Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Hermiona nakoukla za dveře.

„Sláva, Lupin!“

Profesor Lupin už se tedy vrátil. Bezesporu vypadal, že je po nemoci. Starý hábit na něm visel ještě volněji a pod očima měl temné stíny; přesto se na třídu usmál, když si jednotliví žáci sedali a když všichni rázem vybuchli v ohňostroj stížností na Snapeovo počínání během jeho nemoci.

„Není to fér, vždyť přece jenom suploval, tak proč nám zadával domácí úkol?“

„Nic o vlkodlacích nevíme —“

„— dva svitky pergamenu!“

„Řekli jste profesoru Snapeovi, že jste to ještě neprobírali?“ zeptal se Lupin a nepatrně se zamračil.

Znovu se ozvalo všeobecné brebentění.

„Ano, on ale tvrdil, že jsme hrozně pozadu —“

„— vůbec nás neposlouchal —“

„— dva svitky pergamenu! “

Když viděl výraz nevole v obličejích celé třídy, profesor Lupin se usmál.

„Nedělejte si starosti, já si s profesorem Snapem promluvím. Ten esej psát nemusíte.“

„Ale ne !“ povzdechla si Hermiona a zatvářila se nadmíru zklamaně. „Já už ho mám napsaný!“

Následovala velice zajímavá hodina. Profesor Lupin s sebou přinesl skleněné akvárium s bludníčkem, drobným jednonohým tvorem, jehož tělo jako by tvořily obláčky dýmu a který vypadal docela křehce a neškodně.

„Láká pocestné do bažin,“ vysvětloval profesor Lupin, zatímco si třída dělala poznámky. „Všimli jste si té lucerničky, co mu visí z ruky? Poskočí kupředu — lidé jdou za světlem — a pak —“

Bludníček se přitiskl těsně ke sklu a vydal ohavný čvachtavý zvuk.

Když zazvonilo, všichni včetně Harryho si sbalili svoje věci a zamířili ke dveřím, vtom ale —

„Počkej okamžik, Harry!“ zavolal Lupin. „Chtěl bych si s tebou promluvit.“

Harry se vrátil a sledoval, jak profesor Lupin zakrývá akvárium s bludníčkem kusem látky.

„Slyšel jsem, co se stalo na zápase,“ začal Lupin, otočil se ke katedře a začal si do aktovky ukládat knihy, „a je mi líto, jak skončilo tvoje koště. Je nějaká naděje, že by se dalo opravit?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Ten strom ho rozmlátil na cimprcampr.“

Lupin si povzdechl.

„Tu Vrbu mlátivou zasadili ve stejném roce, kdy jsem nastoupil do Bradavic. Dřív sloužila jako pomůcka ke hře, hráči se snažili dostat se k ní tak blízko, aby se dotkli jejího kmene. Skončilo to tím, že jeden chlapec — jmenoval se Davey Gudgeon — málem přišel o oko, takže nám potom zakázali se k ní přibližovat. Žádné koště proti ní nemá naději.“

„Slyšel jste také o těch mozkomorech?“ vypravil ze sebe s potížemi Harry.

Lupin na něj rychle pohlédl.

„Ano, slyšel. Myslím, že nikdo z nás ještě neviděl profesora Brumbála tak rozčileného. Už nějakou dobu se mezi mozkomory šířil neklid… Byli rozvzteklení, že jim nepovolil vstup na školní pozemky… Předpokládám, že to oni mohli za to, že jsi spadl?“

„Ano,“ přitakal Harry. Na okamžik zaváhal, pak z něj však otázka, kterou musel položit, vytryskla dřív, než se stačil zarazit. „ Proč ? Proč na mě takhle působí? Jsem snad prostě —“

„Se slabostí to nemá nic společného,“ zarazil ho ostře profesor Lupin, jako by mu četl myšlenky. „Mozkomorové na tebe působí hůř než na ostatní, protože v tvé minulosti existují děsivé události, jaké se žádnému z nich nepřihodily.“

Do učebny pronikl paprsek zimního slunce a ozářil Lupinovy šedé vlasy i vrásky v jeho obličeji.

„Mozkomorové patří k nejohavnějším tvorům, jací kdy kráčeli po povrchu této země. Zamořují svou přítomností nejtemnější a nejšpinavější skrýše, libují si v rozkladu a zoufalství, ze vzduchu kolem sebe vysávají mír, naději a štěstí. Dokonce i mudlové cítí jejich přítomnost, přestože je nejsou schopni vidět. Dostaneš-li se k některému mozkomorovi příliš blízko, vysaje z tebe každý příjemný pocit, každou šťastnou vzpomínku. Bude-li mít možnost, bude tě vysávat tak dlouho, dokud z tebe neudělá něco podobného, jako je sám, zplozence zla, který nemá duši. Nezbude ti nic než nejhorší zážitky celého tvého života. A to nejhorší, co se stalo tobě , Harry, by každému úplně stačilo, aby spadl z koštěte. Nemáš se vůbec za co stydět.“

„Když se ke mně někdo z nich přiblíží —“ Harry upíral oči na Lupinův stůl a hrdlo měl stažené. „Slyším, jak Voldemort vraždí moji maminku.“

Lupin udělal rychlý pohyb rukou, jako by užuž chtěl obejmout Harryho kolem ramen, ale pak si to najednou rozmyslel. Na okamžik zavládlo ticho. A pak —

„Proč museli přijít zrovna na ten zápas?“ postěžoval si hořce Harry.

„Začínají být vyhládlí,“ odpověděl stroze Lupin a s hlasitým cvaknutím zaklapl aktovku. „Brumbál je nepustí do prostor školy, takže jim vyschl přísun lidských obětí… Myslím, že prostě neodolali tak velkému davu, který se sešel na famfrpálovém hřišti. Všechno to vzrušení… vybičované emoce… považovali to prostě za něco jako hostinu.“

„Azkaban musí být příšerný,“ zamumlal Harry. Lupin ponuře přikývl.

„Azkabanská pevnost stojí na malém ostrůvku daleko od pevniny. K tomu, aby vězňům zabránili v útěku, tam však nepotřebují zdi ani moře, ne v situaci, kdy je každý uvězněn ve své vlastní hlavě a není schopen jediné potěšitelné myšlenky. Většina vězňů během několika týdnů zešílí.“

„Sirius Black odtamtud ale uprchl,“ uvažoval pomalu Harry. „Dostal se pryč…“

Lupinova aktovka sklouzla ze stolu; musel se rychle sehnout, aby ji zachytil.

„Ano,“ připustil a narovnal se. „Black evidentně našel nějaký způsob, jak jim vzdorovat. Nebyl bych to považoval za možné… všeobecně se má za to, že mozkomorové čaroděje připraví o všechny kouzelné schopnosti, je-li příliš dlouho ponechán v jejich zajetí…“

„Ale vy jste toho mozkomora ve vlaku přinutil couvnout,“ vzpomněl si náhle Harry.

„Existují… jistá obranná opatření, jichž lze použít,“ vysvětloval Lupin. „V tom vlaku byl ale jen jeden mozkomor. Čím je jich víc, tím je obtížnější jim vzdorovat.“

„Jaká obranná opatření?“ zeptal se okamžitě Harry. „Mohl byste mě je naučit?“

„Nechci ze sebe dělat odborníka na boj proti mozkomorům, Harry. Právě naopak…“

„Jestli ale mozkomorové přijdou na další famfrpálový zápas, musím se jim umět postavit —“

Lupin vzhlédl k Harryho odhodlané tváři, zaváhal a pak svolil: „No… tak dobrá. Pokusím se ti pomoci. Obávám se ale, že to bude muset počkat do příštího pololetí. Teď před prázdninami jsem strašně zaneprázdněný. Vybral jsem si pro tu svou nemoc velice nevhodnou dobu.“

Díky Lupinovu příslibu, že ho naučí obraně proti mozkomorům, díky naději, že už nikdy nebude nucen naslouchat matčině předsmrtnému zoufalství, a konečně i díky skutečnosti, že Havraspár v dalším famfrpálovém utkání koncem listopadu mrzimorské absolutně deklasoval, doznalo Harryho duševní rozpoložení očividné změny k lepšímu. Nebelvír přece jen nebyl vyřazen ze soutěže o titul, i když si nemohl dovolit prohrát další zápas. Woodovi se vrátila jeho někdejší fanatická energie; v mrazivém dešťovém oparu, který přetrvával až do prosince, proháněl své mužstvo stejně usilovně jako dřív. Harry na školních pozemcích nezaznamenal sebemenší náznak přítomnosti mozkomorů — zdálo se, že Brumbálovo rozhořčení je drží na jejich stanovených postech u vchodů.