Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Harry sice nechápal, kam se celý ten příběh ubírá, přesto mu naslouchal jako u vytržení. Jediným zvukem, zaznívajícím kromě Lupinova hlasu, bylo Prašivčino vyděšené kvičení.

„Moje přeměny byly v té době… úděsné. Přeměna ve vlkodlaka je velice bolestivý proces. Byl jsem od lidí odloučen, abych je nemohl pokousat, takže jsem místo nich kousal a škrábal sám sebe. Vesničané ten hluk a řev slyšeli a domnívali se, že slyší nějaké obzvlášť zlolajné duchy. Brumbál ty povídačky ještě podpořil… Dokonce i dnes, když je tento dům už dlouhá léta tichý, se k němu vesničané neodvažují přiblížit…

S výjimkou svých přeměn jsem však byl šťastnější než kdykoli v celé své dosavadní minulosti. Poprvé v životě jsem měl kamarády, tři báječné kamarády. Siriuse Blacka… Petra Pettigrewa… a samozřejmě i tvého otce, Harry — Jamese Pottera.

Moji tři kamarádi si přirozeně sotva mohli nevšimnout, že se vždy jednou měsíčně někam ztratím. Vymýšlel jsem si nejrůznější výmluvy. Vykládal jsem jim, že mám nemocnou matku a že ji musím jezdit domů navštěvovat… měl jsem hrůzu z toho, že až jednou zjistí, co jsem vlastně zač, přestanou se se mnou kamarádit. Pochopitelně se však — stejně jako ty, Hermiono — časem dopracovali k pravdě…

Ale kamarádit se mnou nepřestali. Naopak, udělali pro mě něco, díky čemu byly moje přeměny nejen snesitelné, ale staly se z nich nejbáječnější chvíle mého života. Udělali ze sebe zvěromágy.“

„Můj táta taky?“ vyhrkl užasle Harry.

„Ano, ten taky,“ přikývl Lupin. „Trvalo jim skoro tři roky, než přišli na to, jak se to správně dělá. Tvůj otec a tady Sirius byli nejchytřejší žáci na celé škole, a to taky bylo jejich štěstí, protože přeměna ve zvíře se může zvěromágovi ošklivě vymknout z ruky — což je jeden z důvodů, proč ministerstvo tak důsledně sleduje všechny, kdo se o ni pokoušejí. Petr potřeboval veškerou pomoc, kterou mu James a Sirius mohli poskytnout. Konečně, když jsme byli v pátém ročníku, se jim to podařilo. Byli schopni libovolně se proměňovat každý v jiné zvíře.“

„Jak to ale pomohlo vám?“ chtěla vědět popletená Hermiona.

„Nemohli mi dělat společnost jako lidé, takže mi dělali společnost ve zvířecí podobě,“ vysvětloval Lupin. „Vlkodlak je nebezpečný pouze lidem. Každý měsíc se pod Jamesovým neviditelným pláštěm nenápadně vykradli ven z hradu. Potom se proměnili… Petr jako nejmenší z nich dokázal proklouznout pod útočícími vrbovými větvemi a dotknout se suku, který je znehybní. Potom sklouzli dolů, proběhli chodbou a tady se ke mně připojili. To oni způsobili, že jsem ztrácel na nebezpečnosti. Setrvával jsem ve vlčím těle, avšak moje mysl jako by v jejich společnosti neupadala tak hluboko do vlčí podoby.“

„Pospěš si, Remusi,“ zabručel Black, který se po celé jeho vyprávění díval na Prašivku s výrazem příšerného hladu ve tváři.

„Už to bude, Siriusi, už to bude… No, když jsme se teď uměli proměňovat všichni tři, otevřela se před námi spousta nevídaně vzrušujících možností. Brzy jsme začali z Chroptící chýše vycházet ven a potulovali se v noci po školních pozemcích i po vesnici. Sirius a James se proměňovali ve zvířata tak velká, že dokázali udržet pod dohledem i vlkodlaka. Pochybuji, že byli někdy v Bradavicích žáci, kteří se na školních pozemcích a v Prasinkách vyznali líp než my čtyři… Proto jsme také nakreslili Pobertův plánek a podepsali jsme ho svými přezdívkami. Sirius je Tichošlápek, Petr je Červíček, James byl Dvanácterák.“

„A v jaké zvíře —“ začal Harry, Hermiona mu však skočila do řeči.

„Přesto to ale bylo hrozně nebezpečné! Pobíhat tady potmě po okolí s vlkodlakem! Co kdyby se vám bylo podařilo ostatním se ztratit a někoho pokousat?“

„To je myšlenka, která mě dodnes děsí,“ přiznal zamračeně Lupin. „A byly četné případy, kdy k tomu nechybělo mnoho. Když bylo po všem, vždycky jsme se tomu smáli. Byli jsme mladí a nerozvážní — nechávali jsme se unášet vlastní chytrostí.

Samozřejmě, občas jsem se cítil provinile, když jsem si uvědomil, že zrazuji Brumbálovu důvěru… Přijal mě do Bradavic za okolností, za jakých by to neudělal žádný jiný ředitel, a neměl sebemenší ponětí, jak se zpronevěřuji zásadám, které vytyčil pro mé vlastní bezpečí i pro bezpečí druhých. Nikdy se nedozvěděl, že jsem tři spolužáky přiměl k tomu, aby se tajně stali zvěromágy. Vždycky se mi ale podařilo své provinilé pocity potlačit, jakmile jsme si sedli, abychom naplánovali dobrodružství na následující měsíc. A v tom jsem se nezměnil…“

Lupinův obličej ztvrdl a v hlase mu zaznělo sebepohrdání. „Celý tento školní rok jsem bojoval sám se sebou a uvažoval o tom, zda bych neměl Brumbálovi říct, že Sirius je zvěromág. Jenže jsem to neudělal. A proč ne? Protože jsem příliš zbabělý. Znamenalo by to, že bych musel přiznat, že jsem se jako žák této školy zpronevěřil jeho důvěře, přiznat, že jsem svedl na scestí i další jeho žáky… a Brumbálova důvěra pro mne odjakživa znamenala všechno. Jako malého kluka mě přijal do Bradavic a později mi dal práci, když mě všude celý život odmítali, když jsem nebyl schopen sehnat si placené zaměstnání kvůli tomu, čím jsem. A tak jsem sám sebe přesvědčil, že se Sirius do školy dostává pomocí černé magie, kterou se naučil od Voldemorta, a že jeho schopnosti zvěromága s tím nemají nic společného… Což znamená, že Snape má v jistém smyslu pravdu v tom, co o mně po celou tu dobu prohlašuje.“

„Snape?“ vyštěkl drsně Black, poprvé po mnoha minutách odtrhl oči od Prašivky a vzhlédl vzhůru k Lupinovi. „Co s tím má co dělat Snape?“

„Je tady, Siriusi,“ informoval ho sklesle Lupin. Je taky jedním z učitelů.“ Podíval se na Harryho, Rona a Hermionu.

„Profesor Snape s námi chodil do školy. Velice tvrdě protestoval proti mému jmenování do funkce učitele obrany proti černé magii. Celý školní rok se snaží Brumbála přesvědčit, že nejsem dostatečně důvěryhodný. Má k tomu svoje důvody… Tady Sirius mu kdysi provedl takový žertík, který ho málem připravil o život, žertík, na kterém jsem se podílel i já…“

Black si posměšně odfrkl.

„Nic jiného si nezasloužil,“ uchechtl se. „Pořád kolem nás jen čenichal, snažil se zjistit, co máme v plánu… doufal, že se mu podaří najít něco, kvůli čemu nás vyloučí ze školy…“

„Severuse hrozně zajímalo, kam vlastně každý měsíc mizím,“ vysvětloval Lupin Harrymu, Ronovi a Hermioně. „Chodili jsme totiž do stejného ročníku a… no… nějak jsme si navzájem nepadli do oka. Zvlášť velkou pifku měl na Jamese. Myslím, že žárlil na to, jak si James dokázal vést na famfrpálovém hřišti… Každopádně mě Snape jednou večer viděl, jak jdu s madame Pomfreyovou přes školní pozemky; vedla mě chvíli před proměnou k Vrbě mlátičce. Sirius považoval za… ehmm… zábavné prozradit Snapeovi, že stačí, když nějakou dlouhou holí šťouchne do suku na kmeni, a bude se moci dostat dovnitř za mnou. Snape to samozřejmě zkusil — kdyby se byl dostal až do tohohle domu, byl by narazil na vlkodlaka v plné síle — ale tvůj otec, když se doslechl, co Sirius provedl, se vydal za ním a odtáhl ho zpět, přestože tím do značné míry riskoval vlastní život. Snape mě ale na konci chodby zahlédl. Brumbál mu sice zakázal, aby to komukoli prozradil, od té doby však věděl, co jsem zač…“