Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Harry pokrčil rameny.

„Tak koukej padat zpátky do své společenské místnosti, kam patříš!“ vyštěkl Filch a zamračeně Harryho sledoval, dokud se mu neztratil z očí.

Harry se však do společenské místnosti nevrátil; vystoupal po schodech nahoru, veden jen napůl vědomým úmyslem navštívit sovinec a podívat se na Hedviku, a kráčel právě další chodbou, když na něj z jedné místnosti zavolal něčí hlas: „Harry?“

Vrátil se o několik kroků, aby se podíval, kdo to je, a spatřil profesora Lupina, který vykukoval zpoza dveří svého kabinetu.

„Co tady děláš?“ řekl Lupin úplně opačným tónem než předtím Filch. „Kde jsou Ron a Hermiona?“

„V Prasinkách,“ odpověděl Harry rádoby nonšalantním tónem.

„Ach tak,“ přikývl Lupin. Okamžik Harryho přemýšlivě pozoroval. „Nemáš chuť ke mně zajít? Právě mi přivezli ďasovce pro naši příští hodinu.“

„Cože vám přivezli?“ podivil se Harry a šel za Lupinem.

V jednom koutě profesorova kabinetu stálo obrovské akvárium plné vody. Ke sklu tiskl obličej jakýsi odpudivě zelený tvor se špičatými malými růžky, výhružně se na ně šklebil a protahoval si dlouhé úzké prsty.

„Je to vodní démon,“ vysvětloval Lupin a zamyšleně si ďasovce prohlížel. „Neměli bychom s ním mít žádné zvláštní problémy; když už jsme zvládli tůňodavy, tak rozhodně ne. Jenom musíme přijít na to, jak se nedostat do jeho sevření. Vidíš ty nepřirozeně dlouhé prsty? Jsou silné, ale hrozně křehké.“

Ďasovec vycenil zelené zuby a pak se zahrabal do spleti vodních řas v rohu akvária.

„Dáš si šálek čaje?“ zeptal se Lupin a rozhlížel se po konvici. „Zrovna jsem si říkal, že si na něj postavím.“

„Tak dobře,“ souhlasil nejistě Harry.

Lupin poklepal na kotlík hůlkou a z hubice se náhle vyvalil oblak páry.

„Posaď se,“ vyzval Harryho Lupin a otevíral víko zaprášené plechovky. „Obávám se, že mám jen sáčkový čaj — ale myslím, že čajových lístků máš už plné zuby“

Harry na něj pohlédl. Lupinovy oči se pobaveně leskly.

„Jak jste se o tom dozvěděl?“ zeptal se Harry.

„Řekla mi to profesorka McGonagallová,“ vysvětlil Lupin a podal Harrymu otlučený hrníček s čajem. „Neděláš si z toho těžkou hlavu, že ne?“

„Ne,“ ujistil ho Harry.

Na okamžik mu blesklo hlavou, že by mohl profesorovi povědět o tom psu, kterého viděl v Magnoliové ulici, rozhodl se ale mlčet. Nechtěl, aby ho Lupin nakonec považoval za zbabělce, když už ho i tak neměl za dost odvážného, aby si poradil s bubákem.

Něco z těch myšlenek se zřejmě zrcadlilo Harrymu ve tváři, protože mu Lupin položil otázku: „Máš nějaké starosti, Harry?“

„Ne,“ zalhal Harry. Upil doušek čaje a sledoval, jak mu ďasovec hrozí zaťatou pěstí. „Vlastně ano,“ vyhrkl najednou a odložil čaj na Lupinův psací stůl. „Pamatujete na ten den, kdy jsme zápasili s bubákem?“

„Ááno,“ přitakal protáhle Lupin.

„Proč jste mi zabránil, abych se mu postavil?“ vyhrkl Harry spěšně.

Lupin zdvihl obočí.

„Domníval jsem se, že to bylo naprosto zjevné, Harry,“ pronesl překvapeně.

Harryho to zarazilo, čekal, že Lupin jeho tvrzení popře.

„Proč jste to udělal?“ nepřestal naléhat.

„Víš,“ začal Lupin a nepatrně svraštil čelo, „předpokládal jsem, že kdyby se bubák ocitl proti tobě, vzal by na sebe podobu lorda Voldemorta.“

Harry na něj užasle zíral. Nejen že to byla odpověď, kterou čekal ze všeho nejméně, ale Lupin navíc nahlas vyslovil Voldemortovo jméno. Jediný, koho kdy Harry slyšel to jméno říct nahlas (kromě sebe sama), byl profesor Brumbál.

„Nejspíš jsem se mýlil,“ pokračoval Lupin a mračil se dál. „Tehdy jsem ale nepovažoval za dobrý nápad, aby se lord Voldemort objevil ve sborovně. Bál jsem se, že by to vedlo k panice.“

„Voldemort byl první, kdo mě napadl,“ přiznal upřímně Harry. „Jenže pak — pak jsem si vzpomněl na ty mozkomory.“

„Rozumím,“ přikývl zamyšleně Lupin. „Tak to tedy… klobouk dolů.“ Pousmál se, když uviděl překvapení v Harryho obličeji. „To svědčí o tom, že ze všeho nejvíc se bojíš — strachu. To je velice moudré, Harry.“

Harry nevěděl, co by na tohle řekl, a tak se jen znovu napil čaje.

„Ty sis tedy myslel, že nevěřím, že by ses dokázal postavit bubákovi?“ dohadoval se Lupin.

„No… ano,“ připustil Harry. Náhle si připadal o hodně spokojenější. „Pane profesore, vy přece ty mozkomory znáte —“

Přerušilo ho zaklepání na dveře.

„Dále,“ zvolal Lupin.

Dveře se otevřely a do kabinetu vešel Snape. V ruce nesl pohár, z něhož se jemně kouřilo; když spatřil Harryho, černé oči se mu zúžily.

„Á, Severusi,“ uvítal ho s úsměvem Lupin. „Tisíceré díky. Buďte tak laskav a nechte mi to tady na stole, ano?“

Snape postavil kouřící pohár na stůl a těkal přitom očima mezi Harrym a Lupinem.

„Zrovna jsem Harrymu ukazoval svého ďasovce,“ usmál se mile Lupin a ukázal na akvárium.

„Úžasné,“ zahuhlal Snape, aniž by pohlédl tím směrem. „Měl byste to vypít hned teď, Lupine.“

„Jistě, jistě, za chviličku,“ přikývl Lupin.

„Uvařil jsem celý kotlík,“ pokračoval Snape. „Pro případ, že byste potřeboval ještě.“

„Nejspíš si ho trošku vezmu i zítra. Mnohokrát vám děkuji, Severusi.“

„Není zač,“ ujistil ho Snape, přitom se však na něj díval pohledem, který se Harrymu vůbec nelíbil. Z kabinetu vyšel zamračený a celý ve střehu.

Harry zvědavě pohlédl na pohár a Lupin se usmál.

„Profesor Snape byl tak laskav, že mi namíchal jistý lektvar,“ řekl. „Já sám jsem na lektvary nikdy moc nebyl a tenhle je navíc mimořádně složitý.“ Zdvihl pohár a přičichl k němu. „Škoda, že cukr ho zbavuje účinnosti,“ dodal, trochu usrkl a otřásl se odporem.

„Proč -?“ začal Harry. Lupin na něj pohlédl a nedokončenou otázku zodpověděl.

„Nějak se necítím ve své kůži,“ vysvětloval. „Tenhle lektvar je jediná věc, která mi pomáhá. Mám velké štěstí, že mým kolegou je právě profesor Snape, protože je jen málo kouzelníků, kteří vědí, jak ho připravit.“

Profesor Lupin se znovu napil a Harry pocítil šílené nutkání vyrazit mu pohár z ruky.

„Profesor Snape se velice zajímá o černou magii,“ vykoktal po chvíli.

„Opravdu?“ Profesor Lupin si znovu zavdal lektvaru a tvářil se, jako by ho Harryho sdělení nijak zvlášť nezaujalo.

„Někteří lidé se domnívají —“ Harry zaváhal, pak ale odvážně pokračoval, „někteří lidé se domnívají, že by byl schopen všeho, jen aby dostal místo učitele obrany proti černé magii.“

Lupin dopil pohár do dna a zašklebil se.

„Odporné,“ postěžoval si. „Tak dobrá, Harry, budu se zase muset dát do práce. Uvidíme se na hostině.“

„Jasně,“ přikývl Harry a odložil prázdný šálek od čaje. Z Lupinova prázdného poháru se dosud kouřilo.

„Tohle všechno je pro tebe,“ řekl Ron. „Přinesli jsme ti, kolik jsme unesli.“

Harrymu se snesl do klína déšť křiklavě různobarevných cukrátek. Venku už se stmívalo, když se Ron s Hermionou s tvářemi zrůžovělými od studeného větru objevili ve společenské místnosti; tvářili se, jako by právě prožili nejlepší den svého života.

„To je od vás hezké,“ poděkoval Harry a zdvihl balíček drobných černých pepřových kapslí. „Jaké to je v Prasinkách? Kde jste všude byli?“