Joanne Rowlingová - Harry Potter a Kámen mudrců

Otočil se k mourovaté kočce a chtěl se na ni usmát, ale nebyla tam už. Místo na kočku se usmíval na dost přísně vyhlížející ženu, která měla na nose hranaté brýle přesně téhož tvaru jako skvrny, jež zdobily kočku kolem očí. Měla na sobě také plášť, ale smaragdově zelený, a černé vlasy stažené do tuhého uzlu. Bylo na ní vidět, že je nazlobená.

„Jak jste zjistil, že jsem to já?“ zeptala se.

„Milá paní profesorko, v životě jsem neviděl kočku, která by seděla tak strnule.“

„Kdybyste celý den proseděl na zídce, byl byste strnulý taky,“ odsekla profesorka McGonagallová.

„Celý den? Když jste přitom mohla oslavovat? Cestou sem jsem viděl aspoň tucet hostin a večírků.“

Profesorka McGonagallová rozmrzele ohrnula nos.

„To jistě, všichni dnes oslavují, já vím,“ pronesla netrpělivě. „Člověk by si myslel, že budou trochu opatrnější, ale ne — dokonce i mudlové si všimli, že se něco děje. Bylo to v jejich zprávách.“ Pohodila hlavou ke ztemnělému oknu obývacího pokoje u Dursleyových. „Slyšela jsem to. Hejna sov… meteory… Tak úplně hloupí zase nejsou. Museli si něčeho všimnout. Meteory až dole v Kentu — vsadím se, že za to může Dedalus Kopál. Tomu to nikdy zvlášť nezapalovalo.“

„Nemůžete jim to vyčítat,“ řekl Brumbál laskavě. „Za posledních jedenáct let jsme důvodů k oslavám měli věru málo.“

„Já vím,“ řekla profesorka McGonagallová podrážděně. „Ale to ještě není důvod, aby ztráceli rozum. Vždyť si počínají docela lehkomyslně, chodí po ulicích za bílého dne, dokonce si ani nevezmou mudlovské oblečení, a šuškají si, co kdo zaslechl.“

Úkosem vrhla na Brumbála ostrý pohled, jako by doufala, že z něj vymámí aspoň něco, ale on mlčel, takže pokračovala: „To by tedy bylo ohromné, kdyby se mudlové právě toho dne, kdy Vy-víte-kdo jak se zdá konečně zmizel, o nás všecko dozvěděli. Předpokládám, že je opravdu pryč, Brumbále?“

„Rozhodně to tak vypadá,“ přikývl Brumbál. „Máme být zač vděční. Dala byste si citronovou zmrzlinu?“

„ Cože? “

„Citronovou zmrzlinu. To je jeden z mudlovských pamlsků, který mám docela rád.“

„Ne, děkuji,“ pronesla profesorka McGonagallová chladně, jako by si nemyslela, že je vhodná chvíle na pohárky se zmrzlinou. „Jak vám říkám, i pokud je Vy-víte-kdo opravdu pryč —“

„Milá paní profesorko, tak rozumná osoba jako vy přece dokáže vyslovit jeho jméno? Všechny ty nesmysly s Vy-víte-kým — jedenáct let jsem se snažil všechny přesvědčit, aby mu říkali jeho skutečným jménem: Voldemort .“ Profesorka McGonagallová sebou trhla, ale Brumbál, který zrovna odněkud vytahoval dva pohárky citronové zmrzliny, dělal, že si toho nevšiml. „Když pořád říkáme Vy-víte-kdo , jsou z toho jen zmatky. Nikdy jsem neviděl nejmenší důvod, proč by někdo musel mít strach vyslovit Voldemortovo jméno.“

„Já vím, že vy ho nemáte,“ řekla profesorka McGonagallová napůl podrážděně, napůl s obdivem. „Jenže u vás je to něco jiného. Všichni vědí, že vy jste jediný, koho se Vy-víte — budiž, Voldemort — bál.“

„To mi lichotíte,“ řekl Brumbál klidně. „Voldemort měl schopnosti, které já nikdy mít nebudu.“

„Jen proto, že jste příliš — jak bych to řekla — příliš ušlechtilý , než abyste jich použil.“

„Dobře že je tu tma. Takhle jsem se nečervenal od chvíle, kdy mi madame Pomfreyová řekla, že se jí líbí mé nové klapky na uši.“

Profesorka McGonagallová vrhla na Brumbála ostrý pohled a řekla: „Ty sovy nejsou vůbec nic proti pověstem , které se všude rozletěly. Víte, co všichni říkají? O tom, proč zmizel? A co ho nakonec zastavilo?“

Zdálo se, že profesorka McGonagallová konečně dospěla k tomu, o čem s ním chtěla hovořit nejvíc, ke skutečnému důvodu, proč tu celý den čekala na studené tvrdé zídce; ani jako kočka, ani jako žena předtím Brumbála neprobodla tak pronikavým pohledem jako teď. Bylo nasnadě, že ať už „všichni“ říkají co chtějí, nehodlá tomu uvěřit, dokud jí to Brumbál nepotvrdí. Ten si však právě vytahoval další pohárek citronové zmrzliny a neodpověděl jí.

„Lidé totiž říkají ,“ naléhala dál, „že včera večer se Voldemort objevil v Godrikově Dole. Šel tam hledat Potterovy. A tvrdí se, že Lily a James Potterovi jsou jsou — že prý jsou mrtví .“

Brumbál přikývl a profesorka McGonagallová zalapala po dechu.

„Lily a James… nemohu tomu uvěřit… nechtěla jsem tomu věřit… Ach, Albusi…“

Brumbál natáhl ruku a poklepal jí na rameno. „Já vím… já vím…“ řekl ztěžka.

Profesorce McGonagallové se třásl hlas, ale pokračovala: „Jenže to není všecko. Říkají, že se pokusil zabít i jejich syna, Harryho, ale nedokázal to. Nedokázal toho malého chlapce zabít. Nikdo neví proč ani jak, ale říkají, že Voldemortova moc se nějak zhroutila, když nedokázal zabít Harryho Pottera — a proto prý zmizel.“

Brumbál zasmušile přikývl.

„Takže to je — je to pravda ?“ zajíkala se profesorka McGonagallová. „Po všem, co napáchal… kolik lidí zabil… a nedokázal zabít jednoho malého chlapce? Já jenom žasnu… že ho právě tohle zastavilo… ale jak to pro všechno na světě Harry přežil?“

„To se můžeme jen dohadovat,“ řekl Brumbál. „A možná se to nikdy nedozvíme.“

Profesorka McGonagallová vytáhla krajkový kapesníček a otřela si s ním oči, zakryté brýlemi. Brumbál důkladně popotáhl nosem, vytáhl z kapsy zlaté hodinky a podíval se na ně. Byly to prapodivné hodinky; měly dvanáct ručiček, ale nebyla na nich žádná čísla, místo toho po obvodu ciferníku obíhaly maličké planety. Brumbál se v nich však zřejmě vyznal, poněvadž je zastrčil zpátky do kapsy a řekl: „Hagrid má zpoždění. Mimochodem, předpokládám, že to on vám prozradil, že budu tady?“

„Ano,“ přiznala profesorka McGonagallová. „A já naopak nepředpokládám, že byste mi řekl, proč jste právě tady?“

„Jsem tu proto, abych Harryho předal jeho tetě a strýci. Jsou to jediní příbuzní, které teď má.“

„Snad nemyslíte — přece nemůžete myslet ty lidi, co bydlí tady ?“ vykřikla profesorka McGonagallová. Naráz byla na nohou a ukazovala na dům číslo čtyři. „Brumbále — to nemůžete! Sledovala jsem je celý den. Na celém světě nenajdete jiné dva lidi, kteří by se od nás tak lišili. A ten jejich kluk — viděla jsem, jak kopal svou matku celou cestu až k domovním dveřím a vřeštěl, aby mu dala bonbony. A sem že by měl Harry Potter přijít a žít tady?“

„Je to pro něj to nejlepší místo,“ řekl Brumbál pevně. „Až bude starší, jeho teta a strýc mu budou moci všecko vysvětlit. Napsal jsem jim dopis.“

„Dopis?“ opakovala profesorka McGonagallová chabým hlasem a posadila se zpátky na zídku. „Vy si vážně myslíte, Brumbále, že to všechno dokážete vysvětlit jedním dopisem? Ti lidé tady ho nikdy nepochopí! Bude slavný — stane se z něj legenda — vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se dnešnímu dni jednou říkalo Den Harryho Pottera — o Harrym se budou psát knihy — každé dítě v našem světě bude znát jeho jméno!“

„Máte úplnou pravdu,“ řekl Brumbál a velice vážně hleděl přes své půlměsícové brýle. „To by každému chlapci stačilo poplést hlavu. Slavný ještě dřív, než se naučí chodit a mluvit! Slavný díky něčemu, co si nebude ani pamatovat! Copak nechápete, oč pro něj bude lepší, když bude vyrůstat daleko od toho všeho — až do doby, kdy to bude schopen přijmout?“