Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Opatrně se kradli mezi stromy, až uviděli nervózního hipogryfa, uvázaného k plotu Hagridovy dýňové zahrádky.

„Teď?“ zeptal se tiše Harry.

„Ne!“ zarazila ho Hermiona. „Když ho odvedeme teď, budou si členové té komise myslet, že ho osvobodil Hagrid. Musíme počkat, dokud neuvidí, že je tady venku uvázaný.“

„V tom případě na to budeme mít jenom asi tak minutu,“ protestoval Harry. Celé mu to začínalo připadat nemožné.

V tom okamžiku se z Hagridovy hájenky ozval třesk rozbíjeného porcelánu.

„Hagrid právě upustil ten džbánek s mlékem,“ komentovala to šeptem Hermiona. „Já za okamžik najdu Prašivku…“

O několik minut později skutečně zaslechli Hermionino překvapené vypísknutí.

„Hermiono,“ ozval se náhle Harry „co kdybychom… co kdybychom tam prostě vběhli, popadli Pettigrewa…“

„Ne!“ zaprotestovala Hermiona vyděšeným šepotem. „Copak to nechápeš? Porušujeme jeden z nejvýznamnějších kouzelnických zákonů! Nikdo podle něj nemá právo měnit čas, nikdo! Slyšel jsi Brumbála, jestli nás někdo uvidí —“

„Viděli bychom se jen my sami a Hagrid!“

„A co myslíš, že bys udělal, Harry, kdybys uviděl sám sebe vpadnout do Hagridova srubu?“ zeptala se Hermiona.

„To bych… to bych se nejspíš zbláznil,“ připustil Harry, „nebo bych si myslel, že to je určitě dílo nějaké černé magie…“

„ Přesně tak! Vůbec bys to nechápal, možná bys dokonce sám na sebe zaútočil! Takže už je ti to jasné? Profesorka McGonagallová mi vyprávěla, k jak hrozným věcem došlo, když si kouzelníci zahrávali s časem… spousta z nich se nakonec v té minulosti nebo v budoucnosti omylem zabila!“

„No dobře,“ přikývl Harry. „Byl to jen takový nápad. Myslel jsem prostě —“

Hermiona do něj ale šťouchla a ukázala prstem k hradu. Harry trochu pootočil hlavu, aby měl jasný výhled na vzdálenou hlavní bránu. Po schodišti právě scházeli Brumbál, Popletal, vetchý stařec z komise a kat Macnair.

„Za okamžik už z hájenky vyjdeme!“ vydechla Hermiona.

Zadní dveře se skutečně po chvíli otevřely a Harry viděl sám sebe, jak s Ronem a Hermionou a spolu s Hagridem vycházejí ven. Byl to bezpochyby nejzvláštnější zážitek celého jeho života, když tam stál schovaný za stromem, a zároveň pozoroval sám sebe u dýňové zahrádky.

„No tak, Klofane, no tak…“ uklidňoval Hagrid hipogryfa. Potom se otočil k Harrymu, Ronovi a Hermioně. „A vy už běžte. Upalujte!“

„Hagride, my nemůžeme —“

„Povíme jim, jak to doopravdy bylo…“

„Nesmějí ho přece zabít…“

„Běžte! Už takhle je to dost špatný. Nemusíte se eště dostat do maléru vy tři!“

Harry sledoval, jak Hermiona přes něj a přes Rona přehazuje neviditelný plášť u záhonu s dýněmi.

„Honem utíkejte. Nic neposlouchejte…“

Od vchodu se ozvalo zaklepání. Popravčí četa dorazila. Hagrid se otočil a zamířil zpět do srubu; zadní dveře za sebou nechal otevřené. Harry se díval, jak v malých ostrůvcích kolem srubu polehává tráva a naslouchal vzdalující se trojí ozvěně kroků. Byl už i s Ronem a Hermionou pryč… zato druhý Harry a druhá Hermiona, ukrytí mezi stromy, zadními dveřmi slyšeli, co se děje uvnitř hájenky.

„Kde máte to zvíře?“ ozval se Macnairův chladný hlas.

„Ve-venku,“ zakoktal Hagrid.

Harry honem schoval hlavu za strom, když se v Hagridově okně objevil Macnair, aby se podíval ven na Klofana. Pak slyšeli Popletala.

„Musíme… hmm… musíme vám přečíst oficiální rozhodnutí o popravě, Hagride. Vezmu to stručně. A pak to budete vy a Macnair muset podepsat. Macnaire, musíte si to také poslechnout, to je úředně stanovený postup…“

Macnairova tvář, do té doby vyhlížející z okna, zmizela. Teď, nebo nikdy.

„Počkej tady,“ pošeptal Harry Hermioně. „Já se o to postarám.“

V okamžiku, kdy se znovu ozval Popletalův hlas, Harry tryskem vyběhl zpoza stromu, za kterým se ukrýval, přeskočil plot zahrádky s dýněmi a přistoupil ke Klofanovi.

„ Komise pro likvidaci nebezpečných tvorů rozhodla, že hipogryf jménem Klofan, nadále v tomto dokumentu označovaný termínem odsouzený, bude popraven při západu slunce dne šestého června… “

Harry se soustředil na to, aby ani jednou nemrkl, zadíval se Klofanovi do vášnivě planoucích oranžových očí a uklonil se. Klofan padl na šupinatá kolena a pak se znovu postavil. Harry se začal potýkat s provazem, jímž byl hipogryf přivázaný k plotu.

„ … odsouzený k smrti stětím, přičemž samotnou exekuci provede komisí jmenovaný mistr popravčí Walden Macnair… “

„Tak pojď, Klofane,“ mumlal Harry, „dělej, přišli jsme ti pomoct. Tiše… tiše…“

„ … jak stvrzují níže uvedené podpisy . Hagride, vy se podepíšete tady…“

Harry vší silou zatáhl za provaz, ale Klofan zaryl přední nohy do země.

„Tak pojďme, ať už to máme za sebou,“ ozval se z Hagridova srubu třaslavý hlas člena komise. „Možná by bylo lepší, Hagride, kdybyste zůstal tady uvnitř…“

„Ne, já… chci bejt u něj… nechci, aby byl v takový chvíli samotnej…“

Ze srubu se ozvaly kroky.

„ Hni sebou, Klofane! “ zasípal Harry.

Znovu a důrazněji zatáhl za provaz, který měl hipogryf uvázaný kolem krku. Konečně vykročil a rozčileně zašustil křídly. Pořád byli deset stop od Zapovězeného lesa, na dohled od Hagridových zadních dveří.

„Ještě moment prosím, Macnaire,“ ozval se z jejich blízkosti Brumbálův hlas. „Vy to také musíte podepsat.“ Kroky se zastavily. Harry se pověsil na provaz. Klofan klapl zobákem a rozešel se o něco rychleji.

Zpoza jednoho stromu vykoukl Hermionin bledý obličej.

„Pospěš si, Harry!“ pobízela ho nehlasně.

Harry stále slyšel doléhat ze srubu Brumbálův hlas. Znovu popadl provaz a zabral. Klofan jen neochotně přešel do klusu. Dospěli právě ke stromům…

„Honem! Honem!“ vybízela je úpěnlivě Hermiona, vyběhla z úkrytu za stromem, také se chopila provazu a přispěla svou váhou k tomu, aby zrychlila Klofanův běh. Harry se ohlédl přes rameno a zjistil, že jsou mimo dohled; Hagridovu zahrádku už vůbec neviděl.

„Stůj!“ nařídil šeptem Hermioně. „Mohli by nás slyšet…“

Zadní dveře hájenky se s prásknutím rozletěly dokořán. Harry, Hermiona a Klofan stáli vedle sebe v naprosté tichosti. Vypadalo to, jako by i hipogryf pozorně naslouchal.

Ticho — a potom…

„Kde je?“ ozval se třaslavý hlas člena komise. „Kde máte tu potvoru?“

„Byla uvázaná tady!“ odpověděl nakvašeně popravčí. „Viděl jsem ji! Přesně tady!“

„To je ovšem zvláštní,“ poznamenal Brumbál. V hlase mu zazněl pobavený podtón.

„Klofane!“ zachraplal Hagrid.

Následoval svištivý zvuk a po něm dopad sekery na dřevo. To ji kat nejspíš zarazil rozvztekleně do plotu. A pak k nim dolehlo skučení a teď mezi vzlyky rozeznávali jednotlivá Hagridova slova.

„Je pryč! Pryč! Ať je ten jeho zobák požehnanej, von je pryč ! Určitě se vod toho plotu sám urval! Klofane, ty můj chytrolíne!“

Hipogryf se začal na provaze vzpínat, jako by chtěl zpátky k Hagridovi. Harry a Hermiona ho popadli o to pevněji a zapřeli se nohama do půdy Zapovězeného lesa, aby mu v tom zabránili.

„Někdo ho odvázal,“ vrčel vztekle kat. „Měli bychom prohledat školní pozemky, pročesat les…“