Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Oranžový Longbottome!“ posmíval se Snape, nabral trochu do naběračky a nechal tekutinu pomalu stékat zpátky do kotlíku, aby se všichni mohli podívat. „Vyšel ti oranžový. Pověz mi, chlapče, copak do té tvé zabedněné palice nikdy nic nevtluču? Tys neslyšel, jak naprosto jasně říkám, že potřebujete jen jednu krysí slezinu? Nevysvětlil jsem snad přesně, že bude stačit pár kapek šťávy z pijavic? Co mám ještě dělat, abyste to pochopil, Longbottome?“

Neville byl celý červený a třásl se. Vypadal, že stěží zadržuje slzy.

„Prosím, pane profesore,“ ozvala se Hermiona, „prosím, já Nevillovi pomůžu dát to do pořádku-“

„Nevzpomínám si, že bych vás žádal, abyste se předváděla, slečno Grangerová,“ zarazil ji chladně Snape a Hermiona zčervenala stejně jako Neville. „Longbottome, až tahle hodina skončí, dáme pár kapek toho lektvaru vašemu žabákovi a uvidíme, co to s ním udělá. Možná že vás to naučí dělat věci pořádně.“

Snape se odvrátil a odešel, zatímco Neville zůstal obavami bez dechu.

„Pomoz mi,“ obrátil se plačtivě k Hermioně.

„Hej, Harry,“ ozval se Seamus Finnigan a naklonil se přes stůl, aby si půjčil Harryho mosazné váhy, „už jsi to slyšel? Bylo to dnes ráno v Denním věštci — mají za to, že zahlédli Siriuse Blacka.“

„Kde?“ vyjekli Harry s Ronem naráz. Malfoy na protější straně stolu vzhlédl a pozorně naslouchal.

„Nedaleko odtud,“ odpověděl Seamus se vzrušeně vykulenýma očima. „Viděla ho tam nějaká mudla. Samozřejmě nemohla vědět, o co doopravdy jde. Mudlové si totiž myslí, že je to jen tuctový zločinec. A tak zavolala na policejní pohotovost. Jenže než tam dorazili z ministerstva kouzel, Black už byl pryč.“

„Nedaleko odtud…“ opakoval Ron a významně pohlédl na Harryho. Když se otočil, viděl, že je Malfoy pozorně sleduje. „Co je, Malfoyi? Potřebuješ ještě něco oloupat?“

Malfoyovi se zlomyslně leskly oči a díval se upřeně na Harryho. Naklonil se přes stůl.

„Nepřemýšlels o tom, že Blacka zkusíš chytit sám na vlastní pěst, Pottere?“

„Ale ano, přesně tak,“ přitakal bez rozmýšlení Harry.

Malfoyovy tenké rty se zkřivily v ošklivý úsměv.

„Samozřejmě,“ řekl tichým hlasem, „já na tvém místě bych byl něco podnikl už dávno, nečekal bych tady ve škole jako poslušný chlapeček. Byl bych někde tam venku a pátral bych po něm.“

„O čem to žvaníš, Malfoyi?“ vyštěkl Ron.

„Copak ty to nevíš , Pottere?“ vydechl překvapeně Malfoy a jeho vodové oči se zúžily.

„Co jako?“

Malfoy se tiše, posměšně uchichtl.

„Možná nechceš riskovat vlastní kůži,“ ušklíbl se. „Možná to chceš nechat na mozkomorech, co? Já bych se ale na tvém místě pomstil. Našel bych si Blacka sám.“

„ Co to sakra žvaníš? “ vyjel vztekle Harry, v tom okamžiku však Snape zavolal: „Už byste tam měli mít přimíchané všechny přísady. Tenhle lektvar se potřebuje chvíli povařit, než se může pít, takže ho nechte bublat, skliďte si zatím věci a pak vyzkoušíme Longbottomova…“

Crabbe a Goyle se nezakrytě chechtali a sledovali, jak zpocený Neville horečně míchá svůj lektvar. Hermiona na něj koutkem úst, aby ji Snape neviděl, tiše chrlila, co má dělat. Harry s Ronem sbalili nepoužité přísady a odešli si umýt ruce a naběračky do kamenného umyvadla v koutě.

„Jak to Malfoy myslel?“ zeptal se Harry tlumeně Rona, když strčil ruce pod ledový proud vody vytékající z tlamy chrliče. „Proč bych se měl chtít Blackovi pomstít? Nic mi přece neudělal — zatím.“

„Jenom si vymýšlí,“ zabručel navztekaně Ron, „snaží se tě vyhecovat, abys udělal nějakou hloupost…“

Když se blížil konec hodiny, zamířil Snape k Nevillovi, který se ustrašeně krčil u svého kotlíku.

„Postavte se všichni kolem,“ vyzval Snape třídu, „a dívejte se, co se stane Longbottomově ropuše. Pokud se Longbottomovi podařilo namíchat zmenšovací dryák, scvrkne se v pulce. Pokud se dopustil nějaké chyby, o čemž ani v nejmenším nepochybuji, pravděpodobně se otráví.“

Žáci Nebelvíru vystrašeně přihlíželi. Zmijozelští se tvářili nedočkavě. Snape levou rukou zdvihl žabáka Trevora a ponořil malou lžičku do Nevillova lektvaru, který teď už měl zelenou barvu. Několik kapek vlil Trevorovi do krku.

Následoval okamžik bezdechého ticha, v němž bylo slyšet, jak Trevor hlasitě polkl; pak se ozvalo tlumené pšouknutí a na Snapeově dlani se kroutil pulec Trevor.

Nebelvírští propukli v hlasitý jásot. Snape se zakyslým výrazem v obličeji vytáhl z kapsy hábitu malou lahvičku, několika kapkami Trevora polil a žabák náhle znovu nabyl své původní velikosti.

„Srážím Nebelvíru pět bodů!“ vyštěkl Snape a smazal tak úsměv ze všech obličejů. „Řekl jsem vám, abyste mu nepomáhala, slečno Grangerová. Můžete jít.“

Harry, Ron a Hermiona stoupali po schodech do vstupní síně. Harry stále ještě přemýšlel o tom, co říkal Malfoy, a Ron pěnil vztekem kvůli Snapeovi.

„Vezme Nebelvíru pět bodů za to, že byl ten lektvar v pořádku! Proč jsi mu nezalhala, Hermiono? Měla jsi říct, že ho Neville připravil sám!“

Hermiona neřekla ani ň. Ron se po ní podíval.

„Kde je?“

Harry se také otočil. Byli už na horním konci schodiště a dívali se, jak je zbytek třídy míjí a míří do Velké síně na oběd.

„Byla hned za námi,“ mračil se nechápavě Ron.

Prošel kolem nich Malfoy, kráčel mezi Crabbem a Goylem. Posměšně se na Harryho ušklíbl a zmizel.

„Támhle je,“ ukázal Harry.

Hermiona trochu supěla, jak spěšně vybíhala po schodech nahoru; v jedné ruce svírala brašnu, zatímco druhou si patrně něco zastrkovala do výstřihu svého hábitu.

„Jak jsi to udělala?“ chtěl vědět Ron.

„Co jako?“ opáčila Hermiona a připojila se k nim.

„V jednom okamžiku jsi přece byla přímo za námi, a v druhém jsi najednou byla zpátky pod schody?!“

„Cože?“ zatvářila se poněkud zaskočeně Hermiona. „Ach tak — musela jsem se pro něco vrátit. Ale ne —“

Hermioně praskl na školní brašně šev. Harryho to vůbec nepřekvapilo; viděl, že v ní měla přinejmenším tucet velkých a těžkých knih.

„Proč s sebou tohle všechno taháš?“ zeptal se Ron.

„Vždyť přece víš, na kolik předmětů jsem se zapsala,“ odpověděla a popadala dech. „Byl bys tak hodný a podržel mi to?“

„Ale —“ Ron se probíral knihami, které mu podala, a díval se na obálky, „vždyť žádný z těchhle předmětů dneska nemáš. Odpoledne už zbývá jen obrana proti černé magii.“

„To je pravda,“ souhlasila nepřítomně Hermiona, ale stejně nastrkala všechny učebnice zpátky do brašny. „Doufám, že je dnes k obědu něco dobrého, umírám hlady,“ dodala, když zamířili k Velké síni.

„Nemáš takový pocit, že před námi Hermiona něco tají?“ zeptal se Ron Harryho.

Když dorazili na první letošní hodinu obrany proti černé magii, profesor Lupin tam ještě nebyl. Všichni se posadili, vytáhli učebnice, brka a pergameny a bavili se spolu, když konečně vešel do učebny. Roztržitě se na ně usmál a odložil si na katedru otlučený starý kufřík. Byl ošuntělý jako vždycky, působil ale zdravějším dojmem než tehdy ve vlaku, jako by se mezitím párkrát pořádně najedl.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil. „Buďte tak laskavi a uložte si učebnice zpátky do brašen. Dnešní hodina bude mít charakter praktické ukázky. Budete potřebovat jen svoje hůlky.“