Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

A ještě naposledy se na Harryho usmál, potřásl mu rukou a odešel. K Harrymu teď se širokým úsměvem ve tváři přistoupil Tom.

„Pojďte laskavě za mnou, pane Pottere,“ vyzval ho. „Vaše věci už jsem vynesl nahoru…“

Harry následoval Toma po úhledném dřevěném schodišti ke dveřím, na nichž byla mosazná jedenáctka; Tom je odemkl a přidržel mu je otevřené.

Uvnitř byla velice pohodlně vyhlížející postel, pár kousků zářivě naleštěného dubového nábytku, vesele praskající oheň a nahoře na prádelníku seděla…

„Hedviko!“ zajíkl se Harry.

„Ta vaše sova má ale za ušima,“ uchechtl se Tom. „Dorazila asi tak pět minut po vás. Pokud budete cokoli potřebovat, pane Pottere, klidně si o to řekněte.“

Ještě jednou se uklonil a odešel.

Harry zůstal dlouhou dobu sedět na posteli a roztržitě hladil Hedviku. Obloha za oknem se rychle přebarvila ze sytě sametové modři na chladně ocelovou šeď a pak pomalu zrůžověla a objevily se na ní zlatavé skvrny. Harry byl stěží schopen uvěřit, že před pouhými několika hodinami utekl ze Zobí ulice, že ho nevyloučili ze školy a že ho teď čekají dva týdny naprostého odpoutání od celého Dursleyovic klanu.

„Tohle byla opravdu noc plná tajemství, Hedviko,“ zívl.

Ani si nesundal brýle, položil hlavu na polštář a okamžitě usnul.

Harrymu trvalo několik dnů, než si na svou podivnou novou svobodu zvykl. Ještě nikdy v životě neměl možnost vstávat, v kolik hodin se mu zachce, nebo jíst, cokoli ho napadne. Mohl dokonce chodit, kam chtěl, pokud to ovšem bylo na Příčné ulici; jenže vzhledem k tomu, že tahle dlouhá dlážděná třída byla přímo přecpaná těmi nejúžasnějšími kouzelnickými obchody na světě, necítil Harry sebemenší pokušení porušit slib, který dal Popletalovi, a zatoulat se do mudlovského světa.

Každý den ráno se nasnídal v Děravém kotli, kde s oblibou pozoroval ostatní hosty: legrační malé čarodějky z venkova, které sem na den vyrazily na nákupy, ctihodně vyhlížející kouzelníky diskutující o posledním článku v časopise Moderní přeměňování , rozježené šamany, neposedné trpaslíky a jednou i jakousi osobu, která podezřele připomínala ježibabu, obličej měla zakrytý tlustou vlněnou kuklou a objednala si talíř syrových jater.

Po snídani Harry pokaždé vyšel na zadní dvorek, vytáhl svou hůlku, poklepal na třetí cihlu zleva nad popelnicí a ustoupil, zatímco se ve zdi otevřel průchod do Příčné ulice.

Celé dlouhé slunečné dny trávil Harry průzkumem obchodů a stravoval se pod pestrobarevnými slunečníky na chodníku před restauracemi, kde si ostatní hosté vzájemně ukazovali svoje nákupy („Tohle je lunoskop, kamaráde — už se nebudu muset otravovat s těmi měsíčními diagramy, víš?“) nebo se bavili o případu Siriuse Blacka („Já osobně nepustím svoje děti ven samotné, dokud nebude zpátky v Azkabanu.“) Domácí úkoly už nemusel vypracovávat pod dekou při svitu baterky; teď se mohl v jasném slunečním světle posadit před zmrzlinářství Floreana Fortescuea a dopsat všechny své eseje s občasnou pomocí samotného Floreana Fortescuea, který kromě obsáhlých znalostí středověkých honů na čarodějnice dával Harrymu každou půlhodinu zdarma zmrzlinový pohár.

Když Harry z trezoru u Gringottových doplnil svůj měšec zlatými galeony, stříbrnými srpci a bronzovými svrčky, musel prokázat velkou schopnost sebeovládání, aby všechny ty peníze neutratil najednou. Musel si neustále připomínat, že bude v Bradavicích studovat ještě dalších pět let a jak by si asi připadal, kdyby o peníze na učebnice zaklínadel musel žádat Dursleyovy, aby se ubránil pokušení koupit si překrásnou soupravu figurek z ryzího zlata pro tchoříčky (čarodějnou obdobu člověče, nezlob se, v níž figurky stříkaly ohavně páchnoucí tekutinu do tváře protihráče, který právě ztratil bod). Nesmírně ho také lákal dokonalý pohyblivý model galaxie ve velké skleněné kouli, který by byl znamenal, že už nikdy nebude muset chodit na hodiny astronomie. Největší zkouškou sebeovládání se však pro Harryho stala novinka, která se v jeho oblíbeném obchodě, Prvotřídních potřebách pro famfrpál , objevila týden poté, kdy se ubytoval v Děravém kotli.

Podnícen zvědavostí, co si to shromážděný dav v obchodě prohlíží, se Harry pomalu propracoval dovnitř a natlačil se mezi vzrušené čarodějky a kouzelníky, až zahlédl nově postavené pódium, na němž stálo to nejbáječnější koště, jaké kdy v životě viděl.

„Zrovna přišlo — je to prototyp —“ informoval jakýsi kouzelník s ostře řezanou bradou svého společníka.

„To je nejrychlejší koště na světě, že, tati,“ vypískl chlapec mladší než Harry, který visel otci na ruce.

„Irská mezinárodní liga si zrovinka objednala sedm těchhle krasavců,“ informoval zvědavce majitel obchodu. „A to jsou šampioni světového poháru!“

Velká čarodějka před Harrym ustoupila stranou, takže si mohl přečíst ceduli vedle koštěte:

Kulový blesk

Toto nejmodernější závodní koště je vybaveno aerodynamicky tvarovanou superjemnou jasanovou násadou, vyleštěno do diamantové tvrdosti a ručně opatřeno vlastním registračním číslem. Každá individuálně vybraná březová větvička v jeho ocasu byla vybroušena k aerodynamické dokonalosti, která dává Kulovému blesku nepřekonatelnou rovnováhu a absolutní přesnost. Kulový blesk má zrychlení z nuly na sto padesát mil v hodině za deset vteřin a jeho součástí je i nepřekonatelné brzdící kouzlo. Cena dle dohody.

Cena dle dohody… Harry neměl chuť spekulovat o tom, na kolik zlata by ho Kulový blesk přišel. Ještě nikdy v životě si nic tak hrozně nepřál mít — jenže na svém Nimbusu Dva tisíce zatím neprohrál jediný famfrpálový zápas, takže proč by měl kvůli Kulovému blesku vyplenit svůj trezor u Gringottových, když i tak má velice dobré koště? Harry se na cenu nezeptal, prakticky denně se však vracel jen proto, aby se na Kulový blesk podíval.

Byly však i věci, které si Harry doopravdy potřeboval koupit. Zašel si do lékárny, aby doplnil zásoby přísad do lektvarů, a protože jeho školní hábity už byly na rukou i na nohou o pěkných pár čísel kratší, navštívil i obchod Madame Malkinová / Oděvy pro každou příležitost a koupil si nové. Především si však musel koupit nové učebnice, mezi nimiž byly i studijní texty dvou nových předmětů, péče o kouzelné tvory a jasnovidectví.

Při pohledu do výkladní skříně knihkupectví čekalo Harryho překvapení. Místo obvyklé výstavky kouzelnických učebnic se zlatou ořízkou, velkých jako dlažební kameny, stála za sklem objemná železná klec, v níž bylo přibližně sto výtisků Obludného obludária . Všude kolem poletovaly vytrhané stránky, knihy se vrhaly jedna na druhou, potýkaly se v zuřivých soubojích a vztekle po sobě rafaly.

Harry vytáhl z kapsy seznam učebnic a poprvé se do něj podíval. Obludné obludárium v něm bylo uvedeno jako povinná učebnice pro studium péče o kouzelné tvory. Teprve teď Harry pochopil, proč Hagrid napsal, že mu přijde vhod. Ulevilo se mu; pořád mu vrtalo hlavou, jestli ho Hagrid nechce požádat, aby mu pomohl starat se o nějakého hrůzostrašného nového domácího miláčka.

Když Harry vešel do Krucánků a kaňourů, prodavač mu spěšně vyběhl vstříc.

„Bradavice?“ zeptal se úsečně. „Přišel jste si pro nové učebnice?“