Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Mnoho čarodějek a kouzelníků má sice talent, pokud jde o hlasité třesky, zápachy a náhlá zmizení, nejsou však schopni z budoucnosti poodhalit roušku tajemství,“ pokračovala profesorka Trelawneyová a její obrovské třpytivé oči přeskakovaly z jednoho nervózního obličeje na druhý. „Tento dar byl dán jen několika málo jedincům. Pověz, chlapče drahá,“ obrátila se znenadání k Nevillovi, který překvapením div nespadl z taburetky, „je tvoje babička v pořádku?“

„Řekl bych, že ano,“ odpověděl roztřeseně Neville.

„Na tvém místě bych si tím nebyla tak jistá, drahoušku,“ prohlásila profesorka Trelawneyová a odraz plamenů z krbu se zableskl na jejích dlouhých smaragdových náušnicích. Neville nervózně polkl. Profesorka Trelawneyová mluvila nevzrušeně dál. „V tomto školním roce budeme probírat základní metody jasnovidectví. Nejdřív ze všeho se budeme věnovat čtení z čajových lístků a poté přejdeme k věštění z ruky. Mimochodem, zlatíčko,“ vypálila nečekaně na Parvati Patilovou, „dávej si pozor na rudovlasého mládence!“

Parvati vyděšeně pohlédla na Rona, který seděl hned za ní, a odtáhla si křeslo kousek dál od něj.

„Ve druhém pololetí,“ pokračovala profesorka Trelawneyová, „nás čekají křišťálové koule — pokud do té doby zvládneme ohňová znamení. V únoru bude bohužel výuka přerušena ošklivou epidemií chřipky. já sama při ní přijdu o hlas. A někdy kolem Velikonoc nás jeden z vás opustí navždy.“

Po tomto prohlášení nastalo napjaté ticho, profesorka Trelawneyová však vypadala, jako by si toho nebyla vědoma.

„Mohla bych tě požádat, drahoušku,“ obrátila se k Levanduli Brownové, která seděla nejblíž a poplašeně se přikrčila v křesle, „abys mi podala tamhletu největší stříbrnou čajovou konvici?“

Levandule s výrazem úlevy vstala, sundala z police obrovskou čajovou konvici a položila ji na stůl před profesorku Trelawneyovou.

„Děkuji ti, drahoušku. Mimochodem, ta věc, které se tak bojíš — dojde k ní v pátek šestnáctého října.“

Levandule se zachvěla.

Teď vás prosím, abyste se rozdělili do dvojic. Každý si z poličky vezme čajový šálek, přijde ke mně a já mu ho naplním. Potom se posadíte a čaj vypijete. Vypijete ho do dna, takže z něj zůstanou jen vylouhované lístky. Těmi pak levou rukou zatočíte v šálku třikrát kolem dokola, šálek převrátíte a položíte na podšálek. Počkáte, dokud z něj nevyteče poslední kapka čaje, a dáte jej svému partnerovi, který v něm bude číst. Obrazce budete vykládat podle pokynů na stranách pět a šest v Odhalování věcí budoucích . Já budu procházet mezi vámi, pomáhat vám a radit. A ještě něco, drahoušku —“ popadla Nevilla za ruku, právě když se chystal vstát, „až rozbiješ ten první šálek, buď tak laskav a vyber si šálek s modrým vzorem. Na těch růžových totiž nesmírně lpím.“

A samozřejmě — jakmile Neville došel k polici s čajovými šálky, ozval se vzápětí cinkot rozbíjeného porcelánu. Profesorka Trelawneyová k chlapci okamžitě přiskočila se smetáčkem a lopatkou v ruce a požádala ho: „Teď si vezmi jeden z těch modrých, drahoušku, buď tak laskav… děkuji…“

Když si Harry s Ronem nechali naplnit čajové šálky, vrátili se ke stolu a snažili se vřelý čaj rychle vypít. Pak zatočili sedlinou, jak jim profesorka Trelawneyová nařídila, počkali, až proschne, a šálky si vyměnili.

„Jdeme na věc,“ řekl Ron, když oba otevřeli učebnice na stranách pět a šest. „Co vidíš v mém šálku?“

„Spoustu nacucaného hnědého svinstva,“ odpověděl Harry.

Intenzivně voňavý kouř v místnosti v něm vyvolával pocit ospalosti a otupělosti.

„Popusťte uzdu své fantazii, drahouškové, a nechte své oči proniknout pod povrch pozemské všednosti!“ rozlehl se přítmím hlas profesorky Trelawneyové.

Harry se pokusil soustředit.

„Dobrá, máš tady něco jako pokřivený kříž…“ začal a četl přitom v Odhalování věcí budoucích . „To znamená, že tě čekají zkoušky a utrpení — to je mi tedy líto — ale je tady taky něco, co by se dalo pokládat za slunce. Počkej moment… to znamená obrovské štěstí … takže budeš sice trpět, ale budeš moc a moc šťastný…“

„Tak abys věděl, já si myslím, že by sis to svoje vnitřní oko měl nechat prohlédnout,“ prohlásil Ron a oba museli potlačit smích, když profesorka Trelawneyová pohlédla jejich směrem.

„A teď já…“ Ron zkoumal Harryho obrazce v šálku a čelo měl svraštělé soustředěním. „Je tam nějaký flek, vypadá trochu jako buřinka,“ oznámil. „Možná dostaneš místo na ministerstvu kouzel…“

Pak šálek převrátil.

„Z téhle strany to ale vypadá spíš jako žalud… a to znamená co?“ Zadíval se do své učebnice. „Vynikající! Peníze, nečekané zbohatnutí — třeba mi půjčíš. A pak je tady ještě něco,“ znovu otočil šálek, „vypadá to jako nějaké zvíře. Jasně, pokud je tohle hlava… tak to vypadá jako hroch… ne, spíš jako ovce…“

Profesorka Trelawneyová se prudce otočila, když zaslechla, jak Harry vyprskl smíchy.

„Dovol, abych se podívala, drahoušku,“ obrátila se káravě na Rona, přistoupila k němu a vytrhla mu Harryho šálek z ruky. Všichni ztichli a sledovali je.

Profesorka Trelawneyová hleděla do šálku a otáčela jím proti směru hodinových ručiček.

„Jestřáb… máš nějakého smrtelně nebezpečného nepřítele, drahoušku.“

„To přece ví každý ,“ šeptla Hermiona tak, že to ovšem bylo slyšet. Profesorka Trelawneyová na ni upřela oči. „Samozřejmě že ano,“ trvala Hermiona na svém. „O Harrym a Vy-víte-kom ví přece každý.“

Harry a Ron na ni zírali užasle a obdivně zároveň. Nikdy ještě neslyšeli, že by Hermiona s některým učitelem mluvila takovým tónem. Profesorka Trelawneyová se rozhodla raději mlčet. Sklopila velké oči znovu k Harryho šálku a otáčela jím dál.

„Ten kyj… to je útok. Jeminánku, jeminánku — tohle opravdu není šťastný šálek…“

„Já myslel, že je to buřinka,“ bránil se rozpačitě Ron.

„A tady ta lebka… zkříží ti cestu nějaké nebezpečí, drahoušku…“

Všichni fascinovaně zírali na profesorku Trelawneyovou, jak ještě naposledy zatočila šálkem, zajíkla se a nakonec hlasitě zaječela.

Ozval se další cinkot tříštěného porcelánu: Neville rozbil už druhý šálek. Profesorka Trelawneyová se zhroutila do prázdného křesla, třpytivou ruku si držela na srdci a oči měla zavřené.

„Ty můj nešťastný chlapče… ty můj drahoušku nebohý… Ne… milosrdnější bude nic neříkat… Ne, neptejte se mě…“

„Co tam vidíte, paní profesorko?“ zeptal se v příštím okamžiku Dean Thomas. Všichni vyskočili a pomalu utvořili kolem Harryho a Ronova stolku kruh. Tlačili se ke křeslu profesorky Trelawneyové, aby nahlédli do Harryho šálku zblízka.

„Drahý chlapče,“ obrovské oči profesorky Trelawneyové se dramaticky rozevřely, „máš tam — Smrtonoše.“

„Koho?“ podivil se Harry.

Okamžitě si uvědomil, že není sám, kdo jí nerozumí. Dean Thomas na něj pohlédl a pokrčil rameny, Levandule Brownová se tvářila nechápavě, ale téměř všichni ostatní si zděšeně zakryli rukou ústa.

„Smrtonoše, drahoušku, Smrtonoše!“ zakvílela profesorka Trelawneyová, jako by ji šokovalo, že Harry nechápe, o co jde. „Přízrak obrovitého psa, který straší na hřbitovech! Chlapče můj drahý, to je předzvěst, ta nejhorší předzvěst — předzvěst smrti !“