Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

O pět minut později už probíhal kolem bezpečnostních trollů, hlídkujících u vchodu do nebelvírské věže, a v hlavě mu stále zaznívala ozvěna slov profesorky Trelawneyové. Míjel početný dav spolužáků, kteří měli namířeno opačným směrem, smáli se a žertovali; hrnuli se ven, aby si trochu užili dlouho očekávané svobody. Když dorazil k otvoru v portrétu a vešel do společenské místnosti, prakticky nikdo v ní už nebyl. V jednom koutě však seděli Ron s Hermionou.

„Profesorka Trelawneyová,“ oznámil jim udýchaně Harry, „mi právě řekla —“

Při pohledu na výraz v jejich obličejích se však náhle zarazil.

„Klofan to prohrál,“ šeptl sklesle Ron. „Tohle zrovna přišlo od Hagrida.“

Hagridův vzkaz byl tentokrát suchý, nezmáčely ho žádné slzy, zdálo se však, že se mu ruka třásla tak hrozně, že byla jednotlivá slova sotva čitelná.

Odvolání jsme prohráli. Poprava má být při západu slunce. S tím se už nic nenadělá. Nechoďte sem, nechci, abyste to viděli.

„Musíme tam jít,“ prohlásil okamžitě Harry. „Nemůžeme ho nechat, aby tam seděl sám a čekal, až přijde kat!“

„Jenže to má být při západu slunce,“ upozornil ho Ron, který se skelným pohledem díval z okna. „Nikdy by nám nedovolili… a zvlášť ne tobě, Harry…“

Harry si složil hlavu do dlaní a přemýšlel.

„Kdybychom jen měli neviditelný plášti…“

„A kde je?“ zeptala se Hermiona.

Harry jí pověděl, jak ho nechal v tajné chodbě pod jednookou čarodějnicí.

„…jestli mě Snape ještě jednou nachytá někde v blízkosti té sochy, budu z toho mít pěkný průšvih,“ skončil svoje vysvětlování.

„To máš pravdu,“ souhlasila Hermiona a vyskočila. „Jestli nachytá tebe … Jak jsi říkal, že se otevírá hrb té čarodějnice?“

„No… poklepeš na něj hůlkou a řekneš Dissendium ,“ prozradil jí Harry. „Ale —“

Hermiona nečekala, až dopoví. Rozhodným krokem vyrazila na protější stranu místnosti, strčila do podobizny Buclaté dámy, otevřela ji a zmizela jim z očí.

„Ona pro něj šla?“ žasl Ron a díval se za ní.

Opravdu pro něj šla. Po čtvrthodině se vrátila a stříbřitý plášť měla pečlivě složený pod hábitem.

„Já vůbec nechápu, co to do tebe poslední dobou vjelo, Hermiono!“ obrátil se k ní užasle Ron. „Nejdřív dáš facku Malfoyovi, potom práskneš dveřmi profesorce Trelawneyové…“

Hermiona se zatvářila značně polichoceně.

Spolu s ostatními sešli dolů na večeři, když však byli po jídle, nevrátili se do nebelvírské věže. Harry měl neviditelný plášť schovaný na prsou pod hábitem a musel mít neustále založené ruce, aby skryl podivné vyboulení, které tak vzniklo. Nenápadně se uchýlili do prázdné komnaty u vstupní síně a poslouchali, dokud si nebyli jisti, že v ní už nikdo není. Slyšeli, jak síní proběhly poslední dva spěchající a jak se za nimi zabouchly dveře. Hermiona zvědavě vykoukla.

„Všude je klid,“ zašeptala, „nikde nikdo. Dej sem ten plášť —“

Drželi se těsně u sebe, aby je nikdo neviděl, schovaní pod pláštěm přešli po špičkách vstupní síň a pak se vydali po hlavním kamenném schodišti dolů na školní pozemky. Slunce už se sklánělo ke korunám stromů Zapovězeného lesa a zalévalo jejich horní větve zlatavým přísvitem.

Došli k Hagridově hájovně a zaklepali. Trvalo celou minutu, než se ozval, a když se objevil ve dveřích, rozhlížel se kolem dokola po svém návštěvníkovi; v tváři byl bledý a celý se třásl.

„To jsme my,“ šeptl Harry. „Máme na sobě neviditelný plášť. Pusť nás dovnitř, svlékneme si ho.“

„Neměli jste sem chodit!“ pokáral je šeptem Hagrid, ale ustoupil stranou, takže mohli vejít. Rychle za nimi přibouchl a Harry plášť odhodil.

Hagrid tentokrát neplakal, ani se jim nevrhal kolem krku. Vypadal jako člověk, který neví, kde vlastně je a co si má počít. Dívat se na jeho bezmocnost bylo horší než vidět jej plakat.

„Dáte si čaj?“ zeptal se. Obrovské ruce se mu třásly, když sahal po konvici.

„Kde je Klofan, Hagride?“ zeptala se váhavě Hermiona.

„Já — vodved jsem ho ven,“ odpověděl a polil celý stůl mlékem, když se snažil naplnit džbánek. „Uvázal jsem ho u záhonu s dýněma. Říkal jsem si, že by měl eště vidět stromy a… A loknout si čerstvýho vzduchu, než…“

Hagridovi se ruce třásly tak silně, že mu džbánek s mlékem vyklouzl a střepy se rozlétly po podlaze.

„Já to uklidím, Hagride,“ nabídla se Hermiona, přispěchala k němu a pustila se do zaneřáděné podlahy.

„V kredenci je eště další mlíko,“ řekl Hagrid, posadil se a rukávem si otřel čelo.

Harry se podíval na Rona a ten jeho pohled plný beznaděje opětoval.

„Nenapadá tě, kdo by v tom ještě mohl něco udělat, Hagride?“ zeptal se navztekaně Harry a přisedl si k němu. „Třeba Brumbál —“

„Ten už to zkoušel,“ povzdechl si Hagrid. „Nemá pravomoc na to zrušit rozhodnutí tý pitomý komise. Říkal jim, že je Klofan úplně normální, jenže voni maj strach… Víte přece, jakej je Lucius Malfoy… Počítám, že jim nejspíš vyhrožoval… A ten kat, Macnair, to je Malfoyův starej kámoš… aspoň to ale bude rychlý a bezbolestný… A já budu stát vedle něj…“

Hagrid polkl. Očima těkal po hájovně sem a tam, jako by hledal alespoň špetičku naděje či útěchy.

„Brumbál sem za mnou dolů příde, až… až na to dojde. Dneska dopoledne mi poslal vzkaz. Napsal, že chce bejt… že chce bejt se mnou. Brumbál je báječnej chlap…“

Hermiona, která se právě hrabala v Hagridově kredenci a hledala džbánek na mléko, honem potlačila tiché vzlyknutí. Vzpřímila se s novým džbánkem v rukou a jen stěží zadržovala slzy.

„My tu s tebou taky zůstaneme, Hagride,“ začala, ale Hagrid zavrtěl střapatou hlavou.

„Vy se pěkně vrátíte nahoru na hrad. Psal jsem vám přece, že nechci, abyste se na to dívali. A stejně byste tu vůbec neměli bejt… jestli tě Popletal a Brumbál chytěj bez povolení venku, Harry, budeš mít pořádnej malér.“

Po Hermionině tváři teď proudem stékaly tiché slzy, dařilo se jí však před Hagridem je skrývat, jak pobíhala sem a tam a připravovala čaj. Když potom zdvihla láhev s mlékem a chystala se přelít trochu do džbánku, náhle vyjekla.

„Rone! Já — to snad nemůže být pravda — to je… to je Prašivka !“

Ron na ni nechápavě zíral. „Co to povídáš?“

Hermiona donesla džbánek na mléko ke stolu a obrátila ho dnem vzhůru. S vyděšeným zapištěním, doprovázeným zoufalou snahou udržet se vevnitř, vypadla na stůl Prašivka.

„Prašivko!“ vypravil ze sebe nevěřícně Ron. „Co tady děláš, Prašivko?“

Popadl vzpouzející se krysu a přidržel ji u světla. Prašivka vypadala strašně. Byla ještě vyhublejší, než jak si ji pamatovali, vypadaly jí celé chomáče chlupů, po nichž jí zůstaly široké pruhy holé kůže, a kroutila se Ronovi v rukou, jako by se zoufale snažila osvobodit.

„Už je dobře, Prašivko!“ uklidňoval ji Ron. „Tady žádné kočky nejsou! Není tu nic, co by ti mohlo ublížit!“

Hagrid náhle vyskočil a upřeně se zadíval z okna. jeho obvykle brunátná tvář nabyla barvy pergamenu. „Už jdou…“

Harry, Ron a Hermiona se prudce otočili. Z dáli od hradních schodů se k nim blížilo několik mužů. V čele kráčel Albus Brumbál a jeho stříbrný plnovous se leskl v záři zapadajícího slunce. Hned za ním cupital Kornelius Popletal. Skupinku uzavírali vetchý starý člen komise pro likvidaci nebezpečných tvorů a kat Macnair.