Joanne Rowlingová - Harry Potter a Kámen mudrců

Teta znovu stála za dveřmi.

„Už jsi vstal?“ naléhala.

„Skoro,“ řekl Harry.

„Tak sebou pohni, chci, abys mi dal pozor na slaninu. A neopovaž se ji připálit! Na Dudleyho narozeniny musí být všecko jaksepatří.“

Harry jen zasténal.

„Co jsi říkal?“ vyštěkla na něj teta přes dveře.

„Nic, vůbec nic.“

Dudleyho narozeniny — jak jenom na ně mohl zapomenout? Harry pomalu vylezl z postele a začal hledat ponožky. Pod postelí nějaké našel, z jedné vyklepal pavouka a natáhl si je. Na pavouky byl zvyklý, poněvadž v přístěnku pod schody jich bylo plno, a právě tam spával.

Když už byl oblečený, sešel předsíní dolů do kuchyně. Stůl málem nebylo vidět, tolik na něm leželo dárků k Dudleyho narozeninám. Vypadalo to, že Dudley dostal ten nový počítač, který chtěl, nemluvě o druhém televizoru a závodním kole. Proč vlastně chtěl závodní kolo, byla pro Harryho záhada, poněvadž Dudley byl tlustý jako bečka a tělesná cvičení nenáviděl — pokud k nim ovšem nepatřilo, že do někoho mohl bušit pěstmi. Dudleyho oblíbeným cvičným pytlem byl Harry, často se mu ho ovšem nepodařilo chytit. Harry na to nevypadal, ale uměl utíkat velice rychle.

Možná s tím mělo co dělat to, že žil v tmavém přístěnku, avšak na svůj věk byl i tak pořád malý a hubený. A vypadal ještě menší a hubenější, než byl doopravdy, poněvadž nikdy nenosil nic jiného než odložené šatstvo po Dudleym, a ten byl snad čtyřikrát silnější než on. Harry byl hubený v obličeji, měl vyčnělá kolena, černé vlasy a zářivě zelené oči. Nosil kulaté brýle, které držela pohromadě jen spousta izolepy — tolikrát už od Dudleyho dostal pěstí do nosu.

Jediné, co se Harrymu na jeho vlastním obličeji zamlouvalo, byla velice tenká jizva na čele, která svým tvarem připomínala blesk. Pokud se pamatoval, měl ji odjakživa, a první otázku, na kterou si vůbec dokázal vzpomenout, položil tetě Petunii, když se jí zeptal, jak k té jizvě přišel.

„Při té havárii, kdy zahynuli tvoji rodiče,“ řekla mu tenkrát. „A nech si ty hloupé otázky.“

Nech si ty hloupé otázky — to byla první zásada, pokud s Dursleyovými chtěl vycházet v klidu.

Strýc Vernon přišel do kuchyně ve chvíli, kdy Harry obracel slaninu.

„Běž se učesat!“ utrhl se na něj místo ranního pozdravu.

Asi tak jednou týdně se strýc Vernon podíval přes noviny a vykřikl, že Harry potřebuje ostříhat. Harry se nejspíš dával stříhat častěji než všichni ostatní chlapci z jeho třídy dohromady, ale nic se tím nezměnilo, poněvadž vlasy mu prostě rostly po celé hlavě jak divé.

Harry už smažil vejce, když do kuchyně přišel i Dudley s matkou. Dudley se velice podobal strýci Vernonovi. Měl tučný růžový obličej, skoro žádný krk, malá, vodová modrá očka a husté světlé vlasy, hladce ulíznuté na tupé, sádelnaté hlavě. Teta Petunie často říkala, že Dudley vypadá jako andělíček — Harry zase často tvrdil, že Dudley vypadá jako čuník s parukou.

Harry přinesl na stůl talíře s vejci a se slaninou, což nebylo nic snadného, tak málo na něm bylo místa. Dudley si mezitím přepočítával dárky a pak se mu protáhl obličej.

„Třicet šest,“ řekl a podíval se na matku a na otce. „To je o dva míň než loni.“

„Drahoušku, ty jsi ale nepočítal dárek od tetičky Marge; vidíš, tady pod tím velikým, co máš od maminky a od tatínka.“

„Dobrá, tak je jich třicet sedm,“ řekl Dudley a celý zrudl v obličeji.

Harry vytušil, že jeho bratránek je na nejlepší cestě k pořádnému záchvatu vzteku, a tak začal hltat svou slaninu, jak nejrychleji uměl — to pro případ, že by Dudley převrhl stůl.

Teta Petunie zřejmě také vycítila nebezpečí, poněvadž spěšně řekla: „A ještě ti koupíme dva další dárky, až dnes pojedeme do města. Co na to říkáš, zlato? Ještě dva dárky. Bude to v pořádku?“

Dudley o tom chvilku přemýšlel; vypadalo to, že ho to stojí značnou námahu. Nakonec řekl pomalu: „Takže jich budu mít třicet… třicet…“

„Třicet devět, drahoušku,“ řekla teta Petunie. „Mhm,“ Dudley se ztěžka posadil a popadl nejbližší balíček. „Pak je to v pořádku.“

Strýc Vernon se spokojeně uchechtl.

„Náš malý dareba chce dostat, co mu patří, zrovna tak jako jeho otec. Jsi pašák, Dudley, a prohrábl mu rukou vlasy.

V tu chvíli zazvonil telefon a teta Petunie ho šla zvednout; Harry a strýc Vernon se zatím dívali, jak Dudley vybaluje závodní kolo, filmovou kameru, letadlo s dálkovým ovládáním, šestnáct nových počítačových her a video. Právě strhával papír ze zlatých náramkových hodinek, když se teta Petunie vrátila od telefonu celá rozčilená a ustaraná.

„Špatná zpráva, Vernone,“ oznámila. „Paní Figgová si zlomila nohu. Nemůže si ho —“ pohodila hlavou směrem k Harrymu — „na dnešek vzít.“

Dudleymu samým zděšením poklesla brada, zato Harrymu poskočilo srdce. Každý rok jezdili rodiče na Dudleyho narozeniny se svým synáčkem a s některým jeho kamarádem do města, do zábavních parků, jídelen s hamburgry nebo do kina; a každý rok nechávali Harryho u paní Figgové, potřeštěné staré dámy, která bydlela o dvě ulice dál. Harry to tam nenáviděl. Po celém domě to páchlo zelím a paní Figgová ho nutila, aby si prohlédl fotografie všech koček, které kdy v životě měla.

„Co teď?“ řekla teta Petunie a vztekle zahlížela na Harryho, jako by si to snad vymyslel on. Harry věděl, že by mu mělo být líto, jestli si paní Figgová zlomila nohu; nebylo to však nijak snadné, když si připustil, že uplyne celý rok, než se zas bude muset dívat na Mindu, Bělunku, pana Tlapku a Chocholku.

„Mohli bychom zavolat Marge,“ navrhl strýc Vernon.

„Nemluv hlouposti, Vernone, víš, že toho kluka nemůže vystát.“

Dursleyovi takhle o Harrym mluvili často, jako kdyby tam vůbec nebyl — nebo spíš jako kdyby to bylo něco odporného, co jim nerozumí ani slovo, asi jako nějaký slimák.

„A co ta — jak ona se jmenuje, ta tvoje přítelkyně — Yvonne?“

„Ta je na dovolené na Mallorce,“ odsekla teta Petunie.

„Mohli byste mě prostě nechat tady,“ navrhl Harry s nenadálou nadějí (aspoň jednou by se mohl v televizi dívat, nač by chtěl, a možná si i vyzkoušet Dudleyho počítač).

Teta Petunie se zatvářila, jako by právě spolkla citron.

„A až se vrátíme, najít dům v troskách?“ zavrčela.

„Já bych ho přece do povětří nevyhodil,“ ohradil se Harry, ale neposlouchali ho.

„Třeba bychom ho mohli vzít s sebou,“ řekla teta Petunie pomalu, „a nechat ho v autě před zoo.“

„To auto je nové, nemůže v něm zůstat sedět sám.“

Dudley se nahlas rozbrečel. Vlastně neplakal doopravdy a bylo to už kolik let, co doopravdy plakal, věděl však, že když zkřiví tvář a začne fňukat, matka pro něho udělá všecko, co mu na očích uvidí.

„Ty můj Dudloušku, neplač, maminka přece nedovolí, aby ti pokazili narozeniny,“ vykřikla a sevřela ho v náručí.

„Já… já nechci… aby… aby jel s námi!“ vřískal Dudley mezi předstíranými hlasitými vzlyky. „Když on vždycky všecko pokazí!“ A škvírou mezi matčinými pažemi vrhl na Harryho ošklivý pohled.

Právě v tu chvíli zazvonil zvonek — „Můj ty bože, už jsou tady!“ vykřikla teta Petunie zoufale — a za okamžik vešel dovnitř Piers Polkiss, Dudleyho nejlepší kamarád, se svou matkou. Piers byl vychrtlý chlapec s krysí tváří. Obvykle to byl on, kdo jiným držel ruce za zády, zatímco je Dudley tloukl. Dudley okamžitě přestal dělat, že pláče.