Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Pettigrew několikrát otevřel a opět zavřel ústa. Vypadal, jako by ztratil schopnost mluvit.

„Promiňte — pane Blacku — Siriusi?“ ozvala se ostýchavě Hermiona.

Black sebou při tom škubl a zadíval se na Hermionu způsobem, který naznačoval, že zdvořilé oslovení je něco, na co už dávno zapomněl.

„Pokud vám nevadí, že se vás na to ptám, jak — jak jste se dostal z Azkabanu, když jste nepoužil černé magie?“

„Díky!“ zasípal Pettigrew a horečně na ni kýval. „Přesně tak! Přesně na to jsem se chtěl —“

Lupin ho však umlčel jediným pohledem. Black se na Hermionu mírně zamračil, ne však aby jí dal najevo, že ho rozčílila. Vypadalo to, že si rozmýšlí přesnou odpověď.

„Sám nevím, jak se mi to podařilo,“ začal rozvážně. „Myslím, že jsem za celou tu dobu nepřišel o rozum jedině díky vědomí, že jsem nevinný. Nebyla to žádná šťastná představa, takže ji ze mě mozkomorové nemohli vysát… udržovala mě ale při zdravém rozumu a pořád jsem věděl, kdo jsem… pomáhala mi zůstat silným… A tak vždycky, když toho všeho na mě začalo být… trochu moc… dokázal jsem se ve své cele proměnit — ve psa. Abyste rozuměli, mozkomorové nemají zrak,“ polkl, „nacházejí k lidem cestu tak, že cítí jejich emoce… A když jsem byl psem, zaznamenali pokaždé, že moje pocity jsou méně — méně lidské, méně složité… Přirozeně se domnívali, že ztrácím rozum jako všichni ostatní v Azkabanu, takže si s tím nedělali žádné starosti. Já jsem ale byl zesláblý, hrozně zesláblý, a bez hůlky jsem neměl naději, že bych je dokázal odehnat…

Pak jsem ale na té fotografii uviděl Petra… uvědomil jsem si, že je v Bradavicích s Harrym… Měl perfektní výchozí postavení k útoku, jakmile by se k němu donesl první signál, že mocnosti zla znovu nabývají na síle…“

Pettigrew vrtěl hlavou a nehlasně cosi mrmlal, neustále však přitom zíral na Blacka jako hypnotizovaný.

„…připraven udeřit ihned, jakmile by si byl jist svými spojenci… a přinést jim jako dar posledního Pottera. Kdyby jim dal Harryho, kdo by se ho opovážil obvinit, že zradil lorda Voldemorta? Uvítali by ho znovu mezi sebou, a to s nejvyššími poctami…

Takže jak vidíte, musel jsem něco podniknout. Byl jsem jediný, kdo věděl, že Petr žije…“

Harry si vzpomněl, co říkal pan Weasley paní Weasleyové. „Strážní říkají, že mluví ze spaní… opakuje pořád tatáž slova: Je v Bradavicích .“

„Bylo to, jako by mi někdo uvnitř hlavy zapálil oheň, který mozkomorové prostě nedokázali uhasit… nebyl to šťastný pocit… byla to posedlost… ale dodávalo mi to sílu, projasňovalo mi to myšlenky. Takže jednoho dne večer, když mozkomorové otevřeli dveře mé cely, aby mi donesli jídlo, jsem kolem nich proklouzl ve své psí podobě… Vycítit zvířecí emoce je pro ně o tolik složitější, že je to zmátlo… Byl jsem hubený, hrozně hubený… tak hubený, že jsem se dokázal protlačit mezi mřížemi… Ve své psí podobě jsem doplaval zpátky na pevninu… Vydal jsem se severním směrem a jako pes jsem nepozorovaně pronikl na bradavické pozemky. Od té doby se schovávám tady v Zapovězeném lese… Ven jsem chodil, jen když jsem se šel podívat na famfrpál, samozřejmě… umíš létat zrovna tak dobře, jako uměl tvůj otec, Harry…“

Podíval se na Harryho, který tentokrát neodvrátil oči.

„Věř mi,“ zachraplal Black. „Musíš mi věřit. Nikdy jsem Lily a Jamese nezradil. Byl bych raději zemřel, než abych je zradil.“

A konečně, konečně mu Harry uvěřil. S hrdlem staženým tak úzce, že nebyl schopen promluvit, pouze přikývl.

„Ne!“

To Pettigrew padl na kolena, jako by Harryho přikývnutí pro něj samotného znamenalo rozsudek smrti. Po kolenou se sunul kupředu, tloukl hlavou o zem a ruce měl před sebou sepjaté jako k modlitbě.

„Siriusi, to jsem já — Petr… tvůj kamarád… přece bys ne…“

Black ho nakopl a Pettigrew se schoulil do klubíčka. „Mám na hábitu dost špíny i bez toho, abys na něj sahal ještě ty,“ odplivl si Black.

„Remusi!“ vypískl Pettigrew, obrátil se teď k Lupinovi a svíjel se prosebně před ním. „Ty tomu přece nevěříš… Copak by ti byl Sirius o té změně plánu neřekl?“

„Ne, jestliže si myslel, že tím špehem jsem já,“ odpověděl Lupin. „Předpokládám, že to je důvod, proč jsi mi o tom neřekl, Siriusi?“ zeptal se nevzrušeně přes Pettigrewovu hlavu.

„Promiň mi to, Remusi,“ omlouval se Black.

„Velice rád, Tichošlápku, starý příteli,“ usmál se Lupin a začal si vyhrnovat rukávy. „A promineš zase ty mně, že jsem za toho špeha považoval tebe ?“

„Samozřejmě,“ ujistil ho Black a po vyzáblé tváři se mu na okamžik mihl šklebivý úsměv. Také on si začal vyhrnovat rukávy. „Zabijeme ho společně?“

„Ano, řekl bych, že ano,“ usoudil nemilosrdně Lupin. „To byste přece… to byste přece…“ lapal po dechu Pettigrew. Otočil se a plazil se k Ronovi.

„Rone… nebyl jsem ti snad dobrým přítelem… dobrým mazlíčkem? Nedopustíš přece, aby mě zabili, Rone, viď že ne? Jsi na mé straně, že?“

Ron však na Pettigrewa shlížel s výrazem nejhlubšího odporu.

„A tebe jsem nechával spát u sebe v posteli!“ otřásl se.

„Jsi hodný chlapec… hodný páníček,“ plazil se Pettigrew k Ronovi, „nedovolíš přece, aby to udělali… Byl jsem tvoje krysa, hodná a mazlivá…“

„Pokud ses líp osvědčil jako krysa než jako člověk, není to zrovna něco, čím by ses měl chlubit, Petře,“ konstatoval drsně Black. Ron, který ještě víc zbledl bolestí, vytrhl zlomenou nohu z Pettigrewova sevření. Pettigrew se otočil na kolenou, kymácivě popolezl kupředu a popadl lem Hermionina hábitu.

„Ty jsi takové milé děvče… jsi tak chytrá… Že — že je nenecháš… Pomoz mi…“

Hermiona mu vytrhla hábit z žadonících rukou, ustoupila ke stěně a tvářila se šokovaně.

Pettigrew klečel, neovladatelně se třásl a pomalu otočil hlavu k Harrymu.

„Harry… Harry… vypadáš úplně jako tvůj otec… jako bys mu z oka vypadl…“

„JAK SE OPOVAŽUJEŠ NA HARRYHO MLUVIT?“ zaburácel Black. „JAK SE VŮBEC OPOVAŽUJEŠ POHLÉDNOUT MU DO OBLIČEJE? JAK SE PŘED NÍM OPOVAZUJEŠ MLUVIT O JAMESOVI?“

„Harry,“ šeptal Pettigrew a šoural se k němu s rukama nataženýma před sebou, „Harry, James by si nepřál, aby mě zabili… James by to pochopil, Harry… Prokázal by mi milosrdenství…“

Black s Lupinem svorně pokročili vpřed, popadli Pettigrewa za ramena a mrštili jím na podlahu. Zůstal tam dřepět, vzhlížel k nim a třásl se hrůzou.

„Prodal jsi Lily a Jamese Voldemortovi,“ obvinil ho Black, který se také třásl. „Chceš to snad popřít?“

Pettigrew propukl v pláč. Bylo strašné se dívat, jak se to přerostlé, proplešatělé děcko krčilo před nimi na podlaze.

„Siriusi, Siriusi, co jiného jsem mohl dělat? Pán všeho zla… Nedokážeš si to představit… má zbraně, o jakých se ti nikdy nesnilo… měl jsem strach, Siriusi, nikdy jsem nebyl statečný jako ty, Remus a James. Nikdy jsem nic takového neměl v úmyslu… Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, mě přinutil —“

„NELŽI!“ rozkřikl se Black. „POTAJÍ JSI MU DONÁŠEL INFORMACE UŽ CELÝ ROK PŘEDTÍM, NEŽ LILY A JAMES ZEMŘELI. DĚLAL JSI MU ŠPEHA!“

„Všude — všude se dostával k moci!“ zajíkl se Pettigrew. „Ja-jaký mělo smysl vzpírat se mu?“