Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Harry, Ron a Hermiona na sebe ohromeně zírali. Pak se přidali ke všeobecnému potlesku, který byl zejména u nebelvírského stolu doopravdy bouřlivý. Harry se naklonil dopředu, aby viděl na Hagrida, který byl v obličeji rudý jako krocan a oči klopil na své obrovité ruce; široký úsměv byl skrytý v houštině jeho černého plnovousu.

„To nás mohlo hned napadnout!“ hulákal Ron a tloukl pěstmi do stolu. „Kdo jiný by nám přece předepsal učebnici, která kouše?“

Harry, Ron a Hermiona přestali tleskat jako poslední, a když se profesor Brumbál znovu ujal slova, viděli, že si Hagrid otírá oči do ubrusu.

„No, myslím, že jsem na nic důležitého nezapomněl,“ končil Brumbál. „Hostina může začít.“

Zlaté talíře a poháry před nimi se náhle zaplnily jídlem a pitím. Harry, který si najednou uvědomil, že má hlad jako vlk, si naložil ode všeho, na co dosáhl, a pustil se do jídla.

Byl to doopravdy skvělý hodokvas, Velká síň se rozezněla hovorem, smíchem a cinkotem vidliček a nožů. Harry, Ron a Hermiona však s jídlem a pitím pospíchali, aby si ještě stačili popovídat s Hagridem. Bylo jim jasné, co pro něj znamená být povýšen do učitelské funkce. Hagrid nebyl plně kvalifikovaný kouzelník; jako žák třetího ročníku byl z Bradavic vyloučen za trestný čin, který nespáchal. Byli to právě Harry, Ron a Hermiona, kteří v loňském školním roce Hagridovo jméno očistili.

Konečně, po dlouhém čekání, když ze zlatých talířů zmizely poslední drobty dýňových košíčků, dal Brumbál signál, že je čas, aby se všichni odebrali spát, a tehdy přišla jejich příležitost.

„Blahopřejeme, Hagride!“ pištěla Hermiona, když se dostali k profesorskému stolu.

„Vo to vo všecko jste se stejně zasloužili zrovinka vy tři,“ prohlásil Hagrid a otřel si lesklý obličej ubrouskem, než k nim zdvihl oči. „Neuvěřitelný… fantastickej člověk, tendle Brumbál… přišel rovnou do mýho srubu, když profesor Kettleburn voznámil, že už toho má všeho dost… A já vo něco takovýho dycinky stál…“

Přemožen dojetím zabořil obličej do ubrousku a profesorka McGonagallová je zahnala do postele.

Harry, Ron a Hermiona — teď už doopravdy hrozně unavení — se připojili k žákům Nebelvíru, kteří se valili po mramorovém schodišti, následnými chodbami a po dalších schodech až ke skrytému vchodu do nebelvírské věže. „Heslo?“ zeptala se jich velká podobizna Buclaté dámy v růžové toaletě.

„Už jdu, už jdu!“ volal Percy zpoza davu. „Nové heslo je Fortuna major !“

„Ale ne,“ povzdechl si truchlivě Neville Longbottom. Od začátku mu dělalo problémy zapamatovat si heslo.

Chlapci i děvčata prolezli otvorem v podobizně, prošli společenskou místností a rozdělili se, aby pokračovali po svých oddělených schodištích. Harry stoupal po točitých schodech a nemyslel na nic jiného než na to, jak je rád, že je zase zpátky. Došli ke své dobře známé kruhovité ložnici s pěti postelemi s nebesy, a když se po ní Harry rozhlédl, připadala mu, že je konečně zase doma.

Když Harry, Ron a Hermiona následujícího dne přišli do Velké síně na snídani, první, koho spatřili, byl Draco Malfoy, kterak baví velkou skupinu zmijozelských nějakou nejspíš velice legrační historkou. Právě když procházeli kolem jejich stolu, předvedl Malfoy komickou parodii mdlobného záchvatu a všichni se hlasitě rozchechtali.

„Nevšímej si ho,“ utrousila Hermiona, která šla Harrymu v patách. „Prostě si ho nevšímej, nestojí ti za to…“

„Hej, Pottere!“ zaječela Pansy Parkinsonová, zmijozelská žačka s obličejem boxera. „Pottere! Mozkomorové přicházejí, Pottere! Bububu !“

Harry se zhroutil na židli u nebelvírského stolu vedle George Weasleyho.

„Nové rozvrhy pro třetí ročník,“ oznámil George a začal jim je rozdávat. „Co je s tebou, Harry?“

„To Malfoy,“ vysvětloval Ron, který se posadil vedle George z druhé strany a zlostně zahlížel ke zmijozelskému stolu.

George vzhlédl právě včas, aby se mohl podíval, jak Malfoy znovu předstírá, že omdlel hrůzou.

„Ten ubožáček,“ poznamenal klidně. „Včera večer si takhle nevyskakoval, když mozkomorové procházeli náš konec vlaku. Vletěl k nám do kupé, jako by mu hořela koudel u zadku, že jo, Frede?“

„Jen taktak, že si nepustil do kalhot,“ přisvědčil Fred a vrhl po Malfoyovi pohrdavý pohled.

„Já jsem z toho taky neměl nejlepší pocit,“ pokračoval George. „Tihle mozkomorové, to je horor…“

„Tak nějak v tobě vevnitř všechno ztuhne, co?“ přizvukoval mu Fred.

„Jenže vy jste neomdleli, že ne?“ zamumlal nezřetelně Harry.

„Pusť to z hlavy, Harry,“ povzbuzoval ho George. „Taťka jednou musel jet do Azkabanu, vzpomínáš, Frede? A říkal, že to bylo to nejhorší, co v životě viděl. Vrátil se celý zničený a roztřesený… Tihle mozkomorové dokážou odevšad vycucnout i tu poslední kapičku štěstí. Většina vězňů tam v Azkabanu zešílí.“

„Jen počkej, uvidíme, jak spokojeně se bude Malfoy tvářit, až si to spolu poprvé rozdáme ve famfrpálu,“ ušklíbl se Fred. „Vzpomínáš si? Nebelvír proti Zmijozelu, první utkání sezony.“

Ze zatím jediné příležitosti, kdy Harry s Malfoyem ve famfrpálu nastoupili proti sobě, vyšel Malfoy prokazatelně mnohem hůř. Tohle pomyšlení Harrymu přece jen nepatrně pozvedlo náladu, takže si naložil na talíř párky a smažená rajčata.

Hermiona zkoumala svůj nový rozvrh.

„No báječně,“ pochvalovala si spokojeně, „začínáme dnes několik nových předmětů.“

„Hermiono,“ upozorňoval ji Ron, který jí se svraštělým čelem nakukoval přes rameno, „ten tvůj rozvrh někdo zpackal. Podívej — zapsali tě asi tak na deset hodin denně. Na to není dost času .“

„Já to zvládnu. Všechno jsem si dohodla s profesorkou McGonagallovou.“

„Podívej se ale,“ ukazoval se smíchem Ron, „vidíš dnešní dopoledne? Na devátou tady máš jasnovidectví. A pod tím, taky na devátou, máš studium mudlů. A tady —“ Ron se s nevěřícím výrazem v obličeji sklonil blíž k rozvrhu, „— no podívej , pod tím máš věštění z čísel, a zase od devíti hodin . Chci říct — já vím, že jsi dobrá, Hermiono, ale takhle dobrý není nikdo. Jak můžeš být na třech hodinách současně?“

„Nebuď hloupý,“ odbyla ho Hermiona. „Samozřejmě že nebudu na třech hodinách najednou.“

„No tak v tom případě —“

„Podej mi zavařeninu,“ požádala ho Hermiona.

„Ale —“

„Hele, Rone, co ti vadí na tom, že mám trochu plnější rozvrh?“ vyštěkla Hermiona. „Už jsem ti říkala, že jsem si všechno domluvila s profesorkou McGonagallovou.“

Právě v tom okamžiku vešel do Velké síně Hagrid. Na sobě měl svůj dlouhý spratkový kožich a v obrovité ruce jakoby nepřítomně pohupoval mrtvým tchořem.

„Jak jste na tom?“ vyptával se dychtivě a zastavil se u nich cestou k profesorskému stolu. „Mám vás hned na svou první hodinu! Rovnou po vobědě! Jsem vzhůru už vod pěti a dávám si všechno dohromady… doufám, že to zvládnu… Já jako učitel…! No to mě teda podržte…“

Zeširoka se na ně usmál a zamířil k profesorskému stolu; v ruce pořád pohupoval tchořem.

„To by mě zajímalo, co si vlastně dával dohromady,“ poznamenal Ron poněkud nervózním hlasem.