Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Harry si nemohl nevšimnout, že socha jednooké čarodějnice ve třetím patře zůstala nehlídaná a nezablokovaná. Zdálo se, že Fred s Georgem měli pravdu, když vyslovili domněnku, že jsou — a spolu s nimi teď i Harry, Ron a Hermiona — jediní, kdo vědí o tajné chodbě, která se za ní skrývá.

„Myslíš, že bychom o ní měli někomu povědět?“ zeptal se Harry Rona.

„Víme, že sem nechodí přes Medový ráj,“ odpověděl zamítavě Ron. „Kdyby se tam byl někdo vloupal, doslechli bychom se o tom.“

Harry byl rád, že se na to Ron dívá takhle. Kdyby byla zahrazena i chodba začínající v jednooké čarodějnici, už nikdy by se znovu nedostal do Prasinek.

Z Rona se rázem stala slavná osobnost. Poprvé v životě mu lidé věnovali větší pozornost než Harrymu a bylo vidět, že se mu to docela zamlouvá. Přestože byl dosud nočními událostmi vážně otřesen, ochotně každému, kdo o to požádal, líčil, co se stalo, a doprovázel to četnými barvitými podrobnostmi.

„…spal jsem a pak jsem zaslechl, jako by se něco trhalo. Myslel jsem, že se mi to jen zdá, víte? Jenže pak tam byl najednou průvan — vzbudil jsem se a závěsy kolem mé postele byly z jedné strany stržené… Překulil jsem se na druhý bok — a viděl jsem, jak nade mnou stojí… jako kostlivec se spoustou špinavých vlasů — v ruce držel obrovský dlouhý nůž, musel být aspoň třiceticentimetrový… Podíval se na mě, já se zase podíval na něj, a pak jsem zařval a on honem vzal roha.“

„Ale proč?“ zeptal se Ron Harryho o něco později, když odešla skupina dívek z druhého ročníku, které si vyslechly jeho hrůzyplnou historku. „Proč utekl?“

Harry si lámal hlavu stejnou otázkou. Proč Black Rona neumlčel, když zjistil, že se ocitl u nesprávné postele, a nepokračoval dál k Harrymu? Už před dvanácti lety přece prokázal, že vraždy nevinných ho nechávají chladným, a tentokrát měl proti sobě pět neozbrojených chlapců, z nichž čtyři spali.

„Zřejmě si uvědomil, že by se stěží dostal z hradu, kdybys zařval a probudil ostatní,“ prohlásil zamyšleně Harry. „Byl by musel vyvraždit celou kolej, aby se tou dírou v podobizně dostal zas ven… a pak by byl narazil na učitele…“

Neville upadl v totální nemilost. Profesorka McGonagallová se na něj tak rozzlobila, že mu zarazila veškeré budoucí návštěvy Prasinek, udělila mu školní trest a všem ostatním zakázala prozradit mu heslo ke vstupu do věže. Ubožák Neville byl každý večer nucen čekat před vchodem do společenské místnosti, dokud ho někdo nepustil dovnitř, a vystavovat se tam nepříjemnému okukování a úšklebkům bezpečnostních trollů. Ani jeden z těch trestů se však zdaleka nemohl rovnat tomu, který pro něj přichystala jeho babička. Dva dny poté, co se Black vloupal do nebelvírské věže, poslala Nevillovi to nejhorší, co vůbec mohl bradavický žák během snídaně dostat — Huláka.

Velká síň se jako obvykle zaplnila školními sovami, které přinášely poštu, a Neville se zakuckal, když před ním přistála obrovská sova pálená, jež v zobáku svírala jasně rudou obálku. Harrymu a Ronovi, kteří seděli proti němu, bylo okamžitě jasné, že doručený dopis je Hulák — Ron jednoho Huláka dostal od matky v loňském školním roce.

,Já bych zmizel, Neville,“ poradil mu Ron.

Neville nepotřeboval radit dvakrát. Popadl obálku, držel ji před sebou jako nevybuchlou bombu a tryskem vyběhl ze síně; celý zmijozelský stůl při pohledu na něj vybuchl smíchy. Slyšeli, jak se Hulák ve vstupní hale rozeřval — hlas Nevillovy babičky, kouzlem zesílený na stonásobek normální síly, vykřikoval něco o tom, jak Neville pošpinil pověst celé rodiny.

Harry se příliš nechal unést soucitem s Nevillem, takže si hned nevšiml, že také on dostal dopis. Hedvika mu to připomněla bolestivým klovnutím do zápěstí.

„Au! Ach tak — díky, Hedviko…“

Harry roztrhl obálku, zatímco Hedvika si posloužila trochou Nevillových kukuřičných vloček. Na vzkazu v obálce stálo:

Ahoj Harry a Rone!

Co kdybyste zaskočili ke mně dneska vodpoledne kolem šestý na čaj? Zajdu na hrad a vodvedu si vás.

POČKEJTE NA MĚ VE VSTUPNÍ SÍNI, PROTOŽE BEZ DOPROVODU NEMÁTE POVOLÍNO VYCHÁZET VEN.

Zdraví

„Nejspíš si nás chce vyposlechnout, co všechno víme o Blackovi,“ mínil Ron.

V šest hodin večer toho dne tedy Harry s Ronem vyšli z nebelvírské věže, spěšně proběhli kolem bezpečnostních trollů a zamířili po schodech dolů do vstupní síně.

Hagrid už tam na ně čekal.

„Nazdárek, Hagride,“ pozdravil Ron. „Počítám, že chceš slyšet, co se stalo v sobotu v noci, že?“

„Vo tom už jsem slyšel úplně všecko,“ zavrtěl hlavou Hagrid, otevřel hlavní bránu a vyvedl je ven.

„Ach tak,“ kývl Ron a zdálo se, že ho to tak trochu vyvedlo z míry.

První, co spatřili, když vešli do Hagridova srubu, byl Klofan, který se pohodlně rozvaloval na Hagridově sešívané přikrývce, obrovská křídla složená těsně u těla, a pochutnával si na velkém talíři mrtvých fretek. Když Harry odtrhl oči od této nepříjemné scény, všiml si, že na dveřích Hagridovy šatní skříně visí ramínko s obrovským hnědým oblekem s dlouhým vlasem a absolutně ohavnou žlutooranžovou kravatou.

„Co to má znamenat, Hagride?“ zeptal se.

„To je na Klofanovu vobhajobu před komisí pro likvidaci nebezpečnejch tvorů,“ vysvětloval Hagrid. „Bude to tendle pátek. Pojedem spolu do Londýna. Už jsem si zamluvil dvě postele v záchranným autobusu…“

Harrym projel ošklivý záchvěv hanby. Úplně totiž zapomněl, že proces s Klofanem už klepe na dveře, a provinilý výraz v Ronově tváři prozradil, že na to zapomněl i on. Zapomněli i na svůj slib, že Hagridovi pomohou připravit Klofanovu obhajobu; Kulový blesk jim vyhnal z hlavy všechno ostatní.

Hagrid nalil čaj a nabídl jim mísu sladkých bochánků s hrozinkami, těch se však oba raději zdrželi. S Hagridovým kuchařským uměním už měli své zkušenosti.

„Musím si s váma dvěma vo něčem promluvit,“ začal Hagrid, posadil se mezi ně a zatvářil se neobvykle vážně.

„O čem?“ zajímal se Harry.

„Vo Hermioně,“ upřesnil Hagrid.

„Co s ní jako má být?“ opáčil Ron.

„Ta holka je na tom moc vošklivě, to s ní má bejt. Vod Vánoc už mě tady kolikrát navštívila. Má furt pocit, že zůstala jako kůl v plotě. Nejdřív jste s ní nemluvili kvůli tomu Kulovýmu blesku a teď s ní zas nemluvíte, protože její kocour —“

„— sežral Prašivku!“ dořekl za něj rozhořčeně Ron.

„Protože její kocour udělal něco, co dělaj všecky kocouři,“ pokračoval neústupně Hagrid. „Abyste věděli, párkrát se mi tu i rozbrečela. A přitom má teď zrovna spoustu vlastních starostí. Podle mýho názoru si vší tý práce, co se snaží zvládnout, nabrala moc, ukousla si větší sousto, než vůbec může spolknout. A přesto si eště našla čas, aby mi pomohla s Klofanovým případem, víte… Našla pro mě pár fakt dobrejch argumentů, takže počítám, že by moh mít slušnou šanci…“

„My jsme ti měli taky pomáhat, Hagride — promiň…“ začal se rozpačitě omlouvat Harry.

„Tohle ti nemám za zlý,“ zarazil ho Hagrid a odbyl jeho omluvy mávnutím ruky. „Bůh ví, žes toho měl na krku sám taky dost, viděl jsem tě, jak jsi ve dne v noci trénoval famfrpál — musím ale říct, že jsem myslel, že zrovna vám dvěma bude na kamarádce záležet víc než na košťatech nebo na krysách. To je všecko.“