Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Už tehdá mi mělo bejt jasný, že se dělo něco divnýho. Von přece tu svoji motorku miloval, tak proč mi ji najednou strkal? Proč říkal, že už ji nebude potřebovat? Háček byl samozřejmě v tom, že se dala moc snadno vysledovat. Brumbál věděl, že Black byl Strážcem tajemství Potterovejch. A Black zase věděl, že eště ten večír bude muset prásknout do bot, věděl, že už za pár hodin po něm pude ministerstvo.

Co kdybych mu ale byl Harryho dal, no ? Vsadím se, že by ho byl z tý motorky shodil na půl cestě k moři. Syna svýho nejlepšího přítele! Když se ale nějakej kouzelník nechá svýst na špatnou cestu, neexistuje nic a nikdo, na čem by mu eště záleželo…“

Po Hagridově vyprávění následovalo dlouhé ticho. Pak se s jistým uspokojením ozvala madame Rosmerta. „Jenže jemu se nepodařilo zmizet, že ne? Ministerstvo kouzel ho dopadlo hned druhý den.“

„Ne, tak to bohužel nebylo,“ zavrtěl hořce hlavou Popletal. „Nebyli jsme to my, kdo ho našel. Byl to malý Petr Pettigrew — další z Potterových přátel. Bezpochyby šílel žalem z toho, co se stalo, a protože věděl, že Black byl Strážcem tajemství Potterových, vydal se za ním sám.“

„Pettigrew… takový malý tlouštík, co se jim v Bradavicích věčně věšel na paty?“ vyptávala se madame Rosmerta.

„Vzhlížel k Blackovi a k Potterovi jako ke svým hrdinům,“ ujala se slova profesorka McGonagallová. „Svým nadáním se jim ovšem nikdy nemohl rovnat. Často jsem na něj byla dost přísná. Asi si dovedete představit, jak — jak toho teď lituju, když…“ Její hlas zněl dutě, jako by ji náhle přepadla rýma.

„Ale no tak, Minervo,“ domlouval jí laskavě Popletal. „Pettigrew zemřel hrdinskou smrtí. Očití svědkové — samozřejmě mudlové, později jsme jim vymazali paměť — nám vyprávěli, jak Pettigrew Blacka dostihl. Tvrdili, že vzlykal: ‚Lily a James, Siriusi! Jak jsi to mohl udělat?’ A pak sáhl po své hůlce. Jenže Black byl samozřejmě rychlejší. Rozmetal Pettigrewa na kusy…“

Profesorka McGonagallová se hlasitě vysmrkala. „Byl to pošetilý chlapec,“ prohlásila roztřeseným hlasem, „udělal hloupost… pro souboje nikdy neměl vlohy… měl to přenechat ministerstvu…“

„To vám teda řeknu, že dostat se k Blackovi dřív než Pettigrew, tak jsem se na všecky hůlky vykašlal — byl bych toho ničemu roztrhal na takhle malý kousky,“ zavrčel Hagrid.

„Nevíte, o čem mluvíte, Hagride,“ obořil se na něj Popletal. „Když Blacka zahnali do kouta, neměl proti němu naději nikdo kromě jednotky vycvičených úderných kouzelníků ze Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů. Já jsem tehdy byl ministrovým náměstkem a pověřili mě řízením odboru kouzelnických katastrof. Byl jsem jeden z prvních, kdo dorazili na místo činu, když Black všechny ty lidi zavraždil. Nikdy — nikdy na to nezapomenu. Dodnes se mi o tom občas zdá. Kráter uprostřed ulice, tak hluboký že narušil stoku pod ní. A všude mrtvoly. Ječící mudlové. A Black tam stál a smál se a před ním leželo to, co zbylo z Pettigrewa — hromádka zkrvaveného ošacení a pár — pár drobounkých —“

Popletalův hlas náhle umlkl. Do ticha zatroubilo pět nosů, které smrkaly do kapesníků.

„No, takhle to tedy bylo, Rosmerto,“ pokračoval chraptivě Popletal. „Blacka odvezlo dvacet příslušníků Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů a Pettigrew dostal Merlinův řád prvního stupně, což si myslím, že aspoň trochu utěšilo jeho ubohou matku. A Black byl od té doby v Azkabanu.“

Madame Rosmerta dlouze vzdechla.

„Je pravda, že zešílel, pane ministře?“

„Byl bych moc rád, kdybych to mohl potvrdit,“ odpověděl váhavě Popletal. „Rozhodně se domnívám, že porážka jeho pána ho na chvíli připravila o zdravý rozum. Vražda Pettigrewa a všech těch mudlů, to byl čin zoufalého a do kouta zahnaného člověka… čin krutý a nesmyslný Viděl jsem ale Blacka při své poslední inspekci Azkabanu. Abyste věděli, většina azkabanských vězňů jen vysedává potmě a sami pro sebe si mumlají něco, co nedává žádný smysl… mě ale šokovalo, jak Black vypadal normálně . Mluvil se mnou naprosto racionálně. Vyvádělo mě to z míry. Řekli byste, že se prostě jen nudí — úplně klidně se mě zeptal, jestli už mám přečtené noviny, a tvrdil, že mu chybí luštění křížovek. Ano, žasl jsem nad tím, jak málo na něj mozkomorové působí — a přitom to byl jeden z nejpřísněji střežených trestanců v celé věznici, abyste věděli. Mozkomorové se za dveřmi jeho cely střídali ve dne v noci.“

„Co ale myslíte,. že míní udělat teď, když utekl?“ zeptala se madame Rosmerta. „Dobrý bože, pane ministře, snad se nechce znovu spojit s Vy-víte-kým, že ne?“

„Dovolil bych si tvrdit, že to opravdu je jeho… ehmm… konečný plán,“ prohlásil vyhýbavě Popletal. „Doufáme ale, že Blacka chytíme mnohem dřív, než by se mu to mohlo podařit. Musím přiznat, že Vy-víte-kdo opuštěný a bez přátel je jedna věc… Ale kdyby se k němu vrátil jeho nejoddanější služebník, vůbec se mi nechce pomyslet na to, jak rychle by mohl získat svou někdejší moc…“

Ozvalo se tiché ťuknutí skla o dřevo. Někdo odložil sklenici na stůl.

„Poslyšte, Korneliusi, pokud chcete opravdu povečeřet s ředitelem, měli bychom už vyrazit zpátky na hrad,“ ozvala se profesorka McGonagallová.

Harry uviděl, jak postupně vstalo pět párů nohou, mihly se lemy plášťů a blyštivé podpatky madame Rosmerty odcupitaly k baru. Dveře hostince U Tří košťat se otevřely, dovnitř vletěl další oblak sněhu a učitelé byli titam.

„Harry?“ Ron a Hermiona se naklonili.

Pod stolem se objevily jejich obličeje. Oba kamarádi na Harryho upřeně zírali a nevěděli, co říct.

Harry neměl moc jasno v tom, jak se mu podařilo dostat se zpět do sklepa Medového ráje, projít tajným tunelem a vynořit se zas doma na hradě. Pamatoval si jen, že zpáteční cesta jako by vůbec nezabrala žádný čas a že si během ní sotva uvědomoval, co vlastně dělá, protože v hlavě mu stále ještě dunělo od všeho, co právě vyslechl. Proč mu o tom nikdy nikdo neřekl? Brumbál, Hagrid, pan Weasley, Kornelius Popletal… proč se mu nikdo z nich nezmínil o tom, že jeho rodiče zemřeli, protože je zradil jejich nejlepší přítel?

Ron s Hermionou ho během večeře neustále nervózně pozorovali a neodvažovali se stočit řeč na to, co vyslechli U Tří košťat, neboť hned vedle nich seděl Percy. Když potom vyšli do přeplněné společenské místnosti, zjistili, že Fred s Georgem tam ze samého nadšení nad koncem pololetí odpálili půltucet hnojůvek. Harry, který nechtěl, aby se ho dvojčata začala vyptávat, jestli se dostal nebo nedostal do Prasinek, se nenápadně vytratil k prázdným ložnicím a rovnou zamířil k nočnímu stolku. Odsunul stranou svoje knihy a během okamžiku našel, co hledal — v kůži vázané album s fotografiemi, které mu Hagrid dal před dvěma lety a které bylo plné snímků jeho matky čarodějky a otce kouzelníka. Posadil se na postel, zatáhl kolem sebe závěsy a začal v albu listovat a hledat, dokud…

Zarazil se u fotografie ze svatebního dne svých rodičů. Byl na ní otec, který na něj mával a široce se usmíval; nezkrotné vlasy, které po něm Harry podědil, se mu ježily všemi směry. Byla na ní matka zářící štěstím, která se s tatínkem držela za ruku. A tady… to musí být on! Jejich nejlepší přítel… Harry mu nikdy předtím nevěnoval pozornost.