Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Ale co zápas?“ vyptával se Harry. „Co se stalo? Budeme hrát znovu?“

Nikdo neřekl jediné slovo. Strašlivá pravda dopadla na Harryho jako balvan.

„Copak jsme — prohráli ?“

„Zlatonku chytil Diggory, vysvětloval George. „Těsně po tom, co jsi spadl. Nevšiml si, co se stalo. Když se pak ohlédl a viděl tě ležet na zemi, pokoušel se to vzít zpátky. Chtěl, aby se konal nový zápas. Jenže vyhráli spravedlivě a podle pravidel… to uznává dokonce i Wood.“

„A kde je?“ zeptal se Harry, který si náhle uvědomil, že ho nikde nevidí.

„Pořád ještě ve sprchách,“ odpověděl Fred. „Máme dojem, že se tam zkouší utopit.“

Harry si přitiskl obličej ke kolenům a rukama se popadl za vlasy. Fred ho chytil za rameno a prudce jím zatřásl.

„No tak, Harry, zatím jsi přece nikdy Zlatonku neminul.“

„Jednou to prostě muselo přijít,“ přidal se George.

„A ještě to neznamená definitivní konec,“ pokračoval Fred. „Prohráli jsme o sto bodů, že? Takže když Mrzimor prohraje s Havraspárem a my pak porazíme Havraspár i Zmijozel…“

„Mrzimor by musel prohrát přinejmenším o dvě stě bodů,“ upozornil ho George.

„Kdyby ale Havraspár porazili…“

„Na to není šance, havraspárští jsou příliš dobří. Jestli ale Zmijozel prohraje s Mrzimorem…“

„Všechno bude záležet na skóre — každá stovka bodů plus nebo minus bude důležitá…“

Harry tam ležel a neříkal ani slovo. Prohráli… bylo to vůbec poprvé, co ve famfrpálu prohrál.

Asi tak po deseti minutách se objevila madame Pomfreyová a vyzvala jeho spoluhráče, aby ho nechali v klidu odpočívat.

„Přijdeme se za tebou zase podívat,“ ujistil ho Fred. „Nic si nevyčítej, Harry, pořád jsi ten nejlepší chytač, jakého jsme kdy měli.“

Spoluhráči z týmu se pomalu rozcházeli a zanechávali za sebou blátivé stopy. Madame Pomfreyová za nimi s nesouhlasným pohledem zavřela dveře. Ron a Hermiona přistoupili blíž k Harryho posteli.

„Brumbál byl doopravdy naštvaný,“ ozvala se Hermiona roztřeseným hláskem. „Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle zuřit. Když jsi padal dolů, vyběhl na hřiště, zamával hůlkou a ty jako bys najednou zpomalil, než jsi dopadl na zem. Pak obrátil hůlku proti mozkomorům. Vystřelila z ní proti nim nějaká stříbrná mlha. Okamžitě opustili stadion… Brumbál zuřil, že si dovolili vstoupit na školní pozemky, slyšeli jsme ho říkat —“

„Potom vykouzlil nosítka a položil tě na ně,“ vyprávěl Ron. „Šel ke škole a ty ses na nosítkách vznášel před ním. Všichni mysleli, že jsi…“

Selhal mu hlas, ale Harry si toho téměř nevšiml. Myslel na to, co mu mozkomorové udělali… na ten vřískající hlas. Zdvihl oči a zjistil, že ho Ron a Hermiona pozorují tak úzkostlivě, že honem začal přemýšlet o něčem všedním a konkrétním, co by jim řekl.

„Sebral někdo můj Nimbus?“

Ron a Hermiona se po sobě rychle podívali.

„Totiž —“

„Co se stalo?“ vyptával se Harry a přelétal pohledem od jednoho k druhému.

„No — když jsi spadl, odnesl ho vítr,“ vysvětlovala váhavě Hermiona.

„A dál?“

„Potom — potom naletěl… naletěl… Ach, Harry — naletěl do Vrby mlátičky.“

Harrymu se sevřely útroby. Vrba mlátička byl velice násilnický strom, který stál o samotě uprostřed školních pozemků.

„A dál?“ šeptl a děsil se odpovědi.

„No, znáš přece Vrbu mlátičku,“ povzdechl si Ron. „Nesnáší — nesnáší, když ji někdo praští.“

„Profesor Kratiknot to sem přinesl těsně před tím, než ses probral,“ hlesla Hermiona tak tiše, že jí bylo sotva rozumět.

Pomalu se sklonila a sáhla pro brašnu, která jí ležela u nohou, otočila ji vzhůru nohama a vysypala na postel na tucet kousků roztříštěného dřeva a zpřelámaných větviček — jediné, co zbylo z Harryho věrného a konečně poraženého koštěte.

Madame Pomfreyová trvala na tom, že si Harryho na ošetřovně nechá po celý zbytek víkendu. Harry neprotestoval a nestěžoval si, nedovolil jí však, aby vyhodila rozlámané zbytky jeho Nimbusu Dva tisíce. Věděl, že se chová dětinsky, věděl, že jeho Nimbus už nikdy nikdo neopraví, ale nemohl si prostě pomoci; měl pocit, jako by ztratil jednoho ze svých nejlepších přátel.

Střídal se u něj nepřetržitý proud návštěvníků, kteří se všemožně snažili dodat mu dobrou náladu. Hagrid mu poslal velkou kytici uchotřasek, které vzhledem připomínaly žluté zelné hlávky, a Ginny Weasleyová se rudá až po uši objevila s přáním uzdravení, které sama vyrobila a které pronikavým hláskem prozpěvovalo, dokud ho Harry nezavřel a neschoval pod mísu s ovocem. Nebelvírské mužstvo se za ním znovu přišlo podívat v neděli dopoledne, tentokrát i s Woodem, který Harryho dutým a neživým hlasem ujistil, že mu ani v nejmenším nic nevyčítá. Ron s Hermionou od Harryho postele odcházeli jen na noc. Nic z toho, co kdo řekl nebo udělal, však nedokázalo Harrymu zlepšit náladu, protože všichni znali jen polovinu z toho, co ho tížilo.

O Smrtonošovi neřekl nikomu, dokonce ani Ronovi a Hermioně ne, protože věděl, že Ron by propadl panice a Hermiona by se tomu vysmála. Zůstávalo však holým faktem, že se mu Smrtonoš zjevil už dvakrát a že pokaždé následovala téměř smrtelná nehoda. V prvním případě ho málem přejel záchranný autobus, zatímco v druhém případě spadl z koštěte z výšky padesáti stop. Bude ho snad Smrtonoš strašit tak dlouho, dokud doopravdy nezemře? Stráví zbytek života tím, že se bude neustále ohlížet přes rameno, jestli tu obludu někde nezahlédne?

A pak tu byli ještě mozkomorové. Pokaždé, když na ně Harry pomyslel, zdvihl se mu žaludek hanbou. Všichni sice tvrdili, že mozkomorové jsou horor, nikdo kromě něj se ale nezhroutil pokaždé, když se ocitl v jejich blízkosti… Nikdo jiný v hlavě neslyšel hlasy svých umírajících rodičů.

Harry už totiž věděl, komu patřil onen vřískající ženský hlas. Slyšel ho slovo od slova a teď ho v duchu poslouchal znovu a znovu, když v nočních hodinách ležel na posteli na ošetřovně, nespal a pozoroval pruhy měsíčního světla na stropě. Když se k němu mozkomorové přiblížili, vyslechl poslední okamžiky matčina života, slyšel, jak se ho matka snažila ochránit před lordem Voldemortem, a slyšel také, jak se Voldemort smál, než ji zavraždil… Harry upadl v nepokojnou dřímotu, z níž se později propadl do snů plných mrtvolně slizkých rukou a zoufalých předsmrtných proseb; s trhnutím se probudil jen proto, aby znovu prodléval s matčiným hlasem.

Byla to úleva, když se v pondělí vrátil do halasu a mumraje hlavní školní budovy, kde byl nucen přemýšlet o jiných věcech, přestože to znamenalo, že musel snášet i posměšky Draca Malfoye. Malfoy byl téměř bez sebe škodolibou radostí, že Nebelvír utrpěl porážku. Konečně si nechal sundat obvazy a fakt, že může opět naplno používat obou paží, oslavoval zaníceným parodováním Harryho pádu z koštěte. Značnou část následující hodiny lektvarů strávil tím, že přes celé sklepení napodoboval mozkomory, dokud Ron konečně neztratil nervy a nehodil po něm velkým kluzkým krokodýlím srdcem, které Malfoye trefilo přímo do obličeje. Tento incident poskytl Snapeovi záminku, aby Nebelvíru strhl dalších padesát bodů.

„Jestli budeme mít na obranu proti černé magii zase Snapea, hodím se marod,“ prohlásil Ron, když po obědě mířili k Lupinově učebně. „Podívej se, kdo tam je, Hermiono.“