Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„V tom případě ale…“ zamumlal Lupin a zíral na Blacka tak upřeně, jako by se mu snažil číst myšlenky, „…proč se mi neukázal dřív? Pokud totiž —“ Lupinovy oči se náhle rozšířily, jako by cosi spatřil za Blackovými zády, něco, co bylo pro všechny ostatní neviditelné, „— pokud to totiž nebyl on … pokud jste se tehdy nevyměnili… a mně o tom neřekli?!“

Black namísto odpovědi velice pomalu přikývl, zapadlé oči však ani na okamžik nespustil z Lupinovy tváře.

„Pane profesore,“ přerušil je hlasitě Harry, „co to má zna…?“

Svou otázku však už nedokončil, protože mu úplně zdřevěněl jazyk. Lupin totiž sklonil hůlku, došel k Blackovi, popadl ho za ruku, vytáhl na nohy, takže Křivonožka spadl na podlahu, a objal ho jako vlastního bratra.

Harry měl pocit, jako by mu v žaludku vybuchla bomba.

„TO SNAD NENÍ PRAVDA!“ zaječela Hermiona.

Lupin pustil Blacka a obrátil se k ní. Zvedla se právě z podlahy a s vykulenýma očima na něho ukazovala prstem. „Vy — vy -!“

„Hermiono —“

„Vy a on!“

„Uklidni se, Hermiono —“

„Nikomu jsem o tom neřekla!“ vřískala. „Celou tu dobu jsem vás kryla —“

„Hermiono, vyslechni mě, prosím!“ překřikoval ji Lupin. „Můžu to vysvětlit —“

Harry cítil, jak se celý třese nikoli strachem, ale novou vlnou vzteku.

„Já vám věřil!“ rozkřikl se na Lupina a hlas mu neovladatelně přeskakoval. „A vy jste zatím celou tu dobu byl jeho kamarád!“

„Mýlíš se,“ bránil se Lupin. „Nebyl jsem Siriusův kamarád dvanáct let, teď ale jsem… Dovolte, abych vám to vysvětlil…“

„NE!“ zavřískala Hermiona. „Nevěř mu, Harry, pomáhal Blackovi potají proniknout do hradu, patří k těm, co tě chtějí připravit o život — je to vlkodlak !“

Rozhostilo se drnčivé ticho. Všichni teď měli oči upřené na Lupina, který byl sice poněkud pobledlý, jinak však vypadal pozoruhodně klidně.

„Tohle neodpovídá tvým tradičně výborným úsudkům, Hermiono,“ podotkl. „Obávám se, že z těch tří výroků je pouze jeden správný. Nepomáhal jsem Siriusovi potají proniknout do hradu a rozhodně nechci Harryho připravit o život…“ Tváří mu škubl jakýsi podivný třes. „To, že jsem vlkodlak, ale nepopírám.“

Ron se znovu statečně pokusil postavit, s bolestným zaskočením však spadl na podlahu. Lupin se zatvářil ustaraně a vykročil k němu, Ron však zachroptěl: „ Nepřibližuj se, vlkodlaku! “

Lupin se na místě zarazil. Pak se s očividným vypětím sil otočil k Hermioně a zeptal se: „Jak dlouho už to víš?“

„Dávno,“ zašeptala Hermiona. „Od té doby, co jsem psala tu práci pro profesora Snapea…“

„Jistě to rád uslyší,“ přikývl chladně Lupin. „Zadal vám tu práci právě proto, že doufal, že si někdo uvědomí, co znamenají moje symptomy. Porovnala jsi je s lunárním cyklem a zjistila jsi, že jsem vždycky nemocný za úplňku? Nebo ti došlo, že to byl měsíc, v co se proměnil ten bubák, když mě viděl?“

„Obojí,“ špitla tiše Hermiona.

Lupin se nuceně zasmál.

„Jsi ta nejchytřejší malá čarodějka, jakou jsem kdy potkal, Hermiono.“

„To nejsem,“ povzdechla si Hermiona. „Kdybych byla jen o trošičku chytřejší, byla bych všude rozhlásila, co vlastně jste zač.“

„Ale oni to přece vědí,“ uklidňoval ji Lupin. „Alespoň profesorský sbor to ví.“

„Brumbál vás zaměstnal, ačkoli věděl, že jste vlkodlak?“ zajíkl se Ron. „Copak se zbláznil?“

„Někteří členové sboru se na to tak dívali,“ připustil Lupin. „Musel vynaložit obrovské úsilí, aby jisté učitele a učitelky přesvědčil, že není důvod mi nedůvěřovat —“

„A MÝLIL SE!“ zařval Harry. „CELOU DOBU JSTE TOTIŽ POMÁHAL TADY TOMU!“ Ukazoval prstem na Blacka, který mezitím přešel k posteli s nebesy, položil se na ni a roztřesenou rukou si zakrýval obličej. Křivonožka si k němu vyskočil a s předením se mu uvelebil v klíně. Ron se od nich odtáhl, zlomenou nohu vláčel za sebou.

„Já jsem Siriusovi skutečně nepomáhal ,“ bránil se Lupin. „Dáte-li mi šanci, vysvětlím vám to. Podívejte —“

Oddělil od sebe Harryho, Ronovu a Hermioninu hůlku a hodil jim je jako právoplatným majitelům. Harry tu svou ohromeně chytil.

„Tak prosím,“ pokračoval Lupin a vlastní hůlku si zastrčil zpátky za pás. „Teď jste ozbrojení a já ne. Tak co, vyslechnete mě?“

Harry nevěděl, co si o tom má myslet. Není to nějaká lest?

„Když jste mu tedy nepomáhal,“ zeptal se a šlehl po Blackovi vzteklým pohledem, „jak jste věděl, že je tady?“

„Dozvěděl jsem se to z plánku,“ vysvětloval Lupin. „Z Pobertova plánku. Byl jsem zrovna ve svém kabinetu a studoval jej…“

„Vy s ním umíte zacházet?“ zatvářil se podezřívavě Harry.

„Samozřejmě že s ním umím zacházet,“ mávl Lupin netrpělivě rukou. „Pomáhal jsem ho kreslit. Jsem Náměsíčník — to je přezdívka, kterou jsem ve škole dostal od kamarádů.“

„Vy jste nakreslil …“

„Důležité je teď to, že jsem ho dnes večer měl neustále v pohotovosti, protože mě napadlo, že byste se ty, Ron a Hermiona mohli pokusit potají navštívit Hagrida ještě před popravou jeho hipogryfa. A měl jsem pravdu, že ano?“

Začal přecházet sem a tam a neustále je pozoroval. U nohou mu vířily drobné obláčky prachu.

„Mohli jste se tam vypravit pod tím starým pláštěm, co máš po otci, Harry —“

„Jak o tom plášti víte?“

„Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem Jamese viděl pod tím pláštěm mizet…“ Lupin zopakoval své netrpělivé gesto rukou. Jde o to, že na Pobertově plánku je vidět i ten, kdo se schovává pod neviditelným pláštěm. Viděl jsem, jak přecházíte školní pozemky a vcházíte do Hagridovy hájovny. O dvacet minut později jste od Hagrida odešli a vydali se na zpáteční cestu k hradu. Tentokrát vás však doprovázel ještě někdo.“

„Cože?“ podivil se Harry. „Ne, nikdo nás nedoprovázel.“

„Nevěřil jsem vlastním očím,“ pokračoval Lupin, který stále přecházel sem a tam a Harryho poznámku ignoroval. „Myslel jsem, že se ten plánek porouchal. Jak by se asi ten někdo mohl ocitnout mezi vámi?“

„Nikdo s námi nebyl!“ ujišťoval ho Harry.

„A pak jsem spatřil další tečku, rychle se k vám blížila a měla označení Sirius Black… Viděl jsem, jak se s vámi srazil, díval jsem se, jak dva z vás zatáhl pod Vrbu mlátičku —“

„Jednoho z nás,“ opravil ho rozzlobeně Ron.

„Ne, Rone,“ trval na svém Lupin, „dva.“

Zastavil se a přejížděl očima po Ronovi.

„Myslíš, že bych se mohl na tvou krysu podívat?“ zeptal se bez okolků.

„Cože?“ vyjekl udiveně Ron. „Co s tím má Prašivka společného?“

„Všechno,“ odpověděl Lupin. „Tak můžu se na ni podívat, prosím?“

Ron chvíli váhal a pak vjel rukou pod hábit, aby Prašivku vytáhl. Zoufale sebou mrskala, takže ji musel popadnout za dlouhý holý ocas, aby mu neutekla. Křivonožka se v Blackově klíně vztyčil a tiše sykl.

Lupin přikročil blíž k Ronovi. Zdálo se, že si Prašivku prohlíží tak soustředěně, až zadržel dech.

„Tak co?“ ozval se znovu Ron, tiskl Prašivku k sobě a tvářil se vystrašeně. „Co má s tím vším společného moje krysa?“

„To není žádná krysa!“ zachroptěl náhle Sirius Black.