Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Připadal si vyčerpaný a podivně prázdný, přestože se nacpal čokoládou. I když bylo samozřejmě strašné slyšet, jak se mu v hlavě přehrávají poslední okamžiky života rodičů, jedině v těchto chvílích od útlého dětství slyšel jejich hlasy. Uvědomoval si však, že by nikdy kloudného Patrona nedokázal vykouzlit, kdyby třeba jen podvědomě zatoužil rodiče znovu uslyšet…

„Jsou mrtví,“ napomenul se přísně. „Jsou mrtví a tím, že budeš naslouchat ozvěně jejich hlasů, jim život nevrátíš. Raději se dej pořádně dohromady, jestli chceš získat ten famfrpálový pohár.“

Vstal, nacpal si do úst poslední kousek čokolády a zamířil k nebelvírské věži.

Týden po začátku nového pololetí hrál Havraspár proti Zmijozelu. Zmijozelští vyhráli, byť jen těsným rozdílem. Podle Woodova mínění tento výsledek dával šanci Nebelvíru, který by se v případě, že by rovněž porazil Havraspár, posunul na druhé místo. Kapitán proto zvýšil počet tréninků na pět týdně. To znamenalo, že spolu s Lupinovými lekcemi obrany proti mozkomorům, které ho samy o sobě připravovaly o víc sil než šest tréninků famfrpálu, zbýval Harrymu jen jediný večer v týdnu na všechny domácí úkoly. Ani za těchto okolností se na něm ale stres neprojevoval tak výrazně jako na Hermioně, v jejímž případě se zdálo, že ji to obrovské studijní vytížení nakonec přece jen začíná zmáhat. Každý večer bez výjimky trávila v rohu společenské místnosti, uprostřed několika stolů pokrytých učebnicemi, diagramy věštění z čísel, runovými slovníky, nákresy mudlů zdvihajících těžké předměty a nesčetnými zápisníky plnými obsáhlých poznámek. Sotva kdy s někým promluvila a na každé vyrušení reagovala velice nerudně.

„Jak jen to dělá?“ zeptal se Ron šeptem Harryho jednou večer, když Harry pro Snapea dopisoval nepříjemné pojednání o neodhalitelných jedech. Harry zdvihl hlavu. Hermionu bylo za vratkou pyramidou učebnic sotva vidět.

„Co jak dělá?“

„Jak stíhá všechny ty svoje nemožné hodiny?“ rozčiloval se Ron. „Slyšel jsem ji dnes ráno mluvit s profesorkou Vektorovou, to je ta čarodějka, co učí věštění z čísel. Bavily se spolu o včerejší hodině, ale Hermiona tam přece být nemohla, vždyť byla s námi na péči o kouzelné tvory! A Ernie McMillan mi říkal, že nevynechala ještě ani jednu hodinu studia mudlů, a přitom polovina z nich koliduje s jasnovidectvím, na kterém taky ještě nikdy nechyběla!“

Harry zrovna neměl čas, aby se zamýšlel nad záhadou, jak Hermiona stíhá svůj nemožný rozvrh; doopravdy nutně potřeboval dopsat to pojednání pro Snapea. O dvě vteřiny později však přišlo další vyrušení. Tentokrát to byl Wood.

„Špatné zprávy, Harry. Zrovna jsem se byl zeptat profesorky McGonagallové na ten tvůj Kulový blesk. Byla… no, vypadala dost nakrknutá. Řekla mi, že mám nějak podivně zpřeházený hodnotový žebříček. Jako by si snad myslela, že mi víc záleží na získání poháru než na tvém životě. Jen proto, že jsem řekl, že je mi jedno, jestli tě to koště shodí, pokud na něm chytíš Zlatonku jako první.“ Wood nevěřícně zavrtěl hlavou. „Vážně, podle toho, jak na mě řvala, by sis musel myslet, že jsem řekl něco děsného. Pak jsem se jí zeptal, jak dlouho chce to koště ještě držet u sebe…“ Zkřivil obličej a věrně napodobil přísný hlas profesorky McGonagallové: „Prý — Jak dlouho bude zapotřebí, Woode. — Myslím si, že je načase, aby sis objednal nové koště, Harry. Vzadu na obálce Magazínu košťat je uveřejněná objednávka. Mohl by sis koupit Nimbus Dva tisíce jedna, jako má Malfoy.“

„Nebudu si kupovat nic, co se líbí Malfoyovi,“ odmítl rázně Harry.

Leden se nepozorovaně přehoupl k únoru, který ovšem nepřinesl žádnou změnu lezavě chladného počasí. Zápas s Havraspárem se blížil čím dál víc, Harry si však nové koště stále ještě neobjednal. Vyptával se teď profesorky McGonagallové, jak pokročily testy s Kulovým bleskem, po každé hodině přeměňování. Ron stál vždy s nadějeplným výrazem vedle něj, zatímco Hermiona je nevšímavě míjela.

„Ne, Pottere, ještě vám ho nemohu vrátit,“ řekla mu profesorka McGonagallová, když se tato situace opakovala už podvanácté, ještě dřív, než stačil otevřít ústa. „Prověřili jsme už většinu obvyklých zaklínadel, ale profesor Kratiknot se obává, že by to koště mohlo být uřknuto vrhacím kouzlem. Řeknu vám , až budeme s jeho kontrolou hotovi. Do té doby mě prosím neobtěžujte.“

A aby byla situace ještě horší, Harryho lekce obrany proti mozkomorům neprobíhaly ani zdaleka tak hladce, jak původně doufal. Už několikrát za sebou se mu pokaždé podařilo vykouzlit jakýsi nezřetelný stříbřitý stín, když se k němu bubák proměněný v mozkomora blížil, jeho Patron byl však příliš slabý na to, aby mozkomora zahnal. Dokázal nanejvýš viset ve vzduchu jako nějaký poloprůhledný oblak a vysávat z Harryho, který se zoufale snažil udržet ho na místě, veškerou energii. Harry se vztekal sám na sebe a vinil se z tajného přání znovu zaslechnout hlasy rodičů.

„Chceš toho od sebe příliš,“ napomínal ho přísně profesor Lupin čtvrtý týden praktických cvičení. „Pro třináctiletého čaroděje je i nezřetelný Patron obrovským úspěchem. Už přece neztrácíš vědomí, nemám pravdu?“

„Myslel jsem, že Patron ty mozkomory… znehybní nebo něco takového,“ stěžoval si sklesle Harry. „Že je přinutí zmizet —“

„Přesně tak opravdový patron působí,“ přikývl Lupin. „Ty jsi ale za velice krátký čas udělal obrovský pokrok. Pokud se mozkomorové znovu objeví na tvém příštím famfrpálovém zápase, budeš schopen udržet si je od těla dost dlouho na to, aby ses stačil vrátit na zem.“

„Říkal jste, že když je jich víc pohromadě, je to mnohem těžší,“ připomenul mu Harry.

„Mám v tebe naprostou důvěru,“ ubezpečil ho s úsměvem Lupin. „Na — zasloužíš si něco dobrého k pití. Tohle se podává U Tří košťat, takže tys to ještě neochutnal —“

Vytáhl z aktovky dvě láhve.

„Máslový ležák!“ zajásal bezmyšlenkovitě Harry. „Ano, to je bezvadné pití!“

Lupin zdvihl obočí nad jedním okem.

„No — Ron s Hermionou mi ho přinesli z Prasinek na ochutnání,“ zalhal honem Harry.

„Ach tak,“ přikývl Lupin, stále se však tvářil poněkud podezřívavě. „Dobře tedy, připijme si na vítězství Nebelvíru nad Havraspárem! I když jako učitel bych neměl nikomu nadržovat,“ dodal spěšně.

V tichosti popíjeli máslový ležák, dokud se Harry nezeptal na něco, co mu už dlouho vrtalo hlavou.

„Co je vlastně pod tou mozkomorovou kápí?“

Profesor Lupin zamyšleně sklonil láhev.

„Hmmm… Totiž, jediní lidé, kteří to viděli na vlastní oči, nejsou ve stavu, v němž by nám to dokázali říct. Abys věděl, mozkomor si svou kápi sundává jen tehdy, když chce použít svou poslední a nejhorší zbraň.“

„A co to je?“

„Říká se tomu mozkomorův polibek,“ vysvětloval Lupin s lehce pokřiveným úsměvem. „Mozkomorové ho používají v případě, že chtějí někoho doopravdy totálně zničit. Předpokládám, že pod tou kápí musí být nějaká ústa, protože údajně sevřou své čelisti kolem úst oběti a — a vysají jí duši.“

Harry mimoděk vyprskl doušek máslového ležáku.

„Cože? Oni ho z-zabijou?“

„Ale ne,“ přerušil ho Lupin. „Něco horšího. Můžeš totiž dál existovat i bez duše, pokud ti normálně funguje mozek a srdce. Nebudeš už ale nikdy mít povědomí o tom, kdo jsi, žádné vlastní vzpomínky, žádné… prostě nic. A neexistuje sebemenší naděje na uzdravení. Prostě jen… vegetuješ. Jako prázdná skořápka. A tvoje duše je… navždy ztracená.“