Joanne Rowlingová - Harry Potter a Kámen mudrců

Půl hodiny nato Harry, ač ještě pořád nemohl uvěřit svému štěstí, seděl s Piersem a s Dudleym na zadních sedadlech auta pana Dursleyho a poprvé v životě se jel podívat do zoo. Jeho teta a strýc nedokázali vymyslet nic jiného, co s ním udělat, ale ještě než vyjeli, vzal si strýc Vernon Harryho stranou.

„Varuju tě,“ prohlásil, tučnou brunátnou tvář až těsně u Harryho obličeje, „varuju tě předem, kluku opovaž se něco vyvést, rozumíš, cokoliv — a necháme tě v tom přístěnku až do Vánoc!“

„Já nic nevyvedu,“ ujišťoval Harry, „namouduši…“

Jenže strýc Vernon mu nevěřil. Nikdy mu nikdo nevěřil.

Problém byl v tom, že kolem Harryho se často děly podivné věci, a bylo zbytečné Dursleyovým vykládat, že on za to nemůže.

Jednou už toho teta Petunie měla dost, když Harry přišel od holiče a vypadal, jako kdyby tam vůbec nebyl, vzala kuchyňské nůžky a ostříhala ho tak nakrátko, že měl hlavu málem holou až na čupřinu nad čelem, kterou mu nechala, „aby zakryla tu strašnou jizvu“. Dudley se při pohledu na něj válel smíchy a Harry prožil bezesnou noc, když si představoval příští den ve škole, kde se mu už tak posmívali pro jeho pytlovité oblečení a brýle slepené izolepou. Když se však příštího rána probudil, zjistil, že má vlasy přesně takové jako předtím, než mu je teta Petunie ostříhala. Dostal za to týden domácího vězení v přístěnku, i když se pokoušel vysvětlovat, že si neumí vysvětlit, jak mu vlasy tak rychle narostly.

Jindy zas teta Petunie zkoušela navléknout ho do hnusného starého svetru po Dudleym (hnědého s oranžovými bambulkami). Čím víc se snažila přetáhnout mu ho přes hlavu, tím se svetr zdál menší, až nakonec by snad mohl být leda nějakému maňáskovi, určitě však nebyl dost velký Harrymu. Teta Petunie nakonec došla k názoru, že se svetr musel srazit při praní, a Harryho k jeho obrovské úlevě ani nepotrestala.

Na druhé straně se octl opravdu v pořádné bryndě tenkrát, když ho našli na střeše školní kuchyně. Dudleyho banda ho honila jako obvykle, když Harry ke svému vlastnímu překvapení — stejně jako k překvapení všech ostatních — zčistajasna seděl na komíně. Dursleyovi dostali od ředitelky velice pobouřený dopis, v kterém si na Harryho stěžovala, že leze po školních budovách. Jediné, oč se pokoušel (jak křičel na strýce Vernona přes zamčené dveře přístěnku), přitom bylo skočit za velké nádoby na odpadky venku před kuchyňskými dveřmi. Harry si myslel, že ho při skoku nejspíš strhl vítr.

Dnes se však určitě nic zlého nepřihodí. Stálo to i za to, že jede s Dudleym a s Piersem, pokud stráví den někde jinde než ve škole, v přístěnku nebo v obývacím pokoji paní Figgové, kde to páchlo zelím.

Strýc Vernon řídil auto a přitom si stěžoval tetě Petunii. Rád si stěžoval na všecko možné: lidé v práci, Harry, městská rada, Harry, banka a Harry — to byla jen některá z jeho oblíbených témat. Dnes ráno to byly motorky.

„…jezdí s tím jako šílenci, chuligáni jedni,“ rozčílil se, když je jedna předjela.

„Mně se o jedné motorce zdálo,“ řekl Harry, jak si na to náhle vzpomněl. „Létala ve vzduchu.“

Strýc Vernon div že nevrazil do auta před sebou. Otočil se na sedadle dozadu, tvář rudou jako obrovská červená řepa s knírem, a zařval na Harryho: „MOTORKY NELÉTAJÍ!“

Dudley a Piers se zahihňali.

„Já vím, že ne,“ řekl Harry. „Tohle byl jenom sen.“

Býval by však raději, kdyby vůbec nic neřekl. Pokud Dursleyovi něco nesnášeli ještě víc než jeho zvědavé otázky, pak to byly jeho řeči o tom, že si něco počíná jinak, než by mělo, a nesešlo na tom, jestli to bylo ve snu nebo třeba v kresleném seriálu — nejspíš si mysleli, že by ho to mohlo přivést na nebezpečné nápady.

Byla krásná slunečná sobota a zoologická zahrada se hemžila rodinami s dětmi. U vchodu Dursleyovi koupili Dudleymu a Piersovi velkou čokoládovou zmrzlinu a potom, jelikož usmívající se paní v maringotce se Harryho zeptala, co chce, než ho stačili odtáhnout pryč, koupili i jemu laciné citronové lízátko. Ani to nebylo špatné, pomyslel si Harry a lízal ho, zatímco pozorovali gorilu, která se škrábala na hlavě a nápadně se podobala Dudleymu až na to, že nebyla světlovlasá.

Pro Harryho to bylo za dlouhou dobu nejhezčí ráno. Z opatrnosti se držel trochu stranou od Dursleyových, aby se Dudley a Piers, které kolem poledne už zvířata začínala nudit, neuchýlili ke své oblíbené zábavě a nezačali ho mlátit. Naobědvali se v místní restauraci, a když Dudley dostal záchvat vzteku, poněvadž opečená klobása, kterou mu přinesli, nebyla dost velká, koupil mu strýc Vernon jinou, a Harry směl dojíst tu první.

Později si samozřejmě říkal, že měl tušit, že je to všecko příliš krásné, než aby to vydrželo.

Po obědě zamířili do pavilonu plazů. Bylo tam chladno a tma a všude po stěnách zářila skleněná terária. Za skly se po kusech dřeva a po kamení plazili a lezli nejrůznější hadi a ještěrky. Dudley a Piers chtěli vidět velké jedovaté kobry a tlusté krajty, schopné rozmačkat dospělého člověka. Dudley okamžitě objevil největšího hada v celém pavilonu. Mohl by se dvakrát ovinout kolem auta strýce Vernona a zmačkat ho, že by se vešlo do popelnice — v tu chvíli se však nezdálo, že by něco takového chtěl provést. Po pravdě totiž tvrdě spal.

Dudley tam stál s nosem přimáčknutým na sklo a upřeně zíral na lesklé hnědé smyčky.

„Udělej něco, ať se pohne,“ zakňoural na otce. Strýc Vernon zaťukal na sklo, ale had se nehnul ani trošku.

„Ještě jednou,“ poručil Dudley. Strýc Vernon pohotově zaklepal prsty na sklo, ale had klimbal dál.

„To je nuda,“ reptal Dudley a zamířil pryč.

Harry se postavil před terárium a pozorně se na hada zahleděl. Nijak by ho nepřekvapilo, kdyby had sám umřel nudou — neměl kolem sebe nikoho jiného než hloupé lidi, kteří od rána do večera bubnovali prsty na sklo, aby ho vyburcovali. Bylo to ještě horší než spávat v přístěnku, kam nepřišel nikdo jiný než teta Petunie, která bušila do dveří, aby vás probudila, a Harry přinejmenším směl chodit po celém domě.

Had náhle otevřel své korálové oči. Pomalu, velice pomalu zvedal hlavu, až měl oči stejně vysoko jako Harry.

Pak zamrkal .

Harry vytřeštil oči. Potom se spěšně rozhlédl, jestli ho někdo pozoruje, zjistil však, že ne. Podíval se na hada a zamrkal také.

Had pohodil hlavou směrem ke strýci Vernonovi a k Dudleymu a pak obrátil oči ke stropu. Podíval se na Harryho pohledem, který říkal docela jasně:

„A takhle to chodí pořád.“

„Já vím,“ zamumlal Harry přes sklo, i když si nebyl jist, zda ho had slyší. „Musí to být opravdu k vzteku.“

Had důrazně přikývl.

„Odkud ty vůbec jsi?“ zeptal se Harry.

Had ukázal ocasem na malou tabulku vedle skleněné stěny, a Harry si ji zvědavě prohlédl.

„Bylo tam hezky?“

Had znovu ukázal ocasem na tabulku a Harry četl dál: Tento exemplář se narodil v naší zoo . „Rozumím — takže ty jsi v Brazílii nikdy nebyl?“

Ve chvíli, kdy had zakroutil hlavou, ozval se za Harryho zády ohlušující výkřik, při kterém sebou oba trhli: „DUDLEY! PANE DURSLEY! POJĎTE SE PODÍVAT NA TOHO HADA! TO BYSTE NEVĚŘILI , CO DĚLÁ!“

Dudley se k nim přikolébal tak rychle, jak jen byl schopen.