Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Začal zkouškový týden a v celém hradě zavládlo nepřirozené ticho. Žáci třetího ročníku se v pondělí v době oběda vynořili z učebny přeměňování celí zvadlí a popelaví v obličeji, porovnávali dosažené výsledky a stěžovali si na obtížnost úkolů, které jim byly zadány a k nimž patřila například přeměna čajové konvice v želvu. Hermiona lezla každému na nervy, protože si stěžovala, že její želva měla nepřesně vybarvený krunýř, což byl detail, který by byl všem ostatním vadil ze všeho nejmíň.

„Ta moje měla místo ocasu pořád ještě hubici, to bylo příšerné…“

„Myslíte, že opravdové želvy vydechovaly páru?“

„Na krunýři jí zůstal ten květinový vzorek. Myslíte, že mi za to strhnou body?“

A hned po obědě, který do sebe v rychlosti naházeli, se opět vrátili nahoru na zkoušku z kouzelných formulí. Hermiona měla pravdu; profesor Kratiknot si skutečně pro testy vybral povzbuzovací kouzla. Harry z čiré nervozity své kouzlo trošičku přehnal, což mělo za následek, že Ron, který s ním byl ve dvojici, se svíjel v neovladatelných záchvatech hysterického smíchu a musel být odveden do odpočívárny, kde si hodinu oddechl, než byl připraven sám kouzlo předvést. Po večeři se žáci spěšně nahrnuli zpět do svých společenských místností, ne však proto, aby odpočívali, ale aby si začali opakovat základy lektvarů, astronomie a péče o kouzelné tvory.

Příštího dne dopoledne předsedal Hagrid zkouškám z péče o kouzelné tvory doopravdy jen velice roztržitě; zdálo se, že se v myšlenkách toulá někde úplně jinde. Vytasil se pro účely zkoušek s velkou nádrží čerstvých tlustočervů a řekl své třídě, že chce-li někdo u zkoušky uspět, musí být jeho tlustočerv na konci hodiny ještě naživu. Vzhledem k tomu, že tlustočervům se nejlépe dařilo tehdy, když se o ně nikdo nestaral, byla to ta nejsnazší zkouška, jakou kdy kdokoli z nich skládal, a navíc Harrymu, Ronovi a Hermioně se během ní naskytla příležitost promluvit si s Hagridem.

„Klofan začíná bejt kapánek skleslej,“ svěřil se jim Hagrid, který se sklonil až ke stolu a předstíral, že kontroluje, jestli je Harryho tlustočerv ještě naživu. „Už je nejspíš moc dlouho zavřenej. Stejně ale… Pozejtří už budem vědět, na čem jsme… esli dobře nebo zle.“

Téhož dne odpoledne skládali ještě zkoušku z lektvarů, která dopadla jednoznačně katastrofálně. Byť se Harry snažil ze všech sil, nepodařilo se mu zahustit matoucí utrejch a Snape, který u něj stál a sledoval ho s výrazem pomstychtivého zadostiučinění, si do poznámkového bloku naškrábal něco, co se podezřele podobalo nule, a přesunul se jinam.

O půlnoci pak v nejvyšší věži hradu následovala astronomie, kterou ve středu dopoledne vystřídaly dějiny čar a kouzel, při nichž Harry spěšně sepsal všechno, co mu kdy vyprávěl Florean Fortescue o středověkých honech na čarodějnice, a představoval si přitom, jak rád by v dusné učebně měl některý z Fortescueových zmrzlinových pohárů s čokoládou a oříšky. Středeční odpoledne znamenalo zkoušku z bylinkářství, kterou skládali v rozpáleném skleníku pod paprsky žhnoucího slunce; pak se málem upečení vrátili do společenské místnosti a tajně se oddávali myšlence, jaké to bude příštího dne ve stejnou dobu, až to budou mít konečně všechno za sebou.

Ve čtvrtek dopoledne skládali předposlední zkoušku z obrany proti černé magii. Profesor Lupin pro ně připravil ten nejneobvyklejší test, jakému se kdokoli z nich kdy podrobil. Byla to jakási obdoba překážkové dráhy pod širým nebem, kde museli přebrodit hluboké brouzdaliště, v němž se skrýval děsovec, proplést se mezi řadou děr v zemi plných karkulinek, překonat bažinatý úsek a nevšímat si přitom zavádějících pokynů bludníčka a nakonec vlézt do staré truhly a svést zápas s novým bubákem.

„Vynikající, Harry,“ zamumlal Lupin, když Harry se širokým úsměvem vylezl z truhly. „Dávám ti výbornou.“

Rozradostněn vlastním úspěchem zůstal Harry venku, kde mohl sledovat Rona a Hermionu. Ron si vedl velice dobře, dokud nenarazil na bludníčka, jemuž se podařilo úspěšně ho zmást natolik, že se až po pás propadl do bahna. Hermiona všechno zvládala naprosto dokonale až do chvíle, kdy dospěla k truhle s bubákem. Asi minutu byla uvnitř, poté však s jekotem vyrazila ven.

„Hermiono!“ vyhrkl překvapeně Lupin. „Co se děje?“

„Pro-pro-profesorka McGonagallová!“ lapala po dechu Hermiona a ukazovala do truhly. „Ří-říkala, že jsem u všech zkoušek propadla!“

Chvíli trvalo, než se jim podařilo Hermionu utišit. Když se konečně znovu jakžtakž ovládala, vydala se spolu s Harrym a Ronem zpět k hradu. Ron měl sice tendenci dělat si z ní kvůli jejímu bubákovi legraci, hádky se však vyvarovali, když pohlédli nahoru na schodiště.

Stál tam Kornelius Popletal, který se ve svém proužkovaném svrchníku lehce potil, a rozhlížel se po školních pozemcích. Když si všiml Harryho, maličko sebou škubl.

„Nazdárek, Harry!“ pozdravil ho. „Nejspíš jdeš rovnou ze zkoušky? Už to máš skoro za sebou, co?“

„Ano,“ přikývl Harry. Hermiona s Ronem, kteří se s ministrem kouzel neznali tak dobře jako Harry, zůstali rozpačitě stát opodál.

„Nádherný den!“ poznamenal Popletal a zahleděl se na druhý břeh jezera. „Škoda jen… škoda…“

Zhluboka si povzdechl a podíval se dolů na Harryho.

„Zavedla mě sem jistá nepříjemná povinnost, Harry. Komise pro likvidaci nebezpečných tvorů si vyžádala svědka, který má být přítomen popravě šíleného hipogryfa. Protože jsem stejně potřeboval Bradavice navštívit kvůli té záležitosti s Blackem, požádali mě, abych se toho ujal.“

„Má to znamenat, že odvolací řízení už proběhlo?“ vložil se do hovoru Ron a postoupil kupředu.

„Ne, ne, je naplánované na dnešní odpoledne,“ vysvětloval Popletal a zvědavě si Rona prohlížel.

„V tom případě možná nebudete muset žádné popravě přihlížet,“ pokračoval pevným hlasem Ron. „Třeba toho hipogryfa ještě osvobodí!“

Než Popletal stačil odpovědět, objevili se v hradní bráně za jeho zády dva kouzelníci. Jeden z nich byl tak starý, že jim připadalo, jako by se jim přímo před očima sesychal, druhý byl vysoký a urostlý a pod nosem měl úzký černý knírek. Harry se domyslel, že jsou to zástupci komise pro likvidaci nebezpečných tvorů, protože seschlý stařec přimhouřenýma očima pohlédl na Hagridovu hájovnu a slabým hlasem si postýskl: „Ach bože, na tohle už začínám být moc starý… Ve dvě hodiny, že ano, Popletale?“

Muž s černým knírkem ohmatával něco, co mu viselo na opasku. Harry se podíval a spatřil, že přejíždí širokým palcem po ostří lesknoucí se sekery. Ron otevřel ústa a chystal se něco říct, ale Hermiona ho prudce šťouchla do žeber a kývla hlavou směrem k vstupní síni.

„Proč jsi mě zarazila?“ vyjel na ni vztekle Ron, když vešli na oběd do Velké síně. „Vidělas je? Už mají dokonce připravenou sekeru! To není žádná spravedlnost!“

„Rone, tvůj taťka pracuje na ministerstvu. Nemůžeš přece takhle mluvit s jeho šéfem!“ napomínala ho Hermiona, sama se však také tvářila nesmírně nešťastně. „Pokud si Hagrid tentokrát zachová chladnou hlavu a přednese řádnou obhajobu, nemůžou přece Klofana popravit…“

Harrymu však bylo jasné, že Hermiona tomu, co říká, sama doopravdy nevěří. Chlapci a děvčata všude kolem nich u oběda vzrušeně štěbetali a těšili se, že už odpoledne budou mít po zkouškách, Harry, Ron a Hermiona však tonuli v obavách o Hagrida a Klofana a jejich dobrou náladu nesdíleli.