Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Hermiony si nevšímej, Levandule,“ skočil jí hlasitě do řeči Ron, „ona si totiž myslí, že na domácích miláčcích, kteří patří někomu jinému než jí, nijak zvlášť nezáleží.“

Právě v tom okamžiku otevřela profesorka McGonagallová dveře učebny, což bylo možná štěstí. Hermiona a Ron se navzájem probodávali nenávistnými pohledy, a když vešli dovnitř, posadili se vedle Harryho každý na opačnou stranu a po celou hodinu spolu nepromluvili.

Harry si pořád ještě nerozmyslel, jak bude svou žádost profesorce McGonagallové formulovat, když zazvonil zvonek oznamující konec hodiny; byla to však ona sama, kdo na téma Prasinek promluvil jako první.

„Počkejte okamžik, prosím!“ zavolala, když se třída chystala k odchodu. „Protože všichni patříte do mé koleje, měli byste mi do Všech svatých odevzdat od rodičů podepsané formuláře s povolením návštěvy Prasinek. Kdo neodevzdá formulář, ten do vesnice nepojede, tak na to nezapomeňte!“

Neville zdvihl ruku.

„Prosím, paní profesorko, já — myslím, že jsem ho ztratil —“

„Vaše babička poslala váš formulář přímo mně, Longbottome,“ přerušila ho profesorka McGonagallová. „Myslela si zřejmě, že to tak bude bezpečnější. Tak to je všechno, můžete jít.“

„Zeptej se jí hned teď,“ pobídl Ron šeptem Harryho.

„No, ale —“ nadechla se Hermiona.

„Zkus to, Harry,“ opakoval paličatě Ron.

Harry počkal, dokud se zbytek třídy nevytratil, a nervózně zamířil ke stolu profesorky McGonagallové.

„Copak, Pottere?“

Harry se zhluboka nadechl.

„Paní profesorko, moje teta a strýc — totiž — oni mi zapomněli ten formulář podepsat,“ vykoktal.

Profesorka McGonagallová na něj hleděla přes své hranaté brýle, neřekla však ani slovo.

„Takže — hmm — myslíte, že by nevadilo — Totiž, nevadilo by, kdybych — kdybych jel do Prasinek jako ostatní?“

Profesorka McGonagallová sklopila oči a začala si skládat papíry na stole.

„Obávám se, že vadilo, Pottere,“ odpověděla. „Slyšel jste, co jsem řekla. Kdo neodevzdá formulář, ten do vesnice nepojede. To je zásada.“

„Ale — paní profesorko, když moje teta a strýc — Víte, oni jsou to mudlové a vlastně vůbec nechápou, jak… Jak to v Bradavicích s formuláři a se vším ostatním chodí,“ přesvědčoval ji Harry, povzbuzován energickou Ronovou gestikulací. „Kdybyste řekla, že můžu jet —“

„Jenže já to neřeknu,“ zarazila ho profesorka McGonagallová, vstala a uložila úhledně složené papíry do zásuvky. „Na formuláři je jasně uvedeno, že povolení musí podepsat někdo z rodičů nebo poručníků.“ Otočila se a pohlédla na něj se zvláštním výrazem ve tváři. Byl to snad soucit? „Je mi líto, Pottere, ale toto je mé poslední slovo. A měl byste si pospíšit, jinak přijdete pozdě na další hodinu.“

Nedalo se nic dělat. Ron častoval profesorku McGonagallovou četnými nelichotivými přízvisky, což Hermionu nesmírně popudilo. Sama zas nasadila výraz typu „bude to tak nejlepší“, což Rona vytočilo ještě víc, a Harry byl nucen smířit se s tím, jak se celý zbytek třídy hlasitě a nadšeně baví na téma, co kdo udělá nejdřív, až dorazí do Prasinek.

„Pořád ještě ti zbývá hostina,“ podotkl Ron, aby Harryho aspoň trochu povzbudil. „Víš přece, hostina na počest Všech svatých, to bude hned ten večer.“

„Vím,“ přitakal ponuře Harry, „to bude skvělé.“

Hostina na počest Všech svatých byla vždycky skvělá, mnohem lépe by mu ale chutnalo, kdyby ho čekala po celém dni stráveném spolu s ostatními v Prasinkách. Nic z toho, co mu poví kdokoli z nich, nemůže zmírnit hořkost faktu, že on zůstane v Bradavicích. Dean Thomas, který uměl bezvadně napodobovat písmo, se mu nabídl, že na formuláři zfalšuje podpis strýce Vernona, ale protože Harry už profesorce McGonagallové prozradil, že ho nemá podepsaný, nebylo to k ničemu. Ron váhavě nadhodil, že by mohl použít neviditelného pláště, jeho návrh však rázně zamítla Hermiona a připomněla mu Brumbálova slova, podle nichž plášť na mozkomory nefunguje. Pravděpodobně s nejméně účinnou útěchou přišel Percy.

„Víš Harry, oni toho kolem Prasinek všichni hrozně nadělají, ale ujišťuji tě, že to vůbec není taková senzace, jak se říká,“ pronesl vážným hlasem. „Mají tam sice docela dobrou cukrárnu, ale Taškářovy žertovné předměty jsou vážně nebezpečné, ještě tak Chroptící chýše stojí za vidění, ale jinak vůbec o nic nepřijdeš, Harry.“

Ráno v den Všech svatých se Harry probudil a sešel s ostatními dolů na snídani; přestože cítil šílenou depresi, všemožně se snažil chovat se normálně.

„Přivezeme ti z Medového ráje spoustu cukroví,“ slibovala mu Hermiona a z toho, jak se tvářila, mu bylo jasné, že jí ho je zoufale líto.

„Fakt, hory cukroví,“ přidal se Ron. Při pohledu na Harryho zklamání oba konečně zapomněli na svou hádku kvůli Křivonožkovi.

„Nemusíte si se mnou dělat žádné starosti,“ ujistil je Harry rádoby ledabylým hlasem. „Uvidíme se na hostině, dobře se bavte.“

Doprovodil je do vstupní síně, kde před hlavní bránou stál školník Filch, odškrtával si jména z dlouhého seznamu a podezřívavě si prohlížel každý obličej, aby se ujistil, že ven neproklouzne nikdo, kdo nemá povolení jet.

„Ty zůstáváš tady, Pottere?“ zahlaholil Malfoy, který čekal ve frontě spolu s Crabbem a Goylem. „Snad nemáš strach jet kolem mozkomorů?“

Harry ho ignoroval a vydal se na osamělou pouť vzhůru po mramorovém schodišti a pak dál vylidněnými chodbami do nebelvírské věže.

„Heslo?“ vyštěkla Buclatá dáma, která se vytrhla z dřímoty.

„Fortuna major,“ ohlásil se bezbarvě Harry.

Portrét se rozevřel a Harry otvorem prolezl do společenské místnosti. Byla plná štěbetajících žáků prvního a druhého ročníku a našlo se tam i několik starších žáků, kteří už evidentně byli v Prasinkách tolikrát, že je počáteční nadšení z tamních návštěv opustilo.

„Harry! Harry! Hej, Harry!“

To na něj volal Colin Creevey z druhého ročníku, který ho nesmírně obdivoval a nevynechal jedinou příležitost, aby si s ním mohl promluvit.

„Copak ty nejedeš do Prasinek, Harry? Proč ne? Poslyš —“ Colin se dychtivě rozhlédl po svých přátelích, „jestli chceš, můžeš se posadit k nám, Harry!“

„No — díky, Coline, ale spíš ne,“ odmítl Harry, jemuž se nechtělo sedět a nechat se spoustou lidí okukovat kvůli své jizvě na čele. „Totiž — musím si zajít do knihovny, mám tam nějakou práci.“

Po těchto slovech mu nezbývalo než se otočit a zamířit zpět k otvoru v portrétu.

„Tak proč jsi mě vlastně budil?“ volala za ním popuzeně Buclatá dáma, když odcházel.

Harry sklesle kráčel ke knihovně, na poloviční cestě si to však rozmyslel; na práci teď zrovna neměl náladu. Otočil se a zjistil, že stojí tváří v tvář Filchovi, který právě propustil branou poslední účastníky exkurze do Prasinek.

„Co tady děláš?“ vyjel na něho Filch podezřívavě.

„Nic,“ odpověděl po pravdě Harry.

„Nic!“ vyprskl Filch a sanice se mu nebezpečně třásly. „To ti tak budu věřit! Tajně se tady potloukáš o samotě! Jak to, že nejsi v Prasinkách a nenakupuješ smradlavé kuličky, krkací prášek a hvízdavé housenky jako zbytek těch tvých ničemných mrňavých kamarádíčků?“