Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Lupin uchopil víko kartonu a zatáhl za ně.

Z krabice se pomalu zdvihl mozkomor, jehož kápí zahalená tvář se otočila k Harrymu a který si lesklou strupatou rukou přidržoval plášť u těla. Plamínky lamp po celé učebně se zatřepotaly a zhasly. Mozkomor vylezl z krabice, tiše zamířil k Harymu a zhluboka, sípavě se nadechl. Harryho zalila vlna pronikavého chladu —

„ Expecto patronum! “ zařval. „ Expecto patronum! Expecto …“

Učebna i mozkomor se mu však rozplývali před očima… Harry se opět propadal do husté bílé mlhy a matčin hlas zněl hlasitěji než kdy dřív, rozléhal se mu uvnitř hlavy — „ Harryho ne! Harryho ne! Prosím… udělám cokoli …“

„ Ustup, ustup, ty hloupá holko! “

„Harry!“

Harry se s trhnutím probral k vědomí. Ležel na podlaze na zádech. Lampy ve třídě už zase svítily. Ani se nepotřeboval ptát, co se stalo.

„Omlouvám se,“ zahuhlal, posadil se a cítil, jak mu zpod brýlí stéká po tvářích chladný pot.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se Lupin.

„Ano…“ Harry se chytil lavice, vytáhl se na nohy a opřel se o ni.

„Tumáš,“ podal mu Lupin čokoládovou žabku. „Sněz to, ještě než to zkusíme znovu. Nečekal jsem, že by se ti to podařilo hned napoprvé. Vlastně by mě úplně ohromilo, kdyby se ti to povedlo.“

„Je to čím dál horší,“ zamumlal Harry a ukousl žabce hlavu. „Slyšel jsem ji tentokrát zřetelněji než dřív, a jeho taky, Voldemorta —“

Lupin vypadal ještě bledší než obvykle.

„Jestli nechceš, Harry, nemusíme už pokračovat. Absolutně bych chápal —“

„Ale já chci pokračovat!“ přerušil ho tvrdohlavě Harry a nacpal si do pusy zbytek čokoládové žabky. „Musím pokračovat! Co když se mozkomorové objeví i při našem zápase proti Havraspáru? Nemůžu si dovolit zase spadnout z koštěte. Pokud prohrajeme, přijdeme o pohár!“

„Jak myslíš,“ svolil Lupin. „Možná by bylo dobré, kdyby sis vybral nějakou jinou vzpomínku, myslím doopravdy šťastnou vzpomínku, a soustředil se na ni… Tahleta patrně nebyla dost silná…“

Harry se zahloubal a dospěl k závěru, že pocity, které zakoušel, když se Nebelvír v minulém školním roce stal vítězem školního poháru, lze jednoznačně hodnotit jako doopravdy šťastné. Znovu pevně obemkl hůlku a zaujal pozici uprostřed učebny.

„Připraven?“ zeptal se Lupin a položil ruku na víko kartonu.

„Připraven!“ potvrdil Harry a zoufale se snažil naplnit si hlavu šťastnými vzpomínkami na nebelvírské vítězství a ne pochmurnými představami, co bude následovat, až se karton otevře.

„Jedeme!“ vykřikl Lupin a zdvihl víko. V místnosti znovu zavládl ledový chlad a vše se ponořilo do tmy. Mozkomor klouzavě postoupil kupředu, chraptivě se nadechl a natáhl mrtvolnou paži k Harrymu —

„ Expecto patronum! “ zaječel Harry. „ Expecto patronum! Expecto pat …“

Smysly mu otupila bílá mlha… Všude kolem něj se míhaly velké rozmazané stíny… A pak zazněl nový, mužský hlas, který křičel na poplach —

„ Lily seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady —“

Zvuky, jak se někdo potácí ven z místnosti — prásknutí rozražených dveří — pisklavý, zlomyslný smích…

„Harry! Harry… probuď se…“

Lupin Harryho prudce popleskával po obličeji. Tentokrát trvalo celou minutu, než Harrymu došlo, proč leží na zaprášené podlaze učebny.

„Slyšel jsem tátu,“ zamumlal. „To bylo vůbec poprvé, co jsem ho slyšel — pokusil se Voldemortovi postavit sám a dát tak mámě čas, aby utekla…“

Harry si náhle uvědomil, že to, co se na jeho tváři mísí s potem, jsou slzy. Sklonil obličej co nejníž, jako že si zavazuje tkaničku u boty, a otřel si slzy do hábitu, aby si toho Lupin nevšiml.

„Tys slyšel Jamese?“ otázal se Lupin podivně přiškrceným hlasem.

„Ano…“ S obličejem už suchým Harry vzhlédl. „Jak to… Vy jste přece tátu neznal, nebo ano?“

„No — po pravdě řečeno jsem ho znal,“ přiznal Lupin. „Kamarádili jsme se tady v Bradavicích. Poslyš, Harry, asi bychom toho už pro dnešek měli nechat. Tohle zaklínadlo je opravdu hrozně náročné… Udělal jsem chybu, když jsem tě vystavil takové…“

„Ne!“ zarazil ho Harry a znovu si stoupl. „Zkusím to ještě jednou! Prostě mě nenapadají dost šťastné vzpomínky, v tom to je… Počkejte chviličku…“

Zoufale namáhal paměti a pátral po nějakém šťastném, opravdu šťastném okamžiku. Po takovém, z něhož by se dal vykouzlit dobrý a silný Patron…

Ten den, kdy poprvé zjistil, že je kouzelníkem, že se rozloučí s Dursleyovými a pojede do Bradavic! Jestli tohle nebyla šťastná vzpomínka, tak už si nic jiného opravdu nedokázal představit… Harry se maximálně soustředil na to, jak se tenkrát cítil, když mu konečně došlo, že opustí Zobí ulici, vstal a ještě jednou se postavil přímo proti krabici.

„Připraven?“ zeptal se Lupin, který se tvářil, jako by to dělal proti svému lepšímu přesvědčení. „Jsi pořádně soustředěný? Tak dobře — jdeme na to!“

Potřetí odklopil víko a z krabice se vynořil mozkomor; učebna vychladla a potemněla…

„ EXPECTO PATRONUM! “ zaburácel Harry zplna hrdla. „ EXPECTO PATRONUM! EXPECTO PATRONUM! “

Výkřiky uvnitř Harryho hlavy už se zase začaly ozývat — až na to, že tentokrát to znělo, jako by vycházely ze špatně naladěného rádia. Tlumenější, pak hlasitější a pak znovu tlumenější… A pořád před sebou viděl mozkomora — ten se zarazil — Pak z konce Harryho hůlky vystřelil obrovský stříbřitý oblak, rozprostřel se mezi ním a mozkomorem, a přestože měl Harry pocit, že má nohy z tvarohu, pořád stál a čelil mu… Nebyl si sice jistý, jak dlouho to ještě vydrží —

„ Riddikulus! “ zahřměl Lupin a vrhl se kupředu. Ozvalo se hlasité prásknutí a Harryho obláčkový Patron zmizel i s mozkomorem; Harry se zhroutil do křesla. Připadal si vyčerpaný jako by právě doběhl závod na jednu míli, a nohy se mu třásly. Koutkem oka pozoroval, jak profesor Lupin pomocí hůlky zatlačuje do krabice bubáka, který se znovu proměnil ve stříbrnou kouli.

„Výborně!“ pochválil Harryho Lupin a zamířil k němu. „Výborně, Harry! Na začátečníka to bylo doopravdy vynikající.“

„Mohli bychom to zkusit ještě? Jen jednou?“

„Teď už ne,“ odmítl rozhodně Lupin. „Za jeden večer je toho víc než dost. Tumáš —“

Podal Harrymu velkou tabulku té nejlepší čokolády z Medového ráje.

„Sněz ji celou, jinak mě totiž madame Pomfreyová přizabije. Takže za týden ve stejnou dobu?“

„Dobře,“ souhlasil Harry. Ukousl si čokolády a sledoval, jak Lupin zhasíná lampy, které se po mozkomorově zmizení znovu rozhořely. Právě ho něco napadlo.

„Pane profesore,“ ozval se, „když jste znal tátu, musel jste přece znát i Siriuse Blacka.“

Lupin se spěšně otočil.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se přísně.

„Nijak — totiž, slyšel jsem, že se v Bradavicích taky přátelili…“

Lupinova tvář se uvolnila.

„Ano, znal jsem ho,“ přisvědčil stroze. „Nebo jsem si spíš myslel, že ho znám. Už bys měl raději běžet, Harry, připozdívá se.“

Harry vyšel z učebny, prošel chodbou za roh a pak odbočil k jednomu z brnění, posadil se na jeho dřevěný podstavec a dojedl čokoládu; litoval, že se o Blackovi zmínil, protože Lupinovi se tohle téma evidentně nelíbilo. Potom se jeho myšlenky znovu stočily k matce a otci…