Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Ne… ne …!“ zachrčel Harry. „Je nevinný… expecto — expecto patronum —“

Přímo na sobě cítil jejich oči, slyšel, jak mu kolem uší jako zlomyslný vítr vane jejich chraptivý dech. Nejbližší mozkomor jako by odhadoval jeho sílu. Pak zdvihl obě rozkládající se paže — a shodil si kápi z hlavy.

Tam, kde měly být oči, překrývala prázdné oční důlky jen tenká šedá strupovitá kůže. Nechyběla však ústa — zející beztvará díra, jež do sebe vtahovala vzduch, jako by smrtelně chroptěla.

Harryho tak mocně ochromila hrůza, že nebyl s to se pohnout ani promluvit. Jeho Patron zablikal a zhasl.

Oslepovala ho bílá mlha. Věděl, že musí bojovat… expecto patronum … nic však neviděl… a odněkud zdáli slyšel ty dobře známé výkřiky zoufalství… expecto patronum … Tápal v mlze, hledal Siriuse a nahmátl jeho paži… nehodlal dovolit, aby ho odnesli…

Vtom se však kolem jeho krku sevřel pár silných, vlhce lepkavých rukou. Vyvracely mu hlavu obličejem vzhůru… cítil ve tváři mozkomorův dech… věděl, že se chystá zlikvidovat ho jako prvního… cítil ten smrdutý dech… v uších mu zněl matčin nářek… její hlas měl být tím posledním, co v životě uslyší…

A pak měl náhle dojem, že hustou mlhou, v níž se utápěl, prosvítá jakési stříbrné světlo, jež září jasněji a jasněji… Ucítil, jak padá tváří do trávy…

S obličejem přitisknutým k zemi, slabostí neschopen se pohnout, třesoucí se nevolností, otevřel Harry oči. Trávu kolem něj zalévala oslepující záře… Nářek ustal a chlad se stahoval zpět…

Něco přimělo mozkomory k ústupu… Kroužilo to kolem něj, Siriuse a Hermiony… Chrčivé a mlaskavé zvuky pomalu utichaly, mozkomorové odcházeli… Vzduch byl už zase teplý…

Z posledních sil, jež v sobě zburcoval, zvedl Harry malinko hlavu nad zem a uprostřed světla spatřil jakési zvíře, jež od něj cválalo po hladině jezera pryč. Očima zvlhlýma námahou se snažil rozpoznat, co to je — bylo zářivě bílé jako jednorožec. Zoufale usiloval zůstat při vědomí a sledoval, jak zvíře přešlo do klusu a zastavilo na protějším břehu. V jasu, který se z něj linul, na kratičký okamžik zahlédl, že ho někdo vyšel přivítat… zdvihl ruku, aby ho pohladil… někdo, kdo mu připadal podivně povědomý… to ale přece nemohla být pravda…

Harry to nechápal a vůbec už o tom nedokázal přemýšlet. Cítil, jak ho opouštějí poslední zbytky sil. Hlava mu padla do trávy, když ztratil vědomí.

„Šokující záležitost… naprosto šokující… je to zázrak, že nikdo nepřišel o život… nikdy jsem nic podobného neslyšel… u všech hromů, bylo to ale štěstí, že jste se tam objevil, Snape…“

„Díky, pane ministře.“

„To bude Merlinův řád druhé třídy, řekl bych. První třídy, podaří-li se mi to prosadit!“

„Opravdu vám mnohokrát děkuji, pane ministře.“

„To je ošklivá rána, co jste utržil… nejspíš Blackova práce, co?“

„Upřímně řečeno za ni vděčím Potterovi, Weasleymu a Grangerové, pane ministře…“

„ Cože? “

„Black je očaroval, to jsem poznal na první pohled. Soudě podle jejich chování, použil proti nim nejspíš matoucí kouzlo. Nejspíš uvěřili, že je Black nevinný. Za to, co provedli, nenesou žádnou zodpovědnost. Na druhé straně je ovšem pravda, že jejich zásah mohl Blackovi poskytnout příležitost k útěku… Zjevně se domnívali, že se jim podaří Blacka chytit bez cizí pomoci. V minulosti už beztrestně vyvázli ze spousty různých lumpáren… obávám se, že o sobě díky tomu mají dost vysoké mínění… a Potter se samozřejmě od nástupu do školy těší neobyčejné shovívavosti ze strany ředitele —“

„No, podívejte, Snape… Harry Potter, vždyť sám víte… v jeho případě všichni tak trochu přimhuřujeme aspoň jedno oko.“

„Přitom ale — myslíte, že mu doopravdy prospívá, když se k němu chováme jako k protekčnímu dítěti? Já osobně se k němu snažím přistupovat jako ke kterémukoli jinému žákovi. A kdokoli jiný než on by byl za to, že své spolužáky vystavil takovému nebezpečí, přinejmenším podmíněně vyloučen. Jen to zvažte, pane ministře: v rozporu se všemi pravidly školního řádu — poté, co byla v zájmu jeho bezpečnosti přijata všechna ta preventivní opatření — opustí v noci školní budovu a paktuje se s vlkodlakem a vrahem. Navíc mám důvod se domnívat, že ještě ke všemu bez dovolení navštěvoval Prasinky —“

„No dobrá, dobrá… uvidíme, Snape, uvidíme… ten chlapec se nepochybně zachoval pošetile…“

Harry ležel s očima pevně semknutýma a poslouchal. Cítil se absolutně vyčerpaný. Slova, která slyšel, jakoby mu z uší putovala do mozku zpomalenou rychlostí, takže jen s obtížemi chápal jejich smysl. Všechny údy měl jako z olova a víčka tak ztěžklá, že je nedokázal zvednout… Nejraději by tady, na té pohodlné posteli, ležel navěky…

„Nejvíc ze všeho mě ale překvapilo počínání těch mozkomorů… opravdu nemáte tušení, co je zahnalo na útěk, Snape?“

„Ne, pane ministře. Když jsem se konečně probral k vědomí, vraceli se už na svá stanoviště ke vchodům…“

„To je zvláštní. A přece Black, Harry i ta dívka —“

„Všichni byli v bezvědomí, když jsem k nim dorazil. Blacka jsem samozřejmě svázal a nasadil mu roubík, vyčaroval jsem nosítka a všechny jsem je dopravil přímo sem na hrad.“

Následovala chvíle ticha. Harryho mozek jako by začal pracovat rychleji, zároveň ale kdesi hluboko v žaludku zahlodal pocit nepokoje…

Otevřel oči.

Všechno kolem bylo lehce rozmazané. Někdo mu sundal z očí brýle. Ležel ve tmě ošetřovny. Na protějším konci nemocničního pokoje rozpoznal madame Pomfreyovou. Stála k němu zády a skláněla se nad něčí postelí. Harry přimhouřil oči. Pod paží madame Pomfreyové zahlédl Ronovu rudou čupřinu.

Harry otočil hlavou na polštáři na druhou stranu. V posteli vpravo od něj ležela Hermiona. V měsíčním světle, jež zalévalo její lůžko, spatřil, že i ona má otevřené oči. Vypadala zkoprnělá strachem, a když viděla, že je Harry vzhůru, přitiskla si prst k ústům a ukázala na dveře ošetřovny. Byly dokořán a z venkovní chodby k nim doléhaly hlasy Korneliuse Popletala a Snapea.

Madame Pomfreyová rázným krokem přešla temným pokojem k Harryho posteli. Otočil se a pohlédl na ni. Nesla v ruce největší kus čokolády, jaký kdy v životě viděl. Vypadal jako malý balvan.

„Ale, ale — tak už jsi vzhůru,“ zaradovala se hlasitě madame Pomfreyová. Položila čokoládu na Harryho noční stolek a začala ji rozbíjet malým kladívkem na kusy.

„Jak je Ronovi?“ zeptali se Harry a Hermiona současně.

„Přežije to,“ zamračila se přísně madame Pomfreyová. „A pokud jde o vás dva… zůstanete tady tak dlouho, dokud si nebudu úplně jistá, že jste — Pottere, co si proboha myslíš — k čemu to je, co děláš?“

Harry se vysoukal do sedu, nasadil si brýle a zvedl svou hůlku.

„Musím mluvit s ředitelem,“ prohlásil.

„Pottere,“ domlouvala mu konejšivě madame Pomfreyová, „Zachovej klid. Blacka chytili. Drží ho nahoře pod zámkem. Každou chvíli mají přijít mozkomorové, aby mu dali svůj polibek —“

„COŽE?“

Harry vyskočil z postele a Hermiona ho následovala. Jeho výkřik uslyšeli venku na chodbě, a tak v příští vteřině vešli na ošetřovnu Kornelius Popletal a Snape.