Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Dostali bychom nějakou odměnu, kdybychom ho chytili my?“ zajímal se Ron. „Nebylo by špatné dostat ještě trochu peněz…“

„Nebuď směšný, Rone,“ zarazil ho pan Weasley, který při bližším pohledu působil velice vyčerpaným dojmem. „Black se nenechá chytit nějakým třináctiletým kouzelníčkem. Jestli ho někdo přivede zpátky, budou to azkabanští strážní, vzpomeň si na moje slova.“

V tom okamžiku se ve výčepu objevila paní Weasleyová, obtěžkaná nákupy; v závěsu za ní následovala dvojčata Fred a George, která měla právě v Bradavicích nastoupit do pátého ročníku, čerstvě jmenovaný primus Percy a Weasleyovic nejmladší potomek a jediná dcera Ginny.

Ginny, která byla do Harryho odjakživa zakoukaná, se zdála být dokonce na ještě větších rozpacích než obvykle, když ho spatřila, snad za to mohla skutečnost, že jí v minulém školním roce zachránil v Bradavicích život. Zčervenala jako růžička a zamumlala ahoj, aniž by mu pohlédla do očí. Percy naopak natáhl ruku tak slavnostně, jako by Harryho dosud v životě neviděl, a pronesl: „Vítej, Harry. Moc rád tě vidím.“

„Nazdar, Percy,“ opáčil Harry, který měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Doufám, že se ti vede dobře,“ pokračoval nabubřele Percy a třásl mu rukou. Na Harryho to tak trochu působilo, jako by ho představovali starostovi.

„Docela dobře, díky —“

„Harry!“ vykřikl Fred, odstrčil Percyho loktem a hluboce se uklonil. Je prostě úžasný zase tě vidět, kamaráde —“

„Fantastický!“ přidal se George, který zase odstrčil Freda a popadl Harryho za ruku. „Absolutně senzační.“

Percy se zakabonil.

„Tak to už by stačilo,“ napomenula je paní Weasleyová.

„Mamko!“ zahulákal Fred, jako by si jí teprve tel všiml, a popadl ji také za ruku. jak dokonale fantastické, že tě zas vidím —“

„Říkala jsem, že už by to stačilo,“ opakovala paní Weasleyová a odložila nákupy na prázdnou židli. „Ahoj, Harry, drahoušku. Předpokládám, že tu naši báječnou novinku už jsi slyšel?“ Ukázala na zbrusu nový stříbrný odznak na Percyho hrudi. „Druhý primus v naší rodině!“ pochlubila se a dmula se pýchou.

„A taky poslední,“ zahuhlal tiše Fred.

„O tom vůbec nepochybuji,“ přitakala paní Weasleyová a náhle se zamračila. „Jak jsem si všimla, tak z vás dvou neudělali ani prefekty.“

„Proč bychom měli chtít, aby z nás byli prefekti?“ podivil se George, jehož očividně znechutila už sama ta představa. „To bychom přišli o všechnu legraci.“

Ginny se zachichotala.

„Měli byste sestře být lepším vzorem!“ utrhla se na něj paní Weasleyová.

„Ginny má i jiné bratry, kteří jí jsou vzorem, máti,“ prohlásil důležitě Percy. „Půjdu se teď převléknout k večeři…“

Zmizel a George si zhluboka povzdechl.

„Chtěli jsme ho zavřít do pyramidy,“ vysvětloval Harrymu, „ale mamka nám na to přišla.“

U večeře toho dne vládla velice příjemná atmosféra. Hostinský Tom srazil v salonku dohromady tři stoly, k nimž zasedlo sedm členů rodiny Weasleyových, Harry a Hermiona a společně se propracovávali pěti lahodnými chody.

„Jak se zítra dostaneme na King’s Cross, taťko?“ zajímal se Fred, když ponořili lžíce do opulentního čokoládového pudinku.

„Z ministerstva pro nás pošlou dvě auta,“ odpověděl pan Weasley.

Všichni se po něm podívali.

„Pročpak?“ zeptal se zvědavě Percy.

„To kvůli tobě, Percánku,“ vysvětloval vážným tónem George. „A na kapotách budou mít takové ty malé vlaječky a na nich písmena PŽ —“

„— což znamená přemoudřelý žvanil,“ dodal Fred.

Všichni přítomní s výjimkou Percyho a paní Weasleyové si smíchy poprskali pudink.

„Proč pro nás posílají auta z ministerstva, otče?“ otázal se znovu důstojně Percy.

„No, vzhledem k tomu, že my už vlastní auto nemáme,“ odpověděl pan Weasley, „a vzhledem k tomu, že jsem tam zaměstnaný, je to taková pozornost…“

Mluvil zcela bezstarostným tónem, Harrymu však nemohlo uniknout, že panu Weasleymu zrudly uši úplně stejně jako Ronovi, když se dostal do nějaké nepříjemné situace.

„Ještě že tak,“ vložila se spěšně do řeči paní Weasleyová. „Uvědomujete si, jakou spoustu zavazadel budete vy všichni dohromady mít? To by na vás byl v mudlovské podzemní dráze pěkný pohled… Doufám, že už jste všichni sbalení?“

„Ron si ještě všechny nové nákupy neuložil do kufru,“ oznámil Percy dávno nacvičeným trpitelským hlasem. „Složil si je na moji postel.“

„Tak to bys měl jít a pořádně se sbalit, Rone, protože ráno už moc času mít nebudeme,“ prohlásila paní Weasleyová přes stůl. Ron po Percym šlehl podrážděným pohledem.

Po večeři si všichni připadali strašně přejedení a ospalí. Jeden po druhém odcházeli po schodech do svých pokojů, aby si zkontrolovali, zda mají všechno připravené na nadcházející den. Ron s Percym spali v pokoji vedle Harryho. Ten právě zaklapl a zamkl svůj kufr“ když přes zeď zaslechl rozčilené hlasy, a tak vyšel ven podívat se, co se vlastně děje.

Dveře pokoje číslo dvanáct byly dokořán a Percy hulákal.

„Měl jsem ho tady , na nočním stolku, sundal jsem si ho, abych ho přeleštil…“

„Já se ho ani nedotkl, rozumíš?“ bránil se stejně hlasitě Ron.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry.

„Ztratil se mi odznak primuse,“ vysvětloval Percy a otočil se k Harrymu.

„A taky se ztratilo moje krysí tonikum pro Prašivku,“ stěžoval si Ron, který právě vyprazdňoval a prohledával svůj kufr. „Možná jsem ho nechal ve výčepu…“

„Nikam nepůjdeš, dokud nenajdeš můj odznak!“ běsnil Percy.

„Já pro to Prašivce dojdu, mám už sbaleno,“ slíbil Harry Ronovi a sešel po schodech dolů.

Byl už v polovině chodby vedoucí k výčepu, ve kterém teď panovala absolutní tma, když zaslechl, jak se ze salonku ozývají další dva rozčilené hlasy. Vteřinu nato rozpoznal, že patří panu a paní Weasleyovým. Zaváhal, protože nechtěl, aby věděli, že slyšel, jak se hádají, když však zaslechl svoje jméno, zarazil se a přistoupil blíž ke dveřím salonku.

„…jaký má smysl mu to neříct?“ prohlašoval zlostně pan Weasley. „Harry má právo to vědět. Snažil jsem se to vysvětlit Popletalovi, ten ale pořád s Harrym zachází jako s malým děckem. Je mu už třináct a —“

„Pravda by ho přece strašlivě vyděsila, Arture!“ namítla rozhorleně paní Weasleyová. „Vážně chceš poslat Harryho zpátky do školy, když nad ním visí taková hrozba? Prokristapána, ať je rád , že o tom neví!“

„Nechci mu nijak znepříjemňovat život,“ odsekl pan Weasley, „chci jen, aby se měl na pozoru! Víš přece, co jsou Harry a Ron zač, jak se v jednom kuse někam ztrácejí — dvakrát už skončili v Zapovězeném lese! To se ale Harrymu v tomhle školním roce nesmí stát! Nechci ani pomyslet, co ho mohlo postihnout ten večer, kdy utekl z domova! Klidně bych se vsadil, že nebýt toho, že ho naložil ten záchranný autobus, byl by přišel o život dřív, než by ho ministerstvo stačilo najít.“

„Jenže o život nepřišel , je úplně v pořádku, takže jaký má smysl —“

„Poslyš, Molly, říká se, že Sirius Black je šílenec, a možná je to pravda, byl ale dost chytrý na to, aby uprchl z Azkabanu, a to se prohlašovalo za nemožné. Jsou to už tři týdny, nikdo nenarazil na jeho sebemenší stopu, a ať si Popletal vykládá v Denním věštci , co chce, nejsme Blackovu dopadení o nic blíž než vynálezu samokouzlící hůlky. Jediné, co nepochybně víme, je to, po čem Black jde —“