Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Něco jsem o tom zaslechla,“ připustila madame Rosmerta.

„Copak jste to musel vykládat celé hospodě, Hagride?“ postěžovala si rozhořčeně profesorka McGonagallová.

„Myslíte, že je Black pořád někde nablízku, pane ministře?“ zašeptala madame Rosmerta.

„Jsem si tím jistý,“ přisvědčil stroze Popletal.

„Víte, že mozkomorové už dvakrát prohledávali moji hospodu?“ postěžovala si madame Rosmerta s lehkým nádechem pobouření v hlase. „Vyděsili a zahnali všechny moje zákazníky… To obchodům hrozně škodí.“

„Rosmerto, drahoušku, mně se přece protiví zrovna tak jako vám,“ opáčil nejistě Popletal. Jde o nezbytná preventivní opatření… Je to neštěstí, ale nedá se nic dělat… S několika už jsem se setkal. Mají vztek na Brumbála, protože je nechce pustit na pozemky hradu.“

„A dělá správně,“ ozvala se rázně profesorka McGonagallová. „Jak bychom asi mohli učit, kdyby kolem nás poletovaly ty stvůry?“

„Slyšte, slyšte!“ vypískl maličký profesor Kratiknot, kterému visely nohy dobrých dvacet čísel nad podlahou.

„Musíte ale uznat,“ namítl Popletal, „že tu jsou, aby nás všechny ochránili před něčím mnohem horším… Všichni víme, čeho je Black schopen…“

„Abyste věděli, mně se tomu pořád ještě nechce věřit,“ konstatovala zamyšleně madame Rosmerta. „Ze všech lidí, co jsem znala, byl Sirius Black ten poslední, o kterém bych si myslela, že se dá do služeb zla… Chci říct, že si na něj vzpomínám ještě z doby, kdy byl jako kluk v Bradavicích. Kdybyste mi tehdy řekli, co se z něj vyklube, byla bych vám pověděla, že jste vypili moc medoviny.“

„A to zdaleka nevíte všechno, Rosmerto,“ ujistil ji chraplavě Popletal. „O tom nejhorším, co spáchal, se mezi lidmi prakticky neví.“

„Říkáte nejhorším?“ podivila se madame Rosmerta hlasem přetékajícím zvědavostí. „Máte na mysli ještě něco horšího, než bylo zavraždění všech těch ubožáků?“

„Právě to mám na mysli,“ přikývl Popletal.

„Tomu nevěřím. Co by mohlo být ještě horší?“

„Říkáte, že si na něj vzpomínáte z Bradavic, Rosmerto,“ zamumlala profesorka McGonagallová. „Vzpomínáte si taky na jeho nejlepšího přítele?“

„Samozřejmě,“ přisvědčila madame Rosmerta a nepatrně se zachichotala. „Jeden bez druhého přece nikdy neudělal ani krok, že? Kolikrát jenom tady u mě seděli — jejda, a jak mě dokázali rozesmát! To byla fakt komická dvojice, tihle Sirius Black a James Potter!“

Harry upustil sklenici, ta hlučně dopadla na zem a Ron ho pod stolem kopl.

„Přesně tak,“ přikývla profesorka McGonagallová. „Black a Potter. Vůdcové jejich malého kruhu. Oba samozřejmě velice chytří — dokonce výjimečně inteligentní — myslím, že jsme tu ještě nikdy neměli takovou dvojici rošťáků —“

„No nevim, nevim,“ uchechtl se Hagrid. „Fred a George Waesleyovic podle mýho by si to s něma klidně mohli rozdat.“

„Člověk by řekl, že Black s Potterem jsou bratři!“ přidal se k ostatním profesor Kratiknot. „Byli nerozluční jako dvojčata!“

„Samozřejmě že byli nerozluční,“ doplnil ho Popletal. „Potter Blackovi důvěřoval víc než všem svým ostatním kamarádům. A na tom se nic nezměnilo, ani když dokončili školu. Když si James bral Lily, byl mu Black za svědka. Potom ho ustanovili Harryho kmotrem. Harry o tom samozřejmě nemá tušení. Jistě si dovedete představit, jak by ho tahle věc trápila.“

„Protože z Blacka se nakonec vyklubal spojenec Vy-víte-koho?“ zašeptala madame Rosmerta.

„Bylo to ještě mnohem horší, má drahá…“ Popletal ztišil hlas až do jakéhosi přiškrceného huhlání. „Na světě není mnoho lidí, kteří vědí o tom, že si Potterovi byli vědomi, že je Vy-víte-kdo chce zlikvidovat. Brumbál, který přirozeně proti Vy-víte-komu neúnavně bojoval, měl několik užitečných špehů. Jeden z nich mu dal avízo a Brumbál okamžitě Jamese a Lily varoval. Poradil jim, že by se měli někde skrýt. Jenže skrýt se před Vy-víte-kým samozřejmě nebylo tak snadné. Brumbál jim řekl, že největší šanci by měli, kdyby použili Fideliovo zaklínadlo.“

„Jak to funguje?“ zajímala se madame Rosmerta, která zvědavostí téměř nedýchala. Profesor Kratiknot si odkašlal.

„Je to nesmírně složité kouzlo,“ vysvětloval skřípavým hlasem, „jehož výsledkem je začarování jistého tajemství do nitra vybrané živé osoby. Příslušná informace je skryta v duši zvoleného člověka neboli Strážce tajemství, a nelze ji tudíž odhalit — pokud se ovšem Strážce tajemství sám nerozhodne ji někomu vyjevit. Dokud Strážce odmítal o tajemství mluvit, mohl Vy-víte-kdo prohledávat vesnici, kde James a Lily bydleli, třeba celé roky a neměl sebemenší šanci je najít, i kdyby jim s nosem přimáčknutým k oknu přímo koukal do obývacího pokoje!“

„Takže Black se stal Strážcem tajemství Potterových?“ zašeptala madame Rosmerta.

„Přirozeně,“ přitakala profesorka McGonagallová. „James Potter řekl Brumbálovi, že Black by raději zemřel, než aby prozradil, kde jsou, že Black sám má také v úmyslu se někde schovat… A přesto si Brumbál dělal starosti. Vzpomínám si, že se nabízel, že se Strážcem tajemství Potterových stane on sám.“

„Brumbál Blacka podezíral?“ vyjekla madame Rosmerta.

„Byl si jistý, že někdo, kdo je Potterovým blízký, předává Vy-víte-komu informace o každém jejich kroku,“ vysvětlovala zachmuřeně profesorka McGonagallová. „Měl dokonce už delší dobu podezření, že někdo od nás je zrádcem a že poskytuje Vy-víte-komu i spoustu dalších informací.“

„James Potter ale trval na tom, že Strážcem tajemství učiní Blacka?“

„Ano, trval,“ potvrdil sklesle Popletal. „A pak, sotva týden poté, kdy uplatnili Fideliovo zaklínadlo —“

„— Black zradil?“ vydechla madame Rosmerta.

„Přesně tak. Blacka už jeho role dvojitého důvěrníka unavovala, byl odhodlán prohlásit se veřejně za stoupence Vy-víte-koho, a jak se zdá, měl v úmyslu vyrukovat s tím v okamžiku smrti Potterových. Jenomže, jak všichni víme, když Vy-víte-kdo zaútočil na malého Harryho Pottera, padla kosa na kámen. Zbaven svých schopností a strašlivě oslaben, Vy-víte-kdo uprchl. A to Blacka uvrhlo do vskutku hanebného postavení. Jeho pán padl právě v okamžiku, kdy se on, Black, jednoznačně vybarvil jako zrádce. Nezbývalo mu než uprchnout…“

„Špinavej, smrdutej vodpadlík!“ zahulákal Hagrid na celý lokál, až polovina hostů ztichla.

„Tiše!“ uklidňovala ho profesorka McGonagallová.

„Já ho potkal!“ zavrčel Hagrid. „Musel jsem bejt poslední, kdo ho viděl, než zabil všecky ty lidi! Byl jsem to já, kdo Harryho vynes z Lilyina a Jamesova domu, to už byli zabitý! Zrovna jsem ho vytáhnul z těch trosek, chudinku malinkýho, s vobrovskou jizvou přes celý čelo, rodiče měl mrtvý… a najednou se tam vobjeví Sirius Black na tý lítací motorce, co na ní jezdil. Ani ve snu mě nenapadlo, co tam dělal. Já nevěděl, že dělal Lily a Jamesovi Strážce tajemství. Myslel jsem, že se prostě doslech vo tom útoku Vy-víte-koho a přijel se podívat, esli nemůže nějak pomoct. Byl celej bílej a rozklepanej. A víte, co jsem udělal já? JÁ TOHO VRAHOUNSKÝHO ZRÁDCE EŠTĚ UTĚŠOVAL!“ řval Hagrid.

„No tak, Hagride!“ napomenula ho profesorka McGonagallová. „Ne tak nahlas, prosím!“

„Jak jsem měl vědět, že to nejsou Lily a James, co ho tak rozhodili? Že je to Vy-víte-kdo, na kterým mu záleželo? A pak povídá: Dej mi Harryho, Hagride. Jsem jeho kmotr, postarám se vo něj. — Cha! Jenže já měl svoje rozkazy vod Brumbála, tak jsem Blackovi řek, že ne, že Brumbál nařídil, aby Harry zůstal u svý tetičky a u strejdy. Black se se mnou dohadoval, ale nakonec to vzdal. Řek mi, abych tam teda Harryho vodvez na jeho motorce. ‚Já už ji nebudu potřebovat,’ povídal.“