Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Draco Malfoy a Harry se nesnášeli od té doby, kdy se potkali při své úplně první cestě vlakem do Bradavic. Malfoy, chlapec s přezíravým úšklebkem v bledém špičatém obličeji, byl žákem zmijozelské koleje. Ve zmijozelském famfrpálovém mužstvu hrál na postu chytače, tedy na stejném, na jakém hrál Harry v mužstvu Nebelvíru. Jediným důvodem Crabbeho a Goylovy existence bylo zřejmě dělat Malfoyovi poskoky. Oba byli ramenatí a svalnatí; Crabbe byl o něco vyšší, měl úplně rovně zastřižené vlasy a nesmírně tlustý krk, Goyle měl krátké štětinaté vlasy a ruce dlouhé jako gorila.

„No ne, podívejte, kdo je tady, pronesl Malfoy svým obvyklým líně protáhlým tónem, zatáhl za dveře a otevřel je.

Crabbe s Goylem se škodolibě uchichtávali.

„Slyšel jsem, že tvůj papá se letos v létě konečně dostal k nějakému tomu zlatu, Weasleyi,“ pokračoval Malfoy „Jak to, že to s tvou mámou neseklo?“

Ron vyskočil na nohy tak rychle, že shodil Křivonožkův košík na podlahu. Profesor Lupin zachrápal.

„Kdo to je?“ zarazil se Malfoy a automaticky ustoupil o krok zpět, když si Lupina všiml.

„Náš nový učitel,“ odpověděl Harry, který také vyskočil — pro případ, že by bylo třeba Rona zadržet. „Cos to říkal, Malfoyi?“

Malfoyovy vodové oči se zúžily. Nebyl tak hloupý, aby se snažil vyvolat rvačku přímo před zraky učitele.

„Jdeme!“ zavelel nerudně Crabbemu a Goylovi a všichni tři zmizeli.

Harry s Ronem se znovu posadili; Ron si přitom masíroval prsty a svíral je v pěst.

„Tenhle školní rok už Malfoyovi nedovolím, aby si na mě vyskakoval,“ vyhrkl vztekle. „A myslím to vážně. jestli se ještě jednou začne navážet do naší rodiny, popadnu ho za kebuli a —“

Zuřivě proťal rukou vzduch před sebou.

„Rone!“ zasípala Hermiona a ukázala prstem na profesora Lupina, „dej si pozor …“

Profesor Lupin však spal pořád jako dřevo.

Jak vlak uháněl stále dál na sever, déšť houstl a okna po chvíli zakryla neproniknutelná mihotavá šeď, která postupně temněla, dokud se na všech chodbách i nad přihrádkami pro zavazadla nerozsvítilo. Vlak rachotil, déšť bubnoval do oken, vítr kvílel a profesor Lupin spal.

„Už tam musíme být každou chvíli,“ poznamenal Ron, předklonil se a zadíval se přes profesora Lupina na okno, teď už úplně temné.

Ještě to ani nedořekl a vlak začal zpomalovat.

„Vynikající!“ zaradoval se Ron, vstal, opatrně prošel kolem profesora Lupina a pokusil se vyhlédnout ven. „Mám hlad jako vlk, už bych nejraději seděl na hostině…“

„Ještě tam určitě nejsme,“ zarazila ho Hermiona, když se podívala na hodinky.

„Tak proč zastavujeme?“

Vlak jel stále pomaleji. Když začal utichat rachot pohybujících se pístů, připadalo jim hučení větru a deště za oknem hlasitější než kdy předtím.

Harry, který seděl nejblíž dveřím, vstal a vystrčil hlavu do chodbičky. Hlavy jiných zvědavců vykukovaly i z ostatních kupé po celé délce vagonu.

Vlak s prudkým škubnutím zastavil a tlumené údery a dunivé zvuky jim prozradily, že některá zavazadla vypadla z poliček. Pak bez jakéhokoli varování zhasla všechna světla, takže se ocitli v absolutní tmě.

„Co se děje?“ ozval se za Harryho zády Ronův hlas.

„Au!“ vyjekla Hermiona. „To byla moje noha, Rone!“

Harry poslepu došátral na své místo.

„Myslíte, že máme nějakou poruchu?“

„Já nevím…“

Ozval se jakýsi skřípavý zvuk a Harry uviděl Ronovu nezřetelnou černou siluetu, jak otírá zapocené okno a vyhlíží ven.

„Něco se tam hýbe,“ oznámil. „Mám dojem, že do vlaku někdo nastupuje…“

Dveře kupé se náhle otevřely, někdo vpadl dovnitř, svalil se a bolestivě uhodil Harryho do nohou.

„Promiňte! Nevíte, co se děje? Jejda! Pardon —“

„Nazdárek, Neville,“ ozval se Harry, hmatal ve tmě kolem sebe a vytáhl Nevilla za plášť na nohy.

„Harry? Jsi to ty? Co se stalo?“

„Nemám ponětí. Sedni si —“

Ozvalo se hlasité zaprskání a bolestné zamňoukání. Neville si sedl na Křivonožku.

„Půjdu a zeptám se strojvedoucího, co se děje,“ zazněl Hermionin hlas. Harry cítil, jak kolem něj prošla, slyšel, jak se dveře znovu otevřely, pak následoval dutý náraz a dva hlasité výkřiky bolesti.

„Kdo jsi?“

„A kdo jsi ty?“

„Ginny!“

„Hermiono!“

„Co tady děláš?“

„Hledala jsem Rona a —“

„Pojď dovnitř a posaď se —“

„Sem ne!“ varoval ji Harry spěšně. „Tady sedím já!“

„Au!“ vyjekl Neville.

„Ticho!“ napomenul je náhle chraptivý hlas.

Vypadalo to, že se profesor Lupin konečně probudil. Harry slyšel, jak se v jeho koutě něco hýbe. Nikdo nevydal ani hlásek.

Ozval se tichý prskavý zvuk a kupé se zalilo mihotavým světlem. Profesor Lupin jako by měl plnou hrst plamenů. Osvětlovaly jeho unavenou šedavou tvář, jeho oči se však dívaly bystře a pozorně.

„Zůstaňte, kde jste,“ poručil chraptivým hlasem, pomalu vstal a ruku plnou plamenů natáhl před sebe. Dveře se však pomalu otevřely dřív, než k nim Lupin došel.

Osvětlena poskakujícími plamínky z Lupinovy ruky tam stála postava v dlouhém plášti, která se tyčila až ke stropu. Obličej měla celý zahalený kápí. Harry si ji přeměřil pohledem odshora dolů — a žaludek se mu stáhl děsem. Z pláště vyčnívala ruka, ruka třpytící se šedavým leskem, plná slizu a strupů; vypadala mrtvolně, jako by se už dlouho rozkládala ve vodě…

Bylo ji vidět pouhý zlomek vteřiny. Jako by stvůra pod pláštěm vycítila Harryho pohled, ruka náhle zajela zpět mezi záhyby černé látky.

A pak se ta věc pod kápí, ať už to bylo cokoli, dlouze, pomalu a chroptivě nadechla, jako by se ze svého okolí snažila vysát něco víc než pouhý vzduch.

Všech se zmocnil pronikavý chlad. Harry cítil, jak se mu v prsou zastavil dech. Chlad jím prostupoval hluboko pod kůži. Vyplnil celou jeho hruď, zakousl se mu přímo do srdce…

Harrymu se protočily panenky. Vůbec nic neviděl a tonul v moři chladu. V uších se mu rozlehl zvuk připomínající hukot rozbouřené vody. Cosi ho táhlo dolů, hukot sílil…

A pak, jakoby z obrovské dálky, zaslechl vřískot — strašlivé, vyděšené a prosebné skřeky. Chtěl tomu, kdo ječel, přispěchat na pomoc, pokusil se pohnout rukama, ale nešlo to… Všude kolem i uvnitř něj se válely kotouče husté bílé mlhy…

„Harry! Harry! Jsi v pořádku?“

Někdo ho pleskal po tvářích.

„Ccc-co je?“

Harry otevřel oči. Lampy měl nad sebou a podlaha poskakovala — spěšný vlak do Bradavic se znovu dal do pohybu a rozsvítilo se. Usoudil, že nejspíš sklouzl ze sedadla a svalil se na zem. Viděl, že u něj klečí Ron s Hermionou a z výše nad nimi že ho pozorují Neville s profesorem Lupinem. Harry se cítil strašně nemocný; když zvedl ruku, aby si postrčil brýle na nose, ucítil na tváři studený pot.

Ron a Hermiona ho vytáhli zpět na sedadlo.

„Jsi v pořádku?“ opakoval nervózně Ron.

„Jsem,“ ujistil ho Harry a spěšně pohlédl ke dveřím. Zakuklená nestvůra zmizela. „Co se to stalo? Co to bylo — ta věc? Kdo to tu křičel?“

„Nikdo tady nekřičel,“ prohlásil Ron a zatvářil se ještě nervózněji.

Harry se rozhlédl po jasně osvětleném kupé. Ginny a Neville, bledí jako smrt, jeho pohled opětovali.

„Já ale slyšel někoho ječet —“