Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Hagrid se otočil a s obličejem zabořeným do kapesníku se vydal spěšně k hájovně.

„Podívejte, jak bulí!“

Malfoy, Crabbe a Goyle stáli hned za hlavní hradní bránou a poslouchali.

„Viděli jste někdy takovýho sraba?“ popichoval Malfoy. „A to má být náš učitel!“

Harry s Ronem se k němu zuřivě vrhli, Hermiona je však předešla — PLESK!

Vší silou, kterou v sobě našla, vyťala Malfoyovi políček rovnou do obličeje. Malfoy se zapotácel. Harry, Ron, Crabbe i Goyle zůstali užasle stát a zírali, jak Hermiona znovu napřahuje ruku.

„ Neopovažuj se říkat o Hagridovi, že je srab, ty hnusná — zrůdo!“

„Hermiono!“ uklidňoval ji chabě Ron a pokoušel se chytit ji za ruku, kterou zvedala k další ráně.

„ Pusť mě, Rone!“

Hermiona vytáhla hůlku a Malfoy o krok ustoupil. Crabbe a Goyle, dokonale zmatení, na něj bezradně zírali a čekali na jeho příkazy.

„Pojďte,“ zahuhlal Malfoy a v příštím okamžiku všichni tři zmizeli v chodbě vedoucí ke sklepením.

„ Hermiono! “ ozval se znovu Ron, který se na ni díval ohromeně a uznale zároveň.

„Harry, koukej ho v tom famfrpálovém finále porazit!“ chraptila Hermiona. „To prostě musíš, protože bych asi nepřežila, kdyby Zmijozel vyhrál.“

„Za chvíli nám začínají kouzelné formule,“ připomněl Ron. „Měli bychom jít.“

Spěšně vyrazili po mramorovém schodišti vzhůru k učebně profesora Kratiknota.

„Jdete pozdě, chlapci!“ upozornil je káravě profesor Kratiknot, když Harry otevřel dveře učebny. „Tak pojďte, honem, a vytáhněte si hůlky, protože dnes budeme nacvičovat povzbuzovací kouzla. Už jsme se rozdělili do dvojic —“

Harry a Ron honem zamířili k lavici v zadní části učebny a otevřeli si brašny. Ron se ohlédl.

„Kam se poděla Hermiona?“

Harry se také ohlédl. Hermiona do učebny nevešla, přestože Harry věděl, že ještě ve chvíli, kdy otevíral dveře, stála vedle něj.

„To je zvláštní,“ podivil se a civěl na Rona. „Možná — možná šla do umývárny nebo někam.“

Hermiona se však do konce hodiny neobjevila.

„Tohle povzbuzovací kouzlo by jí taky prospělo,“ prohlásil Ron, když třída odcházela na oběd se širokými úsměvy ve tvářích — povzbuzovací kouzla vyvolala ve všech pocit obrovské spokojenosti.

K obědu se Hermiona také nedostavila. Když dojídali jablkový koláč, přestaly účinky povzbuzovacích kouzel pomalu působit, takže oběma naskočily tak trochu vrásky.

„Snad jí Malfoy něco neprovedl, co myslíš?“ zeptal se ustaraně Ron, když vybíhali po schodech k nebelvírské věži.

Prošli kolem bezpečnostních trollů, ohlásili se Buclaté dámě heslem Fimfárum a prolezli otvorem v podobizně do společenské místnosti.

Hermiona seděla u stolu s hlavou položenou na rozevřené učebnici věštění z čísel a hluboce spala. Posadili se k ní každý z jedné strany a Harry ji šťouchnutím probudil.

„Co-co se děje?“ hekla Hermiona, která se se škubnutím probrala a nepřítomně se rozhlížela kolem. „Už musíme jít? Co-co teď máme za hodinu?“

„Jasnovidectví, to ale začíná až za dvacet minut,“ oznámil jí Harry. „Hermiono, jak to, že jsi nebyla na formulích?“

„Cože? No to je hrůza!“ vypískla Hermiona. „Já zapomněla jít na formule!“

„Ale jak jsi mohla zapomenout?“ nechápal Harry. „Byla jsi s námi přece až do chvíle, kdy jsme došli ke dveřím učebny!“

„To je prostě neuvěřitelné!“ lamentovala Hermiona. „Co profesor Kratiknot, zlobil se? Hrome, za to může Malfoy! Myslela jsem na něj, a ztratila jsem pojem o čase.“

„Já ti něco povím, Hermiono,“ ozval se Ron s pohledem upřeným na objemnou učebnici věštění z čísel, která Hermioně před chvílí sloužila jako polštář. „Mám dojem, že se co nevidět zhroutíš. Nabrala sis toho moc.“

„I ne, to není pravda!“ odsekla rozhořčeně, odhrnula si vlasy z očí a bezradně se rozhlížela, kde má svoji brašnu. „Prostě jsem udělala chybu, to je všechno! Asi bych měla zajít za profesorem Kratiknotem a omluvit se mu… Uvidíme se na jasnovidectví.“

Když se k nim Hermiona po dvaceti minutách připojila u žebříku do učebny profesorky Trelawneyové, tvářila se neobyčejně utrápeně.

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem promeškala povzbuzovací kouzla! Vsadím se, že budou mezi zkouškovými otázkami. Profesor Kratiknot to aspoň naznačoval!“

Společně se vyšplhali po žebříku do tmavé a dusné věžní komnaty. Na každém stolku zářila křišťálová koule plná perlově bílé mlhy. Harry, Ron a Hermiona usedli k jednomu dosti rozvrzanému.

„Myslel jsem, že s křišťálovými koulemi budeme začínat až v příštím pololetí,“ zamumlal Ron a opatrně se rozhlédl, jestli se někde blízko neskrývá profesorka Trelawneyová.

„Nestěžuj si, aspoň to snad znamená, že jsme skončili se čtením z ruky,“ odpověděl stejně tiše Harry. „Už mi lezlo na nervy, jak sebou pokaždé škubla, když se mi podívala do ruky.“

„Zdravím vás,“ ozval se dobře známý zastřený hlas a profesorka Trelawneyová předvedla svůj obvyklý dramatický výstup ze stínů. Parvati a Levandule se vzrušeně zatetelily; tváře jim osvětlovala mléčná zář křišťálové koule.

„Rozhodla jsem se seznámit vás s křišťálovými koulemi o něco dřív, než jsem měla původně v plánu,“ oznámila profesorka Trelawneyová, posadila se zády k ohni a rozhlédla se kolem sebe. „Vyčetla jsem ze znamení, že vaše červnové zkoušky budou obsahovat také orbitu, proto bych vám ráda umožnila dostatečnou praxi.“

Hermiona si posměšně odfrkla.

„No tedy — vyčetla ze znamení! Kdo asi sestavuje zkouškové otázky? Ona! Tomu říkám fantastická předpověď!“ prohlásila a ani se nenamáhala ztlumit hlas.

Těžko se dalo soudit, zda ji profesorka Trelawneyová zaslechla, protože měla obličej skrytý ve stínu. Pokračovala však, jako by se nic nestalo.

„Čtení z křišťálové koule patří k obzvlášť exaktním uměním,“ vysvětlovala zasněně. „Od žádného z vás neočekávám, že něco uvidí, až se poprvé zahledíte do nekonečných hlubin orbity. Začneme praktickým nácvikem relaxace vědomé mysli a vnějších očí,“ — při těchto slovech se Ron začal neovladatelně chichotat a musel si ucpat ústa rukou, aby utlumil deroucí se smích — „která napomáhá projasnění vnitřního oka a našeho supervědomí. Budeme-li mít trochu štěstí, někteří z vás možná před koncem hodiny něco uvidí.“

Tak tedy začali. Harry nevěděl, jak se na to dívají ostatní, osobně si však připadal jako naprostý idiot, když tupě zíral do křišťálové koule a snažil se vytěsnit z hlavy myšlenky typu „to je hovadina,“ které se mu do ní neustále vtíraly. Nijak také nepomáhalo, že Ron každou chvíli propukl v tlumený smích a Hermiona ho v jednom kuse napomínala.

„Už jste něco viděli?“ zeptal se jich Harry po čtvrthodině vytrvalého zírání do koule.

„Jistě,“ přikývl Ron a ukázal prstem, „tady na stole je spálenina. Někdo převrhl svíčku.“

„Tohle je strašná ztráta času,“ sykla Hermiona. „Udělala bych lip, kdybych si procvičovala něco užitečného. Třeba ta zameškaná povzbuzovací kouzla…“

Profesorka Trelawneyová prošla kolem nich.

„Přál by si někdo, abych mu pomohla s výkladem tajemných znamení v jeho orbitě?“ mumlala do cinkotu svých četných přívěsků.