Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Byl to drobounký mužík, sotva větší než Harry a Hermiona. Řídké bezbarvé vlasy měl neupravené a na temeni se mu blýskala velká holá lysina. Působil oním scvrklým dojmem člověka, který byl ještě nedávno boubelatý, potom však v krátkém čase shodil podstatnou část své váhy. Kůži měl umouněnou skoro jako Prašivka kožich a špičatým nosem a maličkýma vodnatýma očima i teď připomínal krysu. Rozhlédl se kolem sebe a postupně si všechny změřil pohledem; dýchal přerývaně a mělce. Harry viděl, jak očima zalétl ke dveřím a zase zpět.

„No ne, nazdárek, Petře,“ oslovil ho Lupin vlídně, jako by považoval za naprosto samozřejmé, že se v jeho blízkosti krysy proměňují v jeho bývalé spolužáky. „To je let, co jsme se neviděli!“

„S-Siriusi… R-Remusi…“ Dokonce i hlas měl Pettigrew pisklavý. Znovu zalétl očima ke dveřím. „Kamarádi moji… moji staří kamarádi…!“

Ruka, v níž Black držel hůlku, se vymrštila, Lupin však popadl Siriuse za zápěstí, vrhl po něm varovný pohled a poté znovu oslovil Pettigrewa lehkým konverzačním tónem.

„Zrovna jsme si tady, Petře, tak trochu povídali o tom, co se vlastně stalo té noci, kdy zemřeli Lily a James. Možná ti některé jemné rozdíly v našem rozhovoru unikly, když jsi tam na posteli pištěl a mlátil sebou…“

„Remusi!“ zajíkl se Pettigrew a Harry viděl, jak mu na nezdravě bledé tváři vyrážejí kapičky potu. „Ty mu přece nevěříš, viď že ne… Chtěl mě zabít, Remusi…“

„To už jsme slyšeli,“ přerušil ho Lupin o něco chladnějším tónem. „Chtěl bych si s tebou ujasnit jednu nebo dvě maličkosti, Petře, budeš-li tak…“

„Je tady, protože se mě chce znovu pokusit zabít!“ vykřikl náhle Pettigrew, ukázal na Blacka a Harry si všiml, že ukazuje prostředníkem, protože ukazováček mu chybí. „Zabil Lily a Jamese a teď se chystá zabít i mě… musíš mi pomoct, Remusi…“

Blackův obličej víc než kdy jindy připomínal lebku, když upřeně pozoroval Pettigrewa bezednýma očima.

„Nikdo se tě tady nepokusí zabít, dokud si nevysvětlíme pár věcí,“ sliboval Lupin.

„Pár věcí, říkáš?“ zapištěl Pettigrew, zoufale se znovu rozhlédl na všechny strany, změřil si očima zabedněná okna a ještě znovu jediné dveře. „Já to věděl, že po mně půjde! Věděl jsem, že se vrátí a najde si mě! Tuhle chvíli čekám už dvanáct let!“

„Tys věděl, že Sirius dokáže uprchnout z Azkabanu?“ zajímal se Lupin se svraštělým obočím. „Když to před ním ještě nikdy nikdo nedokázal?“

„Ovládá temné síly, o jakých se nám ostatním může jen zdát!“ ječel pronikavě Pettigrew. „Jak jinak by se odtamtud mohl dostat? Předpokládám, že to byly nějaké triky, kterým ho naučil Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit!“

Black se rozesmál; smál se děsivým, neradostným smíchem, který zaplnil celou místnost.

„Tak Voldemort mě měl učit svým trikům?“ chechtal se.

Pettigrew sebou škubl a přikrčil se, jako by ho Black švihl bičem.

„Co je, bojíš se snad slyšet jméno svého někdejšího pána?“ dorážel na něj Black. „Nemám ti to za zlé, Petře. Jeho přívržencům jsi moc velkou radost neudělal, co?“

„Nevím… nevím, co tím myslíš, Siriusi…“ zahuhlal Pettigrew a oddechoval ještě rychleji než předtím. Potem už se mu leskl celý obličej.

„Těch dvanáct let ses neschovával přede mnou ,“ pokračoval Black. „Schovával ses před někdejšími Voldemortovými přívrženci. Doslechl jsem se v Azkabanu různé věci, Petře… Všichni tě považují za mrtvého, protože kdybys nebyl mrtvý, musel by ses jim zodpovídat… Slyšel jsem je křičet ze spaní nejrůznější kletby. Jak to tak vypadá, domnívají se, že univerzální zrádce zradil i je. Voldemort se k Potterovým vypravil na základě tvých informací — a právě tam ho čekal jeho neslavný konec. A zdaleka ne všichni Voldemortovi spříseženci skončili v Azkabanu, nemám snad pravdu? Pořád ještě je jich spousta na svobodě. Čekají na svou chvíli a předstírají, že chápou, jak pomýleně si tehdy počínali… Kdyby se k nim někdy doneslo, že ještě pořád žiješ, Petře —“

„Nevím… já vážně nevím, o čem to mluvíš,“ opakoval znovu Pettigrew tím nejpištivějším hlasem. Otřel si obličej rukávem a vzhlédl k Lupinovi. „Ty doufám nevěříš téhle — téhleté magořině, Remusi…“

„Musím přiznat, Petře, že mi působí jisté potíže pochopit, proč by nevinný člověk toužil prožít dvanáct let v podobě krysy,“ odpověděl upřímně Lupin.

„Nevinný, ale vyděšený!“ vypískl Pettigrew. „A pokud po mně Voldemortovi přívrženci šli, bylo to proto, že jsem dostal do Azkabanu jednoho z jejich nejlepších lidí — špeha Siriuse Blacka!“

Blackova tvář se zlostně stáhla.

„Jak se opovažuješ!“ zavrčel a náhle to znělo úplně jako vrčení toho medvědovitého psa, jímž ještě před chvílí byl. „Jak se opovažuješ nazývat mě Voldemortovým špehem?! Motal jsem se snad někdy potají kolem lidí, kteří byli silnější a mocnější než já? Zato ty, Petře… nikdy nepochopím, proč mi hned na začátku nedošlo, že tím špehem jsi ty. Vždycky sis potrpěl na vlivné přátele, kteří se o tebe dokázali postarat, že ano? A kdysi jsme jimi pro tebe byli i my… já a Remus… a James…“

Pettigrew si znovu otřel obličej; dýchal tak prudce, že málem sípěl.

„Já a špeh…? To ses snad zbláznil… Nikdy…! Nevím, jak něco takového můžeš…“

„Lily a James tě učinili Strážcem svého tajemství jen proto, že jsem jim to navrhl já,“ zasyčel Black hlasem tak jeduplným, že Pettigrew bezděčně o krok ustoupil. „Považoval jsem to za dokonalý plán… za bluf… Byl jsem si jistý, že Voldemort půjde po mně, že ho ani ve snu nenapadne, že by mohli použít takového slabého a netalentovaného ubožáka, jako jsi ty… Musel to být nejbáječnější okamžik celého tvého mizerného života, když jsi Voldemortovi říkal, že mu můžeš Potterovy vydat.“

Pettigrew si něco roztržitě mumlal pro sebe. Harry pochytil cosi jako „o kolečko víc“ a „straší mu ve věži“, potom jej ale upoutala popelavá barva Pettigrewova obličeje a jeho oči neustále těkající k oknům a ke dveřím.

„Pane profesore?“ ozvala se nesměle Hermiona. „Můžu — můžu něco říct?“

„Samozřejmě, Hermiono,“ ujistil ji zdvořile Lupin.

„Totiž — Prašivka, nebo vlastně chci říct tenhle — tenhleten člověk — už tři roky spí s Harrym v jedné ložnici. Pokud pracuje pro Vy-víte-koho, proč se ještě nikdy nepokusil Harrymu ublížit?“

„To je ono!“ vykřikl ječivě Pettigrew a ukázal na Hermionu zmrzačenou rukou. „Děkuji ti! Slyšíš, Remusi? Nikdy jsem Harrymu nezkřivil ani vlásek na hlavě! Proč asi?“

„Já ti povím proč,“ odpověděl Black. „Protože jsi nikdy v životě pro nikoho nic neudělal, pokud jsi v tom neviděl nějaký prospěch sám pro sebe. Voldemort se už dvanáct let někde skrývá a říká se, že je napůl mrtvý. Ani tě nenapadlo spáchat vraždu přímo před nosem Albuse Brumbála kvůli nějaké černokněžnické ruině, která ztratila veškerou svou moc — nebo snad ano? Musel by sis být přece absolutně jistý, že je zas nejsilnějším a nejbezohlednějším hráčem na hřišti, než by ses k němu vrátil, nemám pravdu? Proč bys jinak hledal útulek v kouzelnické rodině? Chtěl jsi mít přehled o všem, co se kde šustne, že je to tak, Petře? To všechno pro případ, že by tvůj starý ochránce získal svou sílu nazpátek a bylo by bezpečné znovu se k němu přidat…“