Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Ron zaklepal, nikdo se však neozval.

„Přece není venku, že ne?“ znepokojila se Hermiona, která se pod pláštěm klepala zimou.

Ron přiložil ucho ke dveřím.

„Slyším nějaké divné zvuky,“ oznámil. „Poslouchejte — je to Tesák?“

Harry s Hermionou také přitiskli ucho ke dveřím. Z hájenky se nepřetržitě linuly tlumené roztřesené vzlyky.

„Neměli bychom pro někoho dojít?“ navrhl nervózně Ron.

„Hagride!“ zavolal Harry a zabušil na dveře. „Jsi tam, Hagride?“

Ozvaly se těžké kroky a dveře se se skřípotem otevřely. Stál v nich Hagrid se zarudlýma, opuchlýma očima; po hrudi kožené vesty mu stékaly slzy.

„Tak vy už jste to slyšeli!“ zalamentoval a vrhl se Harrymu kolem krku.

Vzhledem k tomu, že měřil přinejmenším dvakrát tolik než normální chlap, nebyla to žádná legrace. Harry se pod jeho váhou téměř svalil. Zachránili ho Ron s Hermionou, kteří Hagrida popadli každý pod jednou paží a s Harryho pomocí ho dotáhli dovnitř do hájenky. Hagrid se nechal usadit do křesla a položil si hlavu na stůl. Neovladatelně štkal a tvář měl zmáčenou slzami, které mu stékaly do hustého plnovousu.

„Co se stalo, Hagride?“ vyptávala se polekaně Hermiona.

Harry si všiml, že na stole leží otevřený nějaký oficiální dopis.

„Co je to, Hagride?“

Hagrid se rozvzlykal ještě víc; přistrčil však dopis k Harrymu, který ho zvedl a začal číst nahlas.

Vážený pane Hagride,

v souvislosti s dalším vyšetřováním případu napadení žáka Vaší školy hipogryfem při Vaší hodině sdělujeme, že jsme akceptovali ujištění profesora Brumbála, podle něhož za tento politováníhodný incident nenesete sebemenší odpovědnost.

„No to je přece báječné, Hagride!“ vykřikl Ron a popleskal Hagrida po rameni. Hagrid však nepřestával vzlykat a obrovitou rukou Harrymu naznačil, aby četl dál.

Zároveň jsme Vám však nuceni sdělit, že máme jisté pochybnosti ohledně dotyčného hipogryfa. Rozhodli jsme se vyhovět oficiální stížnosti pana Luciuse Malfoye, což znamená, že celou záležitost posoudí komise pro likvidaci nebezpečných tvorů. Její zasedání se bude konat dne 20. dubna. Žádáme Vás, abyste se ve stanovený den i s hipogryfem dostavil do londýnského sídla komise. Do té doby musí, být hipogryf uvázán a izolován.

s úctou

Vaši

Následoval výčet členů školní rady.

„Ach tak,“ přikývl Ron. „Tys ale říkal, že Klofan není zlý hipogryf, Hagride. Vsadím se, že ho nechají být —“

„Tak to eště neznáš ty zrůdy z komise pro likvidaci nebezpečnejch tvorů!“ zajíkal se Hagrid a otíral si oči rukávem. „Ty maj pifku na všechny vopravdu zajímavý stvoření.“

Podivný zvuk, který se znenadání ozval z kouta hájovny, přiměl Harryho, Rona a Hermionu, aby se prudce otočili. V koutě ležel hipogryf Klofan a přežvykoval něco, z čeho se po celé podlaze rozlévala krev.

„Nemoh jsem ho tam přeci jen tak nechat uvázanýho ve sněhu,“ vysvětloval přerývaně Hagrid. „Úplně samotnýho! Vo Vánocích!“

Harry, Ron a Hermiona se po sobě podívali. Zásadně se s Hagridem rozcházeli v názoru na to, co podle něj byla „zajímavá stvoření“ a co ostatní lidé označovali jako „děsivé příšery“. Na druhé straně byla pravda, že Klofan nevypadal nijak zvlášť škodlivě. Naopak, na Hagridův obvyklý vkus byl doslova roztomilý.

„Budeš před komisí muset přednést důkladnou a přesvědčivou obhajobu, Hagride,“ usoudila Hermiona, posadila se a položila Hagridovi ruku na svalnaté předloktí. „Určitě jim dokážeš, že je Klofan neškodný“

„To jim bude úplně fuk!“ lamentoval plačtivě Hagrid. „Lucius Malfoy má všechny ty ďábly z likvidačky v kapse. Bojej se ho! A esli nedokážu Klofana vobhájit, bude s ním —“

Hagrid si rychle přejel prstem přes krk, hlasitě zaštkal a padl obličejem na stůl na složené ruce.

„Co takhle zkusit Brumbála, Hagride?“ navrhl Harry.

„Ten už toho pro mě udělal víc než dost,“ zamumlal Hagrid. „A sám si zavařil na problémy, že nechce ty mozkomory pustit na školní pozemky. Někde se tu vokolo potuluje ten Sirius Black —“

Ron s Hermionou bleskově pohlédli na Harryho, jako kdyby čekali, že začne Hagrida plísnit, proč mu o Blackovi neřekl pravdu. Harry se k tomu však neodhodlal — nedokázal to, když Hagrid vypadal jak hromádka neštěstí a moc se o Klofana bál.

„Poslyš, Hagride,“ oslovil ho, teď to nesmíš vzdát. Hermiona má pravdu, potřebuješ prostě dobrou obhajobu. Můžeš nás předvolat jako svědky —“

„Vím určitě, že jsem někde četla o případu, kdy došlo k vyprovokování hipogryfa,“ prohlásila zamyšleně Hermiona, „a o tom, že ho pak osvobodili. Najdu ti to, Hagride, a podívám se, jak to přesně proběhlo.“

Hagrid se rozeštkal ještě víc nahlas. Harry s Hermionou pohledem prosili Rona o pomoc.

„Hmm… nemám nám uvařit čaj?“ napadlo Rona.

Harry na něj udiveně zazíral.

„To vždycky dělá moje mamka, když má někdo starosti,“ zamumlal Ron a pokrčil rameny.

Když ho ještě mnohokrát ujistili, že mu rádi pomohou, a postavili před něj šálek horkého čaje, Hagrid se vysmrkal do kapesníku velikosti stolního ubrusu a pokývl: „Máte pravdu. Nemůžu přeci takhle fňukat. Musím se sebrat…“

Tesák, pes cvičený na černou zvěř, opatrně vylezl zpod stolu a položil si hlavu Hagridovi na koleno.

„V poslední době pořád ňák nejsem ve svý kůži,“ omlouval se Hagrid, jednou rukou hladil Tesáka a druhou si otíral obličej. „Dělal jsem si starosti vo Klofana a taky z toho, že se nikomu nelíběj mý hodiny —“

„Nám se líbí!“ zalhala pohotově Hermiona.

„No jasně, jsou skvělé!“ přidal se Ron a zkřížil pod stolem prsty. „Mimochodem — co dělají tlustočervi?“

„Chcípli,“ oznámil ponuře Hagrid. „Přežrali se toho hlávkovýho salátu.“

„To je škoda!“ zalitoval Ron a třásl se mu ret.

„A z těch mozkomorů mám takovej strašlivě divnej pocit a vůbec — hrozně mi vaděj,“ pokračoval Hagrid a znenadání se otřásl. „Musím kolem nich projít pokaždý, když si chci dát skleničku U Třech košťat. Připadám si dycky, že jsem zpátky v Azkabanu…“

Odmlčel se a napil se čaje. Harry, Ron a Hermiona ho bez dechu pozorovali. Dosud nikdy ho neslyšeli mluvit o tom krátkém čase, který v Azkabanu strávil. Po chvilce ticha se Hermiona nesměle ozvala: „Je to tam moc zlé, Hagride?“

„To si vůbec neumíte představit,“ odpověděl tiše. „Nikdy jsem neviděl nic podobnýho. Já myslel, že se tam zblázním. V jednom kuse mě v hlavě pronásledovaly ty nejvošklivější vzpomínky… na ten den, co mě vyloučili z Bradavic… na den, kdy mi umřel táta… na to, jak jsem se musel rozloučit s Norbertem…“

Oči se mu zalily slzami. Norbert byl dračí mládě, které Hagrid kdysi vyhrál v kartách.

„Po nějaký době už si ani nevzpomínáte, kdo vlastně jste. A připadá vám, že život nemá žádnej smysl. A já už pak doufal, že se prostě jednoho rána neprobudim, že umřu ve spaní… Když mě vodtamtud pustili, bylo to, jako kdybych se znova narodil, všecko hezký se mi najednou vrátilo, byl to ten nejlepčí pocit na světě. Ale nemyslete si, ty mozkomorové mě pouštěli hrozně neradi!“

„Vždyť jsi byl nevinný!“ podivila se Hermiona.

Hagrid si pohrdlivě odfrkl.

„Myslíš, že těm na něčem takovým záleží? Je jim to fuk. Pokaď tam maj pod sebou zavřenejch pár stovek lidí, ze kterejch můžou vycucnout všecky zbytky štěstí, co by se starali vo to, kdo je vinnej a kdo ne.“