Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Co měla vaše hlava co pohledávat v Prasinkách, Pottere?“ otázal se tiše Snape. „Vaší hlavě není vstup do Prasinek povolen. Žádné části vašeho těla není vstup do Prasinek povolen.“

„To já vím,“ přikývl Harry a ze všech sil bojoval, aby se mu ve tváři neobjevila vina ani strach. „Řekl bych, že Malfoy trpí halucinace…“

„Malfoy žádnými halucinacemi netrpí,“ zavrčel Snape, sklonil se a položil ruce na obě opěrky Harryho křesla, takže měli obličeje jen dvacet čísel od sebe. „Byla-li v Prasinkách vaše hlava, byl jste tam celý.“

„Byl jsem v nebelvírské věži,“ protestoval Harry. „Jak jste mi nařídil —“

„Může to někdo dosvědčit?“

Harry nechal jeho otázku nezodpovězenou. Snapeovy úzké rty se stáhly v děsivý úsměv.

„No prosím,“ prohlásil a znovu se vzpřímil. „Všichni, od samotného ministra kouzel až po posledního učitele, se snaží zajistit slavnému Harrymu Potterovi bezpečí před Siriusem Blackem. Jenže slavný Harry Potter je sám sobě zákonem! Jen ať si s jeho bezpečím lámou hlavu obyčejní lidé! Slavný Harry Potter si chodí, kam se mu zachce, a o důsledcích svého jednání nepřemýšlí.“

Harry stále nic neříkal. Snape se ho snažil vyprovokovat, aby přiznal barvu, ale on mu tu radost nemínil udělat. Snape neměl jediný důkaz — zatím.

„Jak pozoruhodně se podobáte svému otci, Pottere,“ prohlásil znenadání Snape a oči se mu leskly. „Ten byl také neuvěřitelně arogantní. Trocha nadání na famfrpálovém hřišti ho vedla k přesvědčení, že je z lepšího těsta než my ostatní. Jak jen se naparoval před svými kamarády a obdivovateli… Jste si tak podobní, až z toho mrazí.“

„Můj táta se před nikým nenaparoval ,“ ujelo Harrymu, nestačil se už zarazit. „A já taky ne.“

„Tvůj otec taky neměl moc respekt k předpisům,“ pokračoval Snape, který cítil, že se ocitl ve výhodě, a úzký obličej mu potměšile zářil. „Předpisy platily pro obyčejné smrtelníky, ne pro vítěze famfrpálového poháru. Hlavu nosil tak vysoko v oblacích —“

„DRŽTE UŽ HUBU!“

Harry náhle vyskočil. Lomcoval s ním tak silný vztek, jaký nepocítil od svého posledního večera v Zobí ulici. Bylo mu úplně jedno, že Snapeův obličej ztuhl a v černých očích se mu nebezpečně blýskalo.

„ Co jsi to řekl, Pottere? “

„Říkal jsem, abyste si nebral do huby mého tátu!“ zařval Harry. „Abyste věděl, tak já vím, jak to bylo! Zachránil vám život! Brumbál mi to pověděl! Nebýt mého táty, vůbec byste tu nebyl!“

Snapeova nezdravě nažloutlá pleť nyní nabyla barvy kyselého mléka.

„A pověděl ti taky pan ředitel, za jakých okolností mi tvůj otec zachránil život?“ zašeptal. „Nebo snad podrobnosti považoval za příliš nepříjemné pro tvá vzácně citlivá potteří ouška?“

Harry se kousl do rtu. Nevěděl, co se stalo, a nechtěl to přiznat — zdálo se však, že Snape uhádl pravdu.

„Byl bych strašně nerad, kdybyste odtud odcházel s nějakým falešným obrázkem svého otce,“ prohlásil a ústa mu zkřivil děsivý škleb. „Představujete si snad, že vykonal nějaký báječně hrdinský čin? V tom případě mi dovolte, abych vás poopravil. Váš otec — kterého si ceníte jako světce — a jeho přátelé si na můj účet přichystali nesmírně zábavný žert, který by byl nepochybně skončil mou smrtí nebýt toho, že váš otec v poslední chvíli ztratil nervy. Na tom, co udělal, nebylo pranic statečného. Zachraňoval nejen moji, ale také svou vlastní kůži. Kdyby ten žert vyšel, byli by ho vyloučili z Bradavic.“

Snape vztekle cenil nepravidelné zažloutlé zuby.

„Vyndejte věci z kapes, Pottere!“ vyjel náhle na Harryho.

Harry se nepohnul. V uších mu hlasitě dunělo.

„Obraťte kapsy naruby, nebo půjdeme přímo za ředitelem! Obraťte je naruby, Pottere!“

Strnulý úlekem vytáhl neochotně z kapes žertovný pytlík od Taškáře a Pobertův plánek.

Snape sáhl po sáčku od Taškáře.

„To mi dal Ron,“ vysvětloval Harry a modlil se, aby měl příležitost varovat ho dřív, než ho uvidí Snape. „Totiž — přinesl mi to, když byl posledně v Prasinkách —“

„Vážně? A vy to od té doby pořád nosíte v kapse? To je opravdu dojemné… A co je tohle?“

Snape zdvihl plánek. Harry se vší silou snažil udržet bezvýrazný obličej.

„Jen kousek pergamenu, nosím ho s sebou jen tak, pro všechny případy,“ pokrčil rameny.

Snape ho otáčel v rukou a upřeně Harryho pozoroval.

„No, takový starý kus pergamenu přece určitě nepotřebuješ,“ prohlásil. „Proč ho prostě — nevyhodit?“

Natáhl ruku směrem k ohni.

„Ne!“ vyjekl poplašeně Harry.

„Ale, ale!“ usmál se Snape a protáhlé nosní dírky se mu chvěly rozčilením. „Je to snad další vzácný dar od pana Weasleyho? Nebo je to — něco jiného? Co takhle dopis napsaný neviditelným inkoustem? Nebo snad — návod, jak se dostat do Prasinek a nemuset přitom projít kolem mozkomorů?“

Harry zamrkal a Snapeovy oči se rozzářily.

„Tak se na to podíváme, hned se na to podíváme…“ mumlal, vytáhl hůlku, rozložil si plánek na stole a uhladil ho. Vyjev mi svoje tajemství!“ přikázal a přiložil hůlku k pergamenu.

Nic. Harry zaťal ruce v pěst, aby se mu přestaly třást.

„Ukaž, co skrýváš!“ vyštěkl Snape a vztekle na plánek poklepal.

Pergamen zůstal beze změny. Harry zhluboka dýchal, aby se uklidnil.

„Profesor Severus Snape, učitel této školy, vám přikazuje, abyste mu sdělili informace, které skrýváte!“ rozkřikl se Snape a udeřil do plánku hůlkou.

Na hladkém povrchu plánku se náhle začala objevovat slova, jako by na něj psala neviditelná ruka.

„Pan Náměsíčník skládá profesoru Snapeovi svou nejhlubší úctu a zároveň ho žádá, aby svůj frňák nestrkal do cizích záležitostí.“

Snape ztuhl. Harry ohromeně zíral na vzkaz na pergamenu. Plánek však ještě zdaleka neskončil. Pod prvním nápisem se začal objevovat druhý.

„Pan Dvanácterák souhlasí s panem Náměsíčníkem a chtěl by pouze dodat, že profesor Snape je odporný ničema.“

Nebýt toho, že se nacházel v extrémně vážné situaci, byl by se Harry ohromně bavil. A ještě to neskončilo.

„Pan Tichošlápek by rád vyjádřil svůj údiv, že takový idiot jako Snape se vůbec mohl stát profesorem.“

Harry vyděšeně zavřel oči. Když je znovu otevřel, plánek už dopsal svůj poslední vzkaz.

„Pan Červíček přeje profesoru Snapeovi příjemný den a doporučuje: Slizoune, umyj si vlasy!“

Harry čekal, kdy dopadne smrtící úder.

„No dobrá,“ zašeptal Snape. „Na tohle se ještě podíváme…“

Přešel ke krbu, nabral hrst lesklého prášku ze džbánu na krbové římse a vhodil ho do ohně.

„Lupine!“ zahulákal do plamenů. „Rád bych si s tebou promluvil.“

Harry zíral ohromeně do ohně. V plamenech se náhle objevil obrovský stín a velikou rychlostí se točil kolem vlastní osy. O několik vteřin později už z krbu vylézal profesor Lupin a ometal si popel z obnošeného hábitu.

„Volal jsi, Severusi?“ zeptal se vlídně.

„Jistěže, volal,“ přisvědčil Snape s tváří zkřivenou nenávistným hněvem a přešel zpět ke svému stolu. „Právě jsem nařídil Potterovi, aby obrátil své kapsy naruby, a našel jsem u něj tohle.“ Ukázal na pergamen, na němž dosud jasně zářila slova pánů Náměsíčníka, Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka.