Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„No, doufám, že na to bude stačit,“ zamumlal Ron hlasem plným pochyb. Vypadá, jako by ho mohlo vyřídit každé pořádnější zaklínadlo, nezdá se vám? Teď ale…“ obrátil se k Harrymu, „cos nám to vlastně chtěl říct?“

Harry kamarádům podrobně vylíčil rozmíšku mezi panem a paní Weasleyovými i varování, které mu pan Weasley před chviličkou dal. Když domluvil, Ron vypadal dokonale ohromeně a Hermiona si oběma rukama vyděšeně zakrývala pusu. Konečně je spustila a promluvila: „Tak Sirius Black utekl, protože jde po tobě ? Ach, Harry… budeš si muset doopravdy, doopravdy dávat velký pozor! Nevyhledávat žádné problémy —“

„Já problémy nevyhledávám,“ odsekl popuzeně Harry. „Obvykle si problémy vyhledávají mě .“

„To by Harry musel být úplný pitomec, kdyby se snažil najít nějakého cvoka, který ho chce zabít,“ přidal se k němu otřeseně Ron.

Vyrovnávali se s jeho novinkami hůř, než čekal. Připadalo mu, že oba mají z Blacka mnohem větší strach než on sám.

„Nikdo neví, jak se vlastně dostal z Azkabanu,“ pokračoval nervózně Ron. „Před ním se to ještě nikomu nepodařilo. A navíc to byl vězeň se zpřísněnou ostrahou.“

„Však oni ho chytí, nemyslíte?“ otázala se ustaraně Hermiona. „Zařídili to přece tak, že po něm pátrají i všichni mudlové…“

„Co to bylo?“ zpozorněl náhle Ron.

Odněkud se ozývalo jakési tlumené kovové pískání. Rozhlíželi se po celém kupé.

„Vychází to z tvého kufru, Harry,“ konstatoval Ron, vstal a natáhl se do přihrádky na zavazadla. O chviličku později už zpod Harryho hábitů vytahoval kapesní lotroskop. Kouzelnická pomůcka se mu na dlani obrovskou rychlostí roztočila a jasně zářila.

„Není to lotroskop ?“ zajímala se Hermiona a také hned vstala, aby si ho lépe prohlédla.

„Ano, ale — víš, je to jen hrozně laciná hračka,“ přikývl Ron. „Dělal strašlivý randál, už když jsem ho Errol přivazoval k noze, abych ho poslal Harrymu.“

„A nevyváděl jsi tou dobou zrovna nějaké lumpárny?“ pohlédla na něj podezřívavě Hermiona.

„Ne! No, totiž — neměl jsem povolení posílat ho po Errol. Vždyť víš, ona už na dlouhé cesty moc není… Jak jinak jsem ale měl Harrymu dopravit dárek?“

„Zastrč to zpátky do kufru,“ radil Harry, když lotroskop vydal pronikavý svist, „ať ho to neprobudí,“ kývl hlavou směrem k profesoru Lupinovi.

Ron nacpal lotroskop do obzvlášť ohavného páru obnošených ponožek strýce Vernona, které utlumily jeho pištění, a přiklapl víko kufru. „Mohli bychom ho nechat prohlédnout v Prasinkách,“ poznamenal, když si znovu sedal. „Fred s Georgem mi říkali, že se tam podobné věci prodávají u Džina v láhvi, to je krám s kouzelnickými nástroji a pomůckami.“

„Kolik toho o Prasinkách víš?“ zeptala se zaujatě Hermiona. „Četla jsem, že je to jediná absolutně nemudlovská obec v celé Británii —“

„Jo, mám dojem, že to je pravda,“ přisvědčil Ron lhostejným tónem, „proto se tam ale tak netěším. Úplně mi bude stačit, když se dostanu do Medového ráje.“

„Co to je?“ zajímala se Hermiona.

„To je místní cukrárna,“ vysvětloval Ron a do tváře se mu vloudil zasněný výraz, „kde mají úplně všechno … Pepřové kapsle — když je rozkousnete, kouří se vám od úst — a velké tlusté čokobomby plněné mraženou jahodovou pěnou a smetanovými hrudkami a vážně vynikající cukrová párátka, která můžete přežvykovat při hodině a vypadáte přitom, jako byste přemýšleli, co ještě napsat —“

„Prasinky jsou ale i jinak hrozně zajímavé, že?“ skočila mu dychtivě do řeči Hermiona. „V Historickém přehledu kouzelnických lokalit se píše, že v místním hostinci byl roku 1612 hlavní štáb vzpoury skřetů, a Chroptící chýše je údajně nejstrašidelnější dům v celé Británii…“

„— a obrovské šerbetové koule, které tě dokážou zdvihnout několik centimetrů nad podlahu, když z nich upíjíš,“ pokračoval Ron, který zřejmě nevnímal nic z toho, co říkala Hermiona.

„No, nebude to paráda, vypadnout na chvíli ze školy a porozhlédnout se po Prasinkách?“ ohlédla se na Harryho.

„Nejspíš ano,“ přitakal zasmušile Harry. „Až si to vyzkoušíte, budete mi o tom muset vyprávět.“

„Jak to myslíš?“ nechápal Ron.

„Já tam nesmím. Dursleyovi mi nepodepsali povolení a Popletal to taky odmítl udělat.“

Ron se zatvářil zděšeně.

„ Cože — ty tam nesmíš ? Ale — to přece — McGonagallová nebo někdo ti určitě povolení dá —“

Harry se dutě zasmál. Profesorka McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje, byla nesmírně přísná dáma.

„— nebo se můžeme zeptat Freda a George, ti znají všechny tajné chodby, co vedou ven z hradu —“

„Rone!“ přerušila ho úsečně Hermiona. „Nemyslím, že by měl Harry potají utíkat ze školy, když je Black pořád ještě na svobodě —“

„No, a přesně tohle mi nejspíš řekne McGonagallová, jestli ji o to povolení požádám,“ postěžoval si trpce Harry.

„Když s ním ale budeme my ,“ přesvědčoval Ron vášnivě Hermionu, „Black se neodváží —“

„No tak, Rone, nemluv hlouposti!“ vyjela na něj Hermiona. „Black už přece jednou zavraždil haldu lidí přímo uprostřed přeplněné ulice. Vážně myslíš, že by ho od útoku na Harryho mohla odradit naše přítomnost?“

Bezděčně si přitom pohrávala s řemeny, jimiž byl převázán Křivonožkův košík.

„Nepouštěj tu potvoru ven!“ vyděsil se Ron, už však bylo pozdě; Křivonožka z košíku elegantně vyskočil, protáhl se, zazíval a jediným skokem se ocitl v Ronově klíně. Jeho vyboulená kapsa se roztřásla a Ron Křivonožku vztekle odstrčil.

„Padej odtud!“

„Nech toho, Rone!“ napomenula ho popuzeně Hermiona.

Ron se právě chystal stejně popuzeně odseknout, když sebou profesor Lupin zavrtěl. Neklidně ho pozorovali; on však jen otočil hlavu na druhou stranu a s ústy nepatrně pootevřenými spal dál.

Spěšný vlak do Bradavic vytrvale ujížděl na sever a krajina za oknem byla čím dál divočejší a drsnější; na obloze bobtnala hustá mračna. Za dveřmi kupé neustále někdo pobíhal sem a tam. Křivonožka teď byl usazený na jednom volném sedadle, pochroumaný čumák natočil k Ronovi a žlutýma očima zíral na kapsu Ronovy košile.

V jednu hodinu dorazila ke dveřím kupé baculatá čarodějka s vozíkem plným dobrot.

„Co říkáte, neměli bychom ho probudit?“ zeptal se rozpačitě Ron a kývl hlavou k profesoru Lupinovi. „Vypadá, že by mu trochu jídla prospělo.“

Hermiona ke spáči opatrně přistoupila.

„Hmm… pane profesore?“ oslovila ho. „Nezlobte se — pane profesore?“

Lupin se nepohnul.

„Nedělej si s tím starosti, zlatíčko,“ usmála se čarodějka, která právě Harrymu podávala obrovskou porci dortíčků z odpalovaného těsta. „Pokud bude mít hlad, až se probudí, budu vepředu se strojvedoucím.“

„Doufám, že doopravdy spí,“ ozval se tiše Ron, když čarodějka zaklapla dveře kupé. „Chci říct — není snad mrtvý že ne?“

„Ne, ne, dýchá,“ ujistila ho šeptem Hermiona a vzala si dortík, který jí Harry podával.

Profesor Lupin sice nebyl nejzábavnějším společníkem, jakého kdy poznali, jeho přítomnost v kupé se však ukázala být svým způsobem užitečná. V polovině odpoledne, právě když se spustil déšť a zahalil svým závojem mírně zvlněné pahorky za oknem, se v chodbičce opět ozvaly kroky a ve dveřích se objevili tři jejich nejméně oblíbení spolužáci: Draco Malfoy a jeho kumpáni Vincent Crabbe a Gregory Goyle.