Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Harry neměl sebemenší ponětí, o co vlastně jde. Brumbál se otočil na podpatku, a když došel ke dveřím, ještě jednou se ohlédl.

„Teď vás tady zamknu. Je —“ podíval se na hodinky, „za pět minut půlnoc. Měly by stačit tři obrátky, slečno Grangerová. Hodně štěstí.“

„Hodně štěstí?“ opakoval zmateně Harry, když se za Brumbálem zavřely dveře. „Tři obrátky? O čem to mluví? Co máme udělat?“

Hermiona už se však potýkala s límcem svého hábitu a začala vytahovat velice dlouhý zlatý řetěz, složený z nesmírně jemných článků.

„Pojď honem ke mně, Harry,“ vyzvala ho naléhavě. „ Dělej! “

Harry už vůbec nic nechápal, ale přikročil blíž k ní. Na řetězu, který držela před sebou, uviděl zavěšené maličké, třpytivé přesýpací hodiny.

„Tak pojď —“

Přehodila oběma řetěz kolem krku.

„Připraven?“ vydechla.

„Co to děláme?“ vyptával se absolutně zmatený.

Hermiona přesýpací hodiny třikrát převrátila.

Potemnělá ošetřovna kolem nich se rozplynula. Harry měl pocit, jako by obrovskou rychlostí někam pozadu letěl. Všude kolem něj se míhaly rozmazané obrazce různých barev a tvarů a v uších mu hučelo. Snažil se něco vykřiknout, ale neslyšel vlastní hlas.

A pak pod nohama znovu pocítil pevnou zem a všechno kolem opět nabylo ostrých tvarů…

Stál vedle Hermiony v liduprázdné vstupní síni, jejíž dlážděnou podlahu osvětlovaly zlaté paprsky slunečního světla, pronikající dovnitř otevřenou hlavní branou. Poplašeně se otočil a pohlédl na Hermionu; do krku se mu přitom zařízl řetěz, na němž visely přesýpací hodiny.

„Hermiono, co to…“

„Pojď sem!“ popadla ho Hermiona za paži a zatáhla ho na druhý konec síně ke dveřím do úklidového přístěnku, otevřela je, strčila ho dovnitř mezi kbelíky a košťata, vlezla si k němu a dveře zase zabouchla.

„Co — jak — co se stalo, Hermiono?“

„Vrátili jsme se zpátky časem,“ vysvětlovala šeptem Hermiona a stahovala přitom potmě Harrymu řetěz z krku. „O tři hodiny zpátky…“

Harry si sáhl na nohu a pořádně se do ní štípl. Důkladně ho to zabolelo, čímž se naprosto vyloučila možnost, že se mu zdá nějaký hrozně divný sen.

„Ale —“

„Psst! Poslouchej! Někdo jde! Myslím… myslím, že jsme to nejspíš my!“

Hermiona tiskla ucho ke dveřím přístěnku.

„Kroky napříč síní… ano, myslím, že jsme to my a jdeme k Hagridovi!“

„Chceš tím snad říct,“ zašeptal Harry, „že jsme tady v přístěnku a zároveň tam venku?“

„Přesně tak,“ přisvědčila Hermiona s uchem stále přilepeným k dveřím přístěnku. „Určitě to musíme být my… Podle zvuku to nevypadá na víc než na tři lidi… a jdeme pomalu, protože jsme schovaní pod neviditelným pláštěm…“

Odmlčela se a poslouchala ještě pozorněji.

„Právě jsme sešli po hlavním schodišti…“

Hermiona se posadila na převrácený kbelík a tvářila se zoufale nervózně. Harry by ale rád slyšel odpověď na několik otázek.

„Kde jsi přišla k té hračičce, co vypadá jako přesýpací hodiny?“

„Říká se tomu obraceč času,“ vysvětlovala šeptem Hermiona, „a dostala jsem ho od profesorky McGonagallové hned první den školy v září, kdy jsme se vrátili do Bradavic. Používala jsem ho celý rok, abych zvládla všechny hodiny, na které jsem se přihlásila. Musela jsem profesorce McGonagallové přísahat, že o tom nikomu neřeknu; ona sama musela na ministerstvo kouzel napsat spoustu nejrůznějších dopisů, aby mi ho směla dát. Musela se za mě zaručit, že jsem vzorná, a taky že ten obraceč nikdy nepoužiju k ničemu jinému než k plnění svých studijních povinností… Vracela jsem zpátky čas, abych mohla chodit na další hodiny, takže jsem dělala několik předmětů najednou, chápeš? Jenže…

Harry, já vůbec nevím, co bychom podle Brumbála měli udělat ! Proč nám řekl, abychom se vrátili o tři hodiny zpátky? Jak to Siriusovi pomůže?“

Harry hleděl do její tváře zakryté stínem.

„Někdy touhle dobou se muselo stát něco, co bychom podle něj měli změnit,“ usoudil rozvážně. „Takže co se stalo? Před třemi hodinami jsme zrovna šli dolů k Hagridovi…“

„Tohle je před třemi hodinami a fakt zrovna jdeme dolů k Hagridovi,“ přerušila ho Hermiona. „Právě jsme slyšeli, jak odcházíme…“

Harry se zamyšleně zamračil. Měl pocit, jako by se mu úporným soustředěním krabatil celý mozek v hlavě.

„Brumbál před chviličkou řekl — řekl, že by se nám mohlo podařit zachránit víc než jeden nevinný život…“ A pak mu to došlo. „Musíme zachránit Klofana, Hermiono!“

„Ale — jak tím pomůžeme Siriusovi?“

„Brumbál říkal — právě nám přece prozradil, za kterým je oknem — že je za oknem Kratiknotovy pracovny! Tam je Sirius zamčený! Musíme k tomu oknu doletět na Klofanovi a Siriuse zachránit! Sirius může na Klofanovi uprchnout — můžou si oba zachránit život!“

Pokud to byl Harry schopen v šeru posoudit, tvářila se Hermiona absolutně vyděšeně.

„Jestli se nám tohle podaří a nikdo nás při tom neuvidí, bude to zázrak!“

„Možná ano, ale zkusit to musíme, nemyslíš?“ přesvědčoval ji Harry. Vstal a přitiskl ucho ke dveřím.

„Nezdá se, že by tam někdo byl… tak pojď, vyrazíme…“

Harry strčil do dveří přístěnku a otevřel je. Ve vstupní síni nikdo nebyl. Jak nejrychleji a nejtišeji to šlo, vyrazili z přístěnku a seběhli po kamenném schodišti. Stíny už se prodlužovaly a vrcholky stromů v Zapovězeném lese znovu lemoval zlatavý přísvit.

„Jestli se někdo kouká ven z okna —“ vypískla Hermiona a ohlédla se na hrad, který se tyčil za jejich zády.

„Tak poběžíme,“ přerušil ji rozhodně Harry. „Přímo do lesa, co říkáš? Budeme se muset schovat za stromem nebo tak nějak a dávat pozor —“

„Dobře, ale vezmeme to oklikou kolem skleníků!“ zalapala po dechu Hermiona. „Nesmíme mít na dohled dveře Hagridova srubu, protože jinak se uvidíme! Teď už musíme být skoro u Hagrida!“

Harry stále ještě hádal, co tím vlastně myslí, dal se však do běhu a Hermiona se mu držela v patách. Proběhli mezi záhony se zeleninou až ke skleníkům, za nimiž se na okamžik zastavili, a pak běželi dál, co jim nohy stačily — obloukem se vyhnuli Vrbě mlátičce a tryskem pádili do úkrytu Zapovězeného lesa…

Bezpečně ukryt v stínu stromů se Harry otočil; o několik vteřin později k němu dorazila zadýchaná Hermiona.

„Prima,“ zachrčela, „teď se musíme nepozorovaně dostat k Hagridovi. Drž se mimo dohled, Harry…“

Tiše si hledali cestu mezi stromy a drželi se u samého okraje lesa. Pak, když zahlédli průčelí Hagridovy hájenky, slyšeli, jak tam někdo klepe na dveře. Rychle se schovali za kmen obrovitého dubu a opatrně zpoza něj vykoukli.

Ve dveřích se objevil třesoucí se bledý Hagrid a rozhlížel se, aby zjistil, kdo to klepal. A Harry zaslechl svůj vlastní hlas.

„To jsme my, Máme na sobě neviditelný plášť. Pusť nás dovnitř, svlékneme si ho.“

„Neměli jste sem chodit!“ zašeptal Hagrid, ale ustoupil stranou a rychle za nimi přibouchl dveře.

„To je ta největší bláznivina, jakou jsme kdy podnikli,“ prohlásil přesvědčeně Harry.

„Pojďme o kousek dál,“ vybídla ho šeptem Hermiona. „Musíme se dostat blíž ke Klofanovi!“