Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Z řad nebelvírských příznivců se ozvalo sborem zklamané „áááách“, havraspárská tribuna však svého odrážeče odměnila hlasitým potleskem. George Weasley dal průchod svým pocitům tím, že napálil druhý Potlouk přímo na provinilého odrážeče, který byl nucen otočit se ve vzduchu kolem vlastní osy, aby se mu vyhnul.

„Nebelvír vede 80:0 a podívejte se, jak si vede Kulový blesk! Potter z něj teď doopravdy ždíme, co se dá. Vidíte tu obrátku? Něčemu takovému se Kometa Changové prostě nemůže rovnat! Přesná vyváženost Kulového blesku je naprosto zřejmá v těchto dlouhých —“

„JORDANE! JSTE SNAD PLACEN ZA TO, ABYSTE DĚLAL REKLAMU KULOVÉMU BLESKU? KOMENTUJTE UTKÁNÍ!“

Havraspár se teď pustil do protiútoku. Jeho hráči zaznamenali tři góly, takže Nebelvír už vedl jen o padesát bodů — kdyby se Cho zmocnila Zlatonky první, Havraspár by zvítězil. Harry se snesl o něco níž, jen těsně se stačil vyhnout jednomu z havraspárských střelců a horečně se rozhlížel po celém hřišti. Spatřil zlatavý záblesk, třepot drobných křídel — Zlatonka kroužila kolem nebelvírské brankové tyče…

Harry zrychlil, oči upřené na zlatou skvrnku před sebou, v příštím okamžiku se však před ním jako blesk z čistého nebe objevila Cho a zablokovala mu cestu…

„HARRY, TEĎ ZROVNA NENÍ ČAS HRÁT SI NA DŽENTLMENA!“ zahulákal Wood, když Harry strhl koště stranou, aby se vyhnul srážce. „KDYŽ TO NEPŮJDE JINAK, KLIDNĚ JI Z TOHO KOŠTĚTE SHOĎ!“

Harry se otočil a zjistil, že se na něj Cho vítězoslavně šklebí. Zlatonka se opět ztratila. Harry otočil Kulový blesk vzhůru a brzy byl dvacet stop nad hřištěm. Koutkem oka zaznamenal, že ho Cho následuje… rozhodla se raději se mu držet v patách než samostatně pátrat po Zlatonce. No prosím — pokud chce létat za ním, bude se taky muset smířit s následky…

Znovu se střemhlav spustil dolů a Cho se ho v domnění, že zahlédl Zlatonku, pokusila následovat. Harry svůj sestup prudce vyrovnal; zatímco Cho pokračovala dolů k zemi, on sám se rychlostí vystřelené kulky opět zvedl do výše a pak ji uviděl potřetí: třpytila se vysoko nad trávníkem na havraspárské straně hřiště.

Zrychlil a Cho ho o mnoho stop níž napodobila. Měl k vítězství blízko, každou vteřinou se k Zlatonce nezadržitelně blížil — když vtom…

„Ne!“ zaječela Cho a ukázala prstem pod sebe.

Harry ztratil koncentraci a pohlédl dolů.

Zdola k němu vzhlíželi tři mozkomorové, tři vysocí mozkomorové v černých kápích.

Nezdržoval se přemýšlením. Bleskově hmátl do výstřihu svého hábitu, vytáhl hůlku a zaburácel: „ Expecto patronum! “

Ze špice hůlky se vyvalilo cosi stříbřitě bílého, neuvěřitelně obrovského. Věděl, že to něco vystřelil přímo proti mozkomorům, nezdržoval se však tím, že by se po nich ohlížel; s neustále zázračně jasnou myslí hleděl přímo před sebe — už byl téměř u cíle. Natáhl ruku, v níž dosud držel hůlku, a jen taktak se mu podařilo sevřít prsty kolem malé vzpouzející se Zlatonky.

Zazněl hvizd píšťalky madame Hoochové. Harry se ve vzduchu otočil a viděl, jak se k němu řítí šest zářivě červených rozmazaných skvrn. V příštím okamžiku už ho celý tým objímal s takovým nadšením, že ho to málem shodilo z koštěte. Dole pod sebou slyšel ze shromážděného davu vítězoslavný pokřik nebelvírských fanoušků.

„Jsi pašák!“ opakoval pořád dokola Wood. Alice, Angelina a Katie ho jedna po druhé políbily a Fred ho zmáčkl v objetí takovou silou, že se Harrymu zdálo, jako by mu měla uletět hlava. V absolutním zmatku se týmu podařilo spustit se zpět dolů na zem. Harry sesedl z koštěte, zdvihl oči a zjistil, že se k němu přes trávník žene tlupa nebelvírských fanoušků s Ronem v čele. Než si uvědomil, co se děje, ocitl se v zajetí jásajícího davu.

„To je ono!“ vřískal Ron a zdvihal Harryho ruku do vzduchu. „To je ono! To je ono!“

„ Dobrá práce , Harry!“ pochválil ho spokojeně se tvářící Percy. „Deset galeonů mám v kapse. Promiň, musím najít Penelopu.“

„To se ti povedlo, Harry!“ hulákal Seamus Finnigan.

„Fakt senzace!“ rozlehl se dunivý Hagridův hlas nad hlavami přemílajících se nebelvírských.

„To byl Patron jaksepatří,“ ozvalo se mu těsně u ucha.

Harry se otočil a spatřil profesora Lupina, který vypadal otřeseně a potěšeně zároveň.

„Ti mozkomorové na mě vůbec nezapůsobili!“ vyjekl radostně Harry. „Nic jsem necítil!“

„To bude nejspíš tím, že — že to — nebyli mozkomorové,“ zakoktal se profesor Lupin. „Pojď se podívat —“

Vedl Harryho davem až k místu, odkud bylo vidět na okraj hřiště.

„Pana Malfoye jsi ošklivě vyděsil,“ poznamenal Lupin.

Harry užasle zíral. Na zemi tam zhrouceně leželi Malfoy, Crabbe, Goyle a Marcus Flint, kapitán zmijozelského mužstva, zmítali se a všemožně se snažili vyprostit z dlouhých černých hábitů s kápěmi. Jisté známky nasvědčovaly tomu, že Malfoy ještě před chvílí stál Goylovi na ramenou. Nad nimi se tyčila profesorka McGonagallová a hleděla na ně s výrazem absolutní zuřivosti.

„To byl ale zavrženíhodný trik!“ křičela. „Podlý a zbabělý pokus vyřadit z boje nebelvírského chytače! Ukládám vám všem čtyřem školní trest a Zmijozelu odebírám padesát bodů! A buďte si jistí, že si o tom promluvím s profesorem Brumbálem! Vida, právě přichází!“

Jestli něco mohlo nasadit nebelvírskému vítězství korunu, bylo to právě tohle. Ron, který se propracoval vedle Harryho, se prohýbal smíchy, když sledovali, jak se Malfoy zoufale snaží vymanit se ze svého hábitu, v němž dosud vězela i Goylova hlava.

„Pojď, Harry!“ zavolal George, který se k nim pokoušel prodrat davem. „Oslavíme to! Hned teď, v nebelvírské společenské místnosti!“

„Jasně!“ odpověděl Harry, který si ani nevzpomínal, kdy se naposledy cítil tak šťastně, a spolu s ostatními členy mužstva, dosud oděnými v červených hábitech, vyrazil v čele davu ze stadionu směrem k hradu.

Připadalo mu, jako by už famfrpálový pohár definitivně vyhráli; oslava trvala celý zbytek dne a protáhla se ještě dlouho do noci. Fred a George Weasleyovi se na pár hodin ztratili, a když se znovu objevili, přinesli plnou náruč lahví s máslovým ležákem, dýňové šampaňské a několik sáčků plných sladkostí z Medového ráje.

„Jak jste to proboha dokázali?“ vypískla překvapeně Angelina Johnsonová, když začal George do davu rozhazovat peprmintové ropuchy.

„S trochou pomoci od pánů Náměsíčníka, Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka,“ zamumlal Fred Harrymu do ucha.

Jen jedna osoba se veselých oslav neúčastnila. Jakkoli to bylo neuvěřitelné, Hermiona seděla v koutku a snažila se číst tlustou knihu s názvem Rodinný život a společenské zvyky britských mudlů . Harry se odtrhl od stolu, kde Fred s Georgem právě začali rozdávat lahve s máslovým ležákem, a přistoupil k ní.

„Byla ses vůbec podívat na zápas?“ zeptal se.

„Samozřejmě že byla,“ ubezpečila ho Hermiona podivně pisklavým hláskem, ale oči k němu nezdvihla. „A jsem moc ráda, že jsme vyhráli, myslím, že sis vedl opravdu dobře, ale tohle musím mít do pondělka přečtené.“

„No tak, Hermiono, pojď a vezmi si něco k jídlu,“ přemlouval ji Harry. Ohlédl se na Rona a uvažoval, jestli je dost příjemně naladěn, aby byl ochoten zakopat válečnou sekeru.