštíka, který proletěl kolem okna.

O půl deváté pan Dursley uchopil svou aktovku, líbnul paní Dursleyovou na tvář a pokusil se na rozloučenou políbit i Dudleyho, ale nepodařilo se mu to, poněvadž ten měl zrovna záchvat vzteku a házel müsli po stěnách. „Máme to ale nezbedu,“ usmíval se blaženě pan Dursley, když vycházel z domu. Nasedl do auta a vycouval z příjezdové cesty k domu číslo čtyři.

Už na rohu ulice postřehl první známku čehosi podivného — kočku, která si prohlížela plán města. Pan Dursley si na okamžik nepřipustil, co to vlastně vidí, ale pak prudce otočil hlavu dozadu a podíval se ještě jednou. Na rohu Zobí ulice stála mourovatá kočka, ale žádný plán města nikde neviděl. Co ho to proboha napadlo? Musel to být nějaký trik, který mu vyvedlo světlo. Pan Dursley zamrkal a upřeně se na kočku podíval, a ta mu upřený pohled oplatila. Na rohu zahnul a vyjel na hlavní silnici, nepřestával ji však sledovat ve zpětném zrcátku. Kočka si teď četla tabulku, na které stálo Zobí ulice — ne, dívala se na ni, poněvadž kočky přece nedovedou číst tabulky ani mapy. Pan Dursley se oklepal a pustil kočku z hlavy, a jak jel do města, nemyslel už na nic jiného než na velkou objednávku na vrtačky, o které doufal, že ji toho dne dostane.

Hned na kraji města mu však vrtačky vytlačilo z mysli něco jiného. Jak vězel v dopravní zácpě, která tu byla každý den, nemohl si nevšimnout, že na ulici je spousta podivně oblečených lidí. Měli na sobě dlouhé pláště! Pan Dursley nesnášel lidi, kteří se oblékali jinak než ostatní — ty háby, jaké si teď na sebe dokázali vzít ti mladí! Pomyslel si, že to je nejspíš nějaká přihlouplá nová móda. Bubnoval prsty na volantu a pak mu pohled sklouzl na hlouček oněch podivínů, kteří stáli velice blízko a vzrušeně si mezi sebou šuškali. Pan Dursley ke svému rozhořčení zjistil, že někteří z nich už vůbec nejsou mladí; ano, tamhleten byl určitě starší než on, a na sobě měl smaragdově zelený plášť. Tomu se tedy říká odvaha! Náhle mu však svitlo: onen bláznivý nápad měl nejspíš jen upoutat pozornost a ti lidé zřejmě na něco vybírají… ano, je to jasné. Auta se konečně pohnula z místa, a když o několik minut později pan Dursley dorazil na parkoviště firmy Grunnings, myslel už zase na vrtačky.

Ve své kanceláři v devátém patře pan Dursley sedával vždycky zády k oknu; kdyby seděl jinak, nejspíš by ho toho rána stálo o dost víc práce soustředit se na vrtačky. Takže on neviděl sovy, které za bílého dne přeletovaly kolem, i když lidé dole na ulici je viděli; ukazovali si na ně a s otevřenými ústy zírali, jak jim nad hlavami sviští jedna za druhou. Většina z nich až do té doby sovu neviděla ani v noci. Pan Dursley nicméně prožil zcela normální ráno, do kterého mu žádné sovy nezasahovaly. Postupně seřval pět svých podřízených. Měl několik důležitých telefonických hovorů, a zahulákal si i při nich. Byl ve velice dobrém rozpoložení až do poledne, kdy si usmyslel, že se trochu protáhne, zajde si do pekařství na protější straně ulice a koupí si tam něco k snědku.

Na lidi v dlouhých pláštích si vůbec nevzpomněl až do chvíle, kdy jich venku před pekařstvím uviděl celý houf. Jak procházel kolem, rozzlobeně si je změřil; nevěděl proč, ale při pohledu na ně se cítil nesvůj. I tihle tady si něco vzrušeně šuškali a pan Dursley neviděl ani jedinou misku, do které by na něco vybírali. Když pak kolem nich procházel zpátky, v ruce sáček s velkou koblihou, zachytil několik slov z toho, co právě říkali.

„Je to pravda, byli to Potterovi, tak jsem to slyšel —“

„— ano, jejich syn, Harry —“

Pan Dursley zůstal stát, jako když do něj hrom uhodí. Naráz ho zaplavil strach. Ještě se ohlédl na šuškající podivíny, jako by jim chtěl něco říct, ale pak to neudělal.

Přeběhl zpátky přes ulici a kvapně vyjel do své kanceláře; vyštěkl na sekretářku, aby ho nerušila, zvedl telefon a málem už stačil vytočit své číslo domů, když si to rozmyslel. Položil sluchátko zpátky, pohladil si knír a uvažoval o tom… ale ne, chová se jako hlupák. Potter přece nebylo nijak neobvyklé příjmení; byl si jist, že je celá spousta Potterových, kteří mají syna jménem Harry. Když o tom teď uvažoval, nebyl si ani jist, že se jeho synovec opravdu jmenuje Harry. Nikdy toho chlapce neviděl. Možná že se jmenuje Harvey. Nebo Harold. Neměl žádný důvod přidělávat starosti paní Dursleyové, která se při každé zmínce o své sestře vždycky tak rozčílila. Nijak jí to nevyčítal — kdyby on měl takovou sestru… ale přece jen, ti lidé v dlouhých pláštích…

To odpoledne ho stálo o hodně víc práce soustředit se na vrtačky, a když v pět hodin odpoledne vyšel z budovy, byl ještě tak zabraný do svých starostí, že hned přede dveřmi do někoho vrazil.

„Promiňte,“ zabručel, když se hubený stařík zapotácel a málem upadl. Trvalo několik vteřin, než si pan Dursley uvědomil, že na sobě má fialový plášť. To, že ho málem porazil, jako by staříka vůbec nevyvedlo z míry; naopak, ve tváři se mu rozhostil široký úsměv a pronesl skřípavým hlasem, při kterém se kolemjdoucí začali ohlížet: „Nijak se neomlouvejte, milý pane, poněvadž dnes mě nemůže rozčílit vůbec nic! Radujte se, poněvadž Vy-víte-kdo je konečně pryč! Dokonce i mudlové jako vy by měli oslavovat tenhle šťastný, přešťastný den!“