Joanne Rowlingová - Harry Potter a Kámen mudrců

Profesorka McGonagallová otevřela ústa, ale pak si to rozmyslela, polkla a řekla: „Ano — ovšem, máte samozřejmě pravdu. Ale jak se sem ten chlapec dostane, Brumbále?“ Zčistajasna si začala prohlížet jeho plášť, jako by si myslela, že pod ním Harryho snad schovává.

„Přiveze ho Hagrid.“

„Myslíte — myslíte, že je moudré svěřit Hagridovi něco tak důležitého?“

„Svěřil bych Hagridovi svůj vlastní život,“ řekl Brumbál.

„Neříkám, že nemá srdce na pravém místě,“ namítla profesorka McGonagallová zdráhavě, „ale nechtějte mi tvrdit, že není neopatrný. Má sklon k… co to bylo?“

Ticho kolem nich protrhlo jakési vzdálené burácení a s každým okamžikem sílilo, zatímco Brumbál a profesorka se rozhlíželi po ulici sem tam, odkud se vynoří světla nějakého vozidla. Pak už se onen zvuk změnil v hlasitý řev a oba vzhlédli vzhůru; v tu chvíli se z nebe snesla obrovská motorka a přistála na vozovce před nimi.

Motorka byla obrovská, ovšem proti muži, který na ní rozkročmo seděl, vlastně úplná nicka. Byl málem dvakrát vyšší než normální lidé a přinejmenším pětkrát širší. Byl prostě takový hromotluk, že se to ani nepatřilo, a působil divoce — skoro celý obličej mu zakrývaly štětiny ježatých černých vlasů a vousů, dlaně měl jako víka od popelnic a jeho nohy v kožených botách připomínaly delfíní mláďata. V obrovských svalnatých pažích držel malý uzlík.

„Hagrid,“ vydechl Brumbál s úlevou v hlase. „Konečně. A kde jste vzal tu motorku?“

„Pučil jsem si ji, pane profesore,“ vysvětlil obr a přitom z ní opatrně slezl. „Pučil mně ji mladej Sirius Black. Takže tady vám ho vezu, pane.“

„Neměl jste tam žádné problémy?“

„Ne, pane — dům byl skoro úplně zničenej, ale malýho jsem dostal ven eště dřív, než se tam začli hemžit mudlové. Usnul, když jsme letěli nad Bristolem.“

Brumbál a profesorka McGonagallová se shýbli k uzlíčku pokrývek. Uvnitř, takže ho sotva bylo vidět, ležel malý chlapec a tvrdě spal. Pod čupřinou vlasů černých jako uhel, která mu spadala do čela, spatřili sečnou ránu podivného tvaru, která ze všeho nejspíš připomínala blesk.

„Takže tam ho…?“ šeptla profesorka McGonagallová.

„Ano,“ přisvědčil Brumbál. „Ta jizva mu zůstane na celý život.“

„Nemůžete s tím něco udělat, Brumbále?“

„I kdybych mohl, neudělal bych to. Jizvy jsou občas k užitku. Já sám mám nad levým kolenem jizvu, na které je dokonalý plán londýnského metra. Dejte mi toho mrňouse, Hagride — bude dobře, když to vyřídíme co nejdřív.“

Brumbál vzal Harryho do náruče a zamířil k domu Dursleyových.

„Můžu — můžu se s ním rozloučit, pane?“ zeptal se Hagrid.

Pak sklonil k Harrymu velkou střapatou hlavu a dal mu pusu, při které ho musel celého poškrábat. Vzápětí zaskučel jak poraněný pes.

„Pssst,“ sykla profesorka McGonagallová, „vzbudíte mudly!“

„Ne-nezlobte se,“ vzlykl Hagrid, vytáhl velký ušpiněný kapesník a zabořil do něj tvář. „Když já to prostě neunesu — Lily a James, voba dva po smrti — a chudák Harry, teď má žít u mudlů —“

„Ano, ano, všechno je to velice smutné, ale ovládejte se, Hagride, nebo nás objeví,“ vyzvala ho šeptem profesorka McGonagallová a nejistě ho popleskala po paži, zatímco Brumbál překročil nízkou zahradní zídku a došel k domovním dveřím. Šetrně položil Harryho na práh, vytáhl z kapsy pláště dopis, zastrčil ho mezi chlapcovy přikrývky a vrátil se zpět k ostatním. Dobrou minutu tam všichni tři stáli a dívali se na malý uzlíček před sebou; Hagridovi to cukalo rameny, profesorka McGonagallová zběsile pomrkávala a jiskřičky, které Brumbálovi obvykle svítily v očích, jako by vyhasly.

„To bychom tedy měli,“ řekl Brumbál konečně. „Tady už nemáme co pohledávat. Můžeme klidně jít a připojit se k oslavám.“

„Jo,“ řekl Hagrid přiškrceným hlasem. „Já vodvezu tu motorku zpátky Siriovi. Brou noc, paní profesorko — a vám taky, pane profesore.“

Otřel si uslzené oči rukávem kazajky, vyhoupl se na motorku a našlápl ji; stroj se vznesl s hlasitým řevem do vzduchu a zmizel ve tmě.

„Počítám, že se brzy uvidíme, paní profesorko,“ řekl Brumbál a kývl jí na pozdrav. Profesorka McGonagallová se místo odpovědi vysmrkala.

Brumbál se otočila vydal se ulicí zpátky. Na rohu se zastavil a vytáhl stříbrné Zhasínadlo. Cvakl jím jen jednou, a do pouličních lamp se v okamžení vrátilo dvanáct svítících koulí; Zobí ulice se naráz rozzářila oranžovým světlem a Brumbál ještě stačil zahlédnout mourovatou kočku, která právě zahýbala za roh na opačném konci. Dokázal také rozeznat uzlíček přikrývek na prahu před číslem čtyři.

„Mnoho štěstí, Harry,“ zamumlal. Pak se otočil na podpatku, zašustil pláštěm a byl pryč.

Potom už opět jen lehký vánek rozechvíval úhledně zastřižené živé ploty v Zobí ulici, která tu ležela pod inkoustovou oblohou tichá a spořádaná; bylo to poslední místo na světě, kde byste čekali, že se stane něco ohromujícího. Harry Potter se převrátil ve svých přikrývkách, ale neprobudil se. Malou ručkou stiskl dopis, který ležel vedle něj, a spal dál. Nevěděl, že je jiný než ostatní, nevěděl, že je slavný, nevěděl, že za několik málo hodin ho probudí výkřik paní Dursleyové, až otevře domovní dveře, aby postavila ven lahve od mléka, ani že příštích několik týdnů ho jeho bratránek Dudley nepřestane pošťuchovat a štípat… Ani nemohl tušit, že právě v tu chvíli lidé, kteří se potajmu sešli po celé zemi, zdvihají sklenky a tlumeným hlasem mu připíjejí: „Na zdraví Harryho Pottera — chlapce, který zůstal naživu!“

Ode dne, kdy se Dursleyovi probudili a našli na prahu přede dveřmi svého synovce, uplynulo bezmála deset let, Zobí ulice se však skoro vůbec nezměnila. Paprsky vycházejícího slunce ozářily tytéž upravené předzahrádky a na domovních dveřích u Dursleyových se v nich zaleskla mosazná číslice čtyři; pak pronikly i do obývacího pokoje, kde to vypadalo téměř stejně jako tenkrát večer, kdy se pan Dursley díval v televizi na onu osudnou zprávu o sovách. Jedině fotografie na krbu ukazovaly, kolik času mezitím opravdu uplynulo. Před deseti lety tam byly desítky snímků něčeho, co vypadalo jako veliký růžový plážový míč, na který někdo nasadil pletené čepičky s bambulkou v nejrůznějších barvách — jenže Dudley Dursley už nebyl malé dítě, a fotografie teď ukazovaly světlovlasého hromotluka, jak jede na svém prvním kole, sedí o pouti na kolotoči a hraje s otcem počítačovou hru, a jak ho matka objímá a líbá. V celé místnosti se nenašla jediná známka, že by v domě žil ještě nějaký jiný chlapec.

Harry Potter tam nicméně stále byl; v tu chvíli ještě spal, neměl však už spát dlouho. Teta Petunie totiž byla vzhůru a její ječivý hlas byl první zvuk, který se po ránu rozlehl domem.

„Vstávat! Vstávat! Hajdy z postele!“

Harry sebou trhl a probudil se. Teta znovu zabušila na dveře.

„Vylez!“ vřískla. Harry ji slyšel, jak jde do kuchyně a staví na sporák pánev. Převrátil se na záda a ještě zkusil vybavit si sen, který se mu před chvílí zdál. Byl to hezký sen a byla v něm motorka, která létala. Měl podivný pocit, že stejný sen se mu zdál už někdy dřív.