Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Ale nepovídej,“ utrousila suše profesorka McGonagallová.

„Pochybuji,“ ozval se Brumbál společenským, avšak lehce zvýšeným hlasem, čímž účinně ukončil slovní přestřelku mezi oběma profesorkami, „že by profesoru Lupinovi hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí. Namíchal jste mu přece další lektvar, Severusi?“

„Jistěže, pane řediteli,“ ubezpečil ho Snape.

„Dobře,“ přikývl Brumbál. „V tom případě by se měl za pár dnů zase postavit na nohy… Vyzkoušel jsi už tyhle uzenky, Dereku? Jsou vynikající.“

Oslovený žák prvního ročníku celý zčervenal v obličeji, když si uvědomil, že Brumbál mluví přímo k němu, a roztřesenýma rukama zdvihl mísu s uzenkami.

Po celý zbytek slavnostní hostiny, která trvala další dvě hodiny, se profesorka Trelawneyová chovala téměř normálně. Když pak ale — k prasknutí přejedení vánočními pochoutkami a s klobouky z prskavek stále ještě na hlavě — vyskočili od stolu jako první Harry s Ronem, hlasitě vykřikla:

„Drahoušci moji! Kdo z vás se zvedl ze židle první? Kdo to byl?“

„Nevím,“ zahučel Ron a nejistě pohlédl na Harryho.

„Počítám, že na tom příliš nezáleží,“ mínila chladně profesorka McGonagallová, „pokud ovšem za dveřmi nečíhá nějaký šílený vrah se sekerou, aby zabil prvního, kdo se objeví ve vstupní síni.“

To rozesmálo dokonce i Rona. Profesorka Trelawneyová se zatvářila nanejvýš uraženě.

„Jdeš?“ zeptal se Harry Hermiony.

„Ještě ne,“ odpověděla šeptem. „Chci si o něčem promluvit s profesorkou McGonagallovou.“

„Nejspíš se jí chce zeptat, jestli by si nemohla přibrat ještě nějaké další předměty,“ zazíval Ron, když vyšli do vstupní síně, žádný šílený vrah se sekerou v ní však nebyl.

Když došli k otvoru v portrétu, zjistili, že sir Cadogan si tam uspořádal vánoční večírek se dvěma mnichy, s několika dřívějšími řediteli bradavické školy a se svým tlustým poníkem. Zdvihl hledí své přilby a připil jim pohárem medoviny.

„Veselé… škyt… Vánoce! Heslo?“

„Hanebný podlec,“ odpověděl Ron.

„A to platí i pro vás, pane!“ zahřímal sir Cadogan, když se předklonil, aby je vpustil dovnitř.

Harry zamířil rovnou do ložnice, tam popadl svůj Kulový blesk a soupravu pro údržbu košťat, kterou dostal k narozeninám od Hermiony, a odnesl to všechno dolů do společenské místnosti. Marně se pokoušel najít něco, co by se na koštěti dalo opravit. Nebyly na něm žádné zohýbané proutky, které by potřebovaly přistřihnout, a násada se blýskala tak zářivě, že by bylo zbytečné ještě ji leštit. A tak s Ronem nad koštětem jenom seděli a obdivovali je ze všech stran, dokud se otvor v portrétu znovu neotevřel. Vstoupila Hermiona, doprovázená profesorkou McGonagallovou.

Přestože byla profesorka McGonagallová ředitelkou nebelvírské koleje, Harry ji doposud ve společenské místnosti viděl jen jednou, a to u příležitosti velice vážného oznámení. Překvapeně na ni s Ronem zírali a oba přitom drželi v rukou Kulový blesk. Hermiona prošla kolem nich, posadila se, popadla první knihu, která jí přišla pod ruku a zabořila do ní nos.

„Tak tady to máme, co?“ poznamenala profesorka McGonagallová a v očích jí blýsklo; přešla ke krbu a zadívala se na Kulový blesk. „Slečna Grangerová mě právě informovala, že vám někdo poslal nové koště, Pottere.“

Harry i Ron se otočili a pohlédli na Hermionu. Přes horní okraj knihy, kterou držela vzhůru nohama, viděli, jak zrudla.

„Můžu se podívat?“ zeptala se profesorka McGonagallová a vytáhla jim Kulový blesk z rukou, aniž by počkala na odpověď. Pozorně si koště prohlédla od násady až po konečky posledních proutků. „Hmm. A nebyl u něj vůbec žádný vzkaz, Pottere? Žádné blahopřání? Vůbec žádná zpráva?“

„Ne,“ odpověděl dutě Harry.

„Tak je to tedy…“ povzdechla si profesorka McGonagallová. „V tom případě se ovšem obávám, že vám ho budu muset zabavit, Pottere.“

„C-cože?“ vykoktal Harry a roztřeseně se postavil. „A proč?“

„Budeme muset zjistit, jestli na něm není nějaká zlá kletba,“ vysvětlila profesorka McGonagallová. „Já na to samozřejmě nejsem odbornice, ale počítám, že madame Hoochová a profesor Kratiknot ho rozeberou…“

„Rozeberou?“ opakoval Ron tónem, který naznačoval, že se profesorka McGonagallová zbláznila.

„Nemělo by to trvat déle než pár týdnů,“ ujistila je profesorka. „Jakmile se přesvědčíme, že není zakleté, vrátíme vám ho.“

„Tomu koštěti nic není!“ protestoval Harry lehce roztřeseným hlasem. „Vážně, paní profesorko…“

„Tím si nemůžete být jistý, Pottere,“ zarazila ho profesorka McGonagallová nanejvýš laskavým tónem, „rozhodně ne dřív, než se na něm zkusíte proletět, a já se obávám, že něco takového nepřichází v úvahu, dokud si bezpečně neověříme, že s ním nikdo neprovedl žádnou špatnost. Budu vás průběžně o všem informovat.“

Profesorka McGonagallová se rázně otočila a vyšla i s Kulovým bleskem ven otvorem v portrétu, který se vzápětí zavřel. Harry seděl a zíral za ní; v ruce dosud držel plechovku Fleetwoodovy fantastické leštěnky na násady. Ron se zlostně otočil na Hermionu.

„ Proč jsi to šla prásknout McGonagallové? “

Hermiona odhodila knihu. V obličeji byla ještě pořád červená, ale vstala a vzdorovitě se Ronovi postavila.

„Protože jsem si myslela — a profesorka McGonagallová mi dala za pravdu — že to koště Harrymu pravděpodobně poslal Sirius Black!“

Harry věděl, že to Hermiona myslela dobře, ale přesto na ni dostal vztek. Několik málo hodin vlastnil nejlepší koště na světě a teď, protože do toho strkala nos, nevěděl, jestli své koště ještě vůbec kdy uvidí. Byl si absolutně jistý, že Kulovému blesku, tak jak jej dostal, vůbec nic nechybí, netušil však, v jakém stavu se mu vrátí, až projde všemi možnými i nemožnými testy na zlá zaklínadla.

Ron byl na Hermionu také pořádně dopálený. Pokud šlo o jeho názor, rozebrání zcela nového Kulového blesku považoval jednoznačně za svévoli, ba absolutní zločin. Hermiona, která i nadále zůstávala přesvědčena, že udělala to nejlepší, co udělat mohla, se začala společenské místnosti vyhýbat. Harry s Ronem předpokládali, že si našla nové útočiště v knihovně, nijak se však nepokusili ji přesvědčit, aby se vrátila. Celkem vzato se všem třem ulevilo, když se krátce po Novém roce všichni ostatní žáci vrátili a v nebelvírské věži bylo znovu plno lidí a povyku.

Wood Harryho vyhledal večer před začátkem nového pololetí.

„Jak sis užil Vánoce?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, přisedl si k němu, ztlumil hlas a pokračoval: „Trochu jsem o celé té věci přes Vánoce přemýšlel, Harry. O tom, co se stalo při posledním zápasu, víš? Kdyby se mozkomorové objevili i na tom dalším… chci říct… Nemůžeme si dovolit, no…“

Wood se odmlčel a zatvářil se nejistě.

„Už na tom pracuju,“ vyhrkl honem Harry. „Profesor Lupin slíbil, že mě naučí, jak se mozkomorům ubránit. Měli bychom s tím začít hned tenhle týden. Říkal, že po Vánocích si na mě udělá čas.“

„Vážně?“ oddechl si Wood a výraz v jeho tváři se projasnil. „No, v tom případě — vážně jsem nechtěl přijít o takového chytače, jako jsi ty, Harry. A už sis objednal nové koště?“