Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Na začátku hodiny jste s Hermionou správně odpověděli na moje otázky, Harry,“ vysvětlil pohotově Lupin. „Všichni jste se blýskli, byla to vynikající hodina. Za domácí úkol si laskavě přečtěte kapitolu o bubácích a napište mi její stručný obsah… odevzdáte mi to v pondělí. Tím dnes končíme.“

Za vzrušeného hovoru opustila třída sborovnu. Harry však moc dobrou náladu neměl. Profesor Lupin mu úmyslně zabránil střetnout se s bubákem. Proč to udělal? Kvůli tomu, že viděl, jak se ve vlaku zhroutil, a teď si o něm myslí, že za moc nestojí? Měl snad o něj strach, že znovu omdlí?

Zdálo se však, že nikdo jiný Lupinův záměr nepostřehl.

„Viděli jste, jak jsem zatočil s tou smrtonoškou?“ holedbal se Seamus.

„A já s tou rukou!“ přidal se Dean a vlastní rukou mával ve vzduchu.

„A já se Snapem v tom klobouku!“

„A já s mojí mumií!“

„To bych ráda věděla, proč má profesor Lupin strach z křišťálových koulí,“ přemítala nahlas Levandule.

„To byla nejlepší hodina obrany proti černé magii, jakou jsme kdy měli, co říkáte?“ prohlásil nadšeně Ron, když se vraceli do třídy pro svoje brašny.

„Zdá se, že je to moc dobrý učitel,“ přidala se pochvalně Hermiona. „Jenom je mi líto, že na mě už se s tím bubákem nedostalo —“

„V co by se změnil v tvém případě?“ zeptal se posměšně Ron. „V domácí úkol, ze kterého jsi dostala jen devět bodů z deseti?“

Netrvalo dlouho a obrana proti černé magii se pro většinu žáků stala nejoblíbenějším předmětem. Jen Draco Malfoy a jeho banda zmijozelských měli proti profesoru Lupinovi výhrady.

„Podívejte se na ty jeho ošuntělé svršky,“ syčel Malfoy hlasitým šepotem, když profesor Lupin procházel kolem. „Obléká se jako náš starý domácí skřítek.“

Nikomu jinému však nevadilo, že jsou hábity profesora Lupina záplatované a ošoupané. Několik jeho následujících hodin bylo stejně zajímavých jako ta první. Po bubácích studovali karkulinky, odpudivé drobné skřetovité tvorečky, kteří se ukrývají všude, kde došlo k nějakému krveprolití, ve sklepeních starých hradů či v jámách na opuštěných bojištích, a číhají na zbloudilé pocestné, aby je utloukli k smrti. Z karkulinek pak přešli na tůňodavy, ohavné vodní příšery, které vypadají jako šupinaté opice s plovacími blánami na rukou, jimiž s oblibou škrtí nic netušící oběti, brodí-li se jejich vodami.

Zato o některých dalších předmětech Harry bohužel nemohl říct, že by je měl rád. Ze všeho nejhorší byly lektvary. Snape byl poslední dobou v obzvlášť nevraživém rozpoložení a nikdo ani v nejmenším nepochyboval, jaký k tomu má důvod. Historka o tom, jak na sebe bubák vzal jeho podobu a jak ho Neville Longbottom převlékl do babiččiných šatů, se po škole rozlétla rychlostí lesního požáru. Snapeovi rozhodně zábavná nepřipadala. Při sebemenší zmínce o profesoru Lupinovi mu v očích výhružně zablýskalo a Nevilla sekýroval ještě víc než předtím.

Navíc se Harry pomalu začínal děsit hodin, které trávil v dusivé atmosféře věžní učebny profesorky Trelawneyové, kde se učil dešifrovat různé nepravidelné tvary a symboly a snažil se ignorovat skutečnost, že kdykoli na něj profesorka jasnovidectví pohlédla, zalily se její obrovské oči slzami. Nedokázal si ji oblíbit ani omylem, přestože někteří jeho spolužáci na ni hleděli s úctou, která dostoupila až ke zbožňování. Parvati Patilová a Levandule Brownová si navykly každou polední přestávku odběhnout do věžní učebny profesorky Trelawneyové. Vracely se pokaždé s rozčilujícím povýšeným výrazem, jako by věděly něco, o čem ostatní nemají ani ponětí. Začaly také soucitně tlumit hlas, kdykoli s Harrym mluvily, jako by už ležel na smrtelné posteli.

Nikdo si doopravdy neoblíbil péči o kouzelné tvory, ze které se po dramaticky nabité první hodině stal neobyčejně nudný předmět. Zdálo se, že Hagrid si úplně přestal věřit. Hodinu co hodinu teď trávili tím, že se učili pečovat o tlustočervy, kteří jistojistě patřili k nejnudnějším tvorům na světě.

„Proč by se o ně vůbec někdo měl chtít starat?“ stěžoval si Ron po další hodině věnované tomu, že tlustočervům cpali do slizkých krků hlávkový salát.

Počátkem října ovšem přišlo něco jiného, co Harryho zaneprázdnilo, něco tak radostného, že mu to neuspokojivou školní výuku vynahradilo. Blížila se famfrpálová sezóna a Oliver Wood, kapitán nebelvírského mužstva, svolal na jeden čtvrteční večer schůzku, na níž měli hráči prodiskutovat taktiku pro nastávající ročník.

Famfrpálové mužstvo tvořilo sedm hráčů: tři střelci, jejichž úkolem bylo dávat góly, což znamenalo prohodit Camrál (červený míč o velikosti fotbalového balonu) jednou z obručí umístěných padesát stop vysoko na obou koncích hřiště, dva odrážeči, kteří byli vybaveni těžkými holemi na odrážení Potlouků (dvou těžkých černých míčů, které poletují sem a tam a snaží se útočit na hráče), jeden brankář, který chránil branky před střelami soupeřů, a jeden chytač, který měl ze všech nejtěžší úkol, protože musel chytit Zlatonku, maličký okřídlený míček o velikosti vlašského ořechu, jehož polapení znamenalo konec hry a přinášelo chytačovu mužstvu sto padesát bodů navíc.

Oliver Wood byl statný sedmnáctiletý mladík, který v Bradavicích navštěvoval sedmý, závěrečný ročník. V hlase mu zazníval jakýsi podtón tichého zoufalství, když v chladné šatně vedle potemnělého famfrpálového hřiště oslovil svých šest spoluhráčů.

„Tohle je naše poslední naděje — moje poslední naděje — na získání famfrpálového poháru,“ konstatoval a korzoval před nimi sem a tam. „Na konci tohohle školního roku odcházím. Další šanci už nedostanu.

Nebelvír sedm let po sobě nevyhrál. Já vím, pronásledovala nás ta nejhorší smůla, jakou kdy kdo na světě měl… Zranění… Pak zase to, jak loni celý turnaj odvolali…“ Wood polkl, jako by se mu při té vzpomínce dodnes svíralo hrdlo. „Taky ale víme, že fakt jsme to nejlepší — proklaté — mužstvo — na celé — škole ,“ zdůrazňoval, bušil si pěstí do dlaně druhé ruky a do očí se mu vrátil dobře známý fanatický lesk.

„Máme tři jedinečné střelce.“

Wood ukázal na Alici Spinnetovou, Angelinu Johnsonovou a Katie Bellovou.

„Máme dva nepřekonatelné odrážeče.“

„Nech toho, Olivere, uvádíš nás do rozpaků,“ ozvali se Fred a George Weasleyovi a dělali, že se červenají.

„A máme chytače, se kterým jsme ještě neprohráli jediný zápas !“ zaburácel Wood a pohlédl na Harryho s jakousi zuřivou pýchou. „A taky mě,“ dodal jakoby mimochodem.

„Vždyť i ty jsi vynikající, Olivere,“ pochválil ho George.

„Perfektní brankář,“ přidal se Fred.

„Vtip je v tom,“ pokračoval Wood a znovu začal přecházet po šatně, „že famfrpálový pohár měl nést naše jméno už v posledních dvou letech. Od chvíle, kdy do mužstva nastoupil Harry, jsem si myslel, že to máme v kapse. Jenže nám to nevyšlo a v tomhle ročníku máme poslední šanci, aby se tam naše jméno konečně dostalo…“

Nebelvírský kapitán mluvil tak schlíple, že dokonce i Fred s Georgem vypadali dojatě.

„Tenhle ročník je náš, Olivere,“ ujistil ho Fred.