Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„ Cos tady prováděl? “ obořila se na něj. „Říkal jsi, že budeš jen pozorovat, co se bude dít!“

„Zrovna jsem nám všem zachránil život…“ bránil se Harry. „Posaď se sem — tady za ten keř — já ti to vysvětlím.“

Hermiona poslouchala jeho líčení, co se právě odehrálo, a pusu měla už zase dokořán.

„Neviděl tě nikdo?“

„To víš, že ano, copak jsi neposlouchala? Já sám jsem se viděl, myslel jsem ale, že je to můj táta! Je to všechno jak má být!“

„Ani se mi tomu nechce věřit, Harry. Vyčaroval jsi Patrona, který všechny ty mozkomory zahnal na útěk! To je doopravdy složité kouzlo…“

„Věděl jsem, že tentokrát to dokážu,“ vysvětloval Harry, „protože jsem to už vlastně dokázal… Dává to smysl?“

„Já nevím… Harry, podívej se na Snapea!“

Společně vykoukli zpoza keře a zadívali se na protější břeh. Snape se probral z bezvědomí. Právě vyčarovával nosítka a nakládal na ně bezvládná těla Harryho, Hermiony a Blacka. Na čtvrtých nosítkách, která se mu už vznášela po boku, bezpochyby spočíval Ron. Pak se Snape s hůlkou nataženou před sebou vydal se všemi k hradu.

„No prosím, už to brzy bude,“ poznamenala Hermiona a podívala se na hodinky. „Zbývá nám asi pětačtyřicet minut, než Brumbál zamkne dveře ošetřovny. Musíme vysvobodit Siriuse a vrátit se do postele dřív, než někdo přijde na to, že jsme pryč…“

Čekali a pozorovali, jak se na hladině jezera zrcadlí pohybující se mraky a keř vedle nich tiše šepotá v čerstvém vánku. Klofan už se zase nudil a vyhrabával ze země červy.

„Myslíš, že už bude Sirius nahoře?“ zeptal se Harry a také si zkontroloval, kolik je hodin. Vzhlédl k hradu a začal odpočítávat okna na pravé straně západní věže.

„Podívej!“ zašeptala Hermiona. „Kdo je to? Vychází právě z hradu!“

Harry se zahleděl do tmy. Po školním pozemku spěchal nějaký muž a mířil k jednomu ze vchodů. U opasku se mu cosi jasně blyštělo.

„To je Macnair!“ sykl. „Ten kat! Jde pro mozkomory! Tohle je naše chvíle, Hermiono —“

Hermiona vložila ruce Klofanovi na hřbet, Harry ji popadl za nohu a pomohl jí nasednout. Potom si stoupl na jednu ze spodních větví keře a vyškrábal se před Hermionu. Přetáhl Klofanovi provaz přes hlavu a přivázal jej k druhé straně hipogryfova obojku, aby sloužil jako otěže.

„Jsi připravená?“ zeptal se šeptem Hermiony „Asi bude lepší, když se mě budeš držet —“

Pobídl Klofana šťouchnutím podpatky do slabin.

Klofan se vznesl přímo do temného vzduchu. Harry se mu pevně přitiskl koleny k bokům a z obou stran cítil mávat mohutná křídla. Hermiona se Harryho držela kolem pasu jako klíště. Harry slyšel, jak si tiše mumlá pro sebe: „Ach ne — tohle já nemám ráda — ach, vážně to nemám ráda…“

Harry pobídl Klofana k větší rychlosti. Tiše pluli vzduchem k vyšším hradním poschodím… Teď prudce zatáhl za provaz vlevo a Klofan zatočil. Harry se snažil odpočítávat okna, která míjeli…

„Prrr!“ zavelel a vší silou zatáhl za provaz.

Klofan zpomalil a Harry s Hermionou zjistili, že jsou na místě, až na to, že neustále trochu stoupali a hned zase klesali podle toho, jak Klofan mával křídly, aby se udržel ve vzduchu.

„Je tam!“ vyhrkl Harry, když zahlédl Siriuse v okamžiku, kdy se vznesli k jeho oknu. Natáhl ruku, a když Klofan mávl křídly dolů, podařilo se mu hlasitě zaťukat na sklo.

Black zdvihl oči a Harry viděl, jak mu poklesla brada. Vyskočil z křesla, pospíšil k oknu a pokusil se je otevřít. Okno však bylo zamčené.

„Ustupte!“ zavolala na něj Hermiona a pravou rukou vytáhla hůlku; levou se stále přidržovala Harryho hábitu.

„ Alohomora! “

Okno se rozlétlo dokořán.

„Jak… jak …?“ koktal neslyšně Black a zíral nevěřícně na hipogryfa.

„Nasedněte — nemáme moc času,“ vyzval ho Harry, který Klofana pevně tiskl kolem štíhlého krku, aby ho udržel v rovnováze. „Musíte odtud pryč — mozkomorové už jsou na cestě sem. Macnair pro ně šel.“

Black se zapřel rukama do okenního rámu a protlačil se hlavou a rameny ven. Měl veliké štěstí, že byl tak vyhublý. Hned nato přehodil jednu nohu přes Klofanův hřbet, přitáhl se na něj a usadil se za Hermionou.

„A je to, Klofane! Teď vzhůru!“ zavelel Harry a zatřásl provazem. „K vrcholku věže, honem!“

Hipogryf mávl mohutnými křídly a znovu mířili vzhůru, až k samotné špičce západní věže. S rachotem přistáli na cimbuří a Harry s Hermionou z Klofana okamžitě sklouzli dolů.

„Uděláte nejlíp, když odtud honem zmizíte, Siriusi,“ lapal po dechu Harry. „Každou chvíli přivedou mozkomory do Kratiknotovy pracovny a zjistí, že tam nejste.“

Klofan netrpělivě podupával a pohazoval štíhlou hlavou.

„Co se stalo s tím druhým chlapcem? S Ronem?“ naléhal ještě Sirius.

„Bude v pořádku — zatím se nemůže hýbat, ale madame Pomfreyová tvrdí, že ho postaví na nohy. Tak už leťte — honem!“

Black však stále upřeně shlížel na Harryho.

„Jak se ti kdy odvděčím…“

„LEŤTE!“ vykřikli svorně Harry s Hermionou.

Black otočil Klofana čelem k otevřené obloze.

„Však se zase uvidíme,“ prohlásil. „Jsi… jsi opravdový syn svého otce, Harry…“

Zaryl podpatky do Klofanových slabin. Harry a Hermiona uskočili stranou, když obrovská křídla znovu rozčísla vzduch… Hipogryf se vznesl do výše… Harry se za ním díval a sledoval, jak se i s jezdcem stále zmenšuje… pak se měsíc schoval za plující oblak a oba byli pryč.

„Harry!“

Hermiona ho tahala za rukáv a dívala se na hodinky. „Máme přesně deset minut na to, abychom se dostali zpátky na ošetřovnu, a nikdo nás při tom nesmí vidět — musíme tam být, než Brumbál zamkne dveře…“

„Jistě,“ přisvědčil Harry a odtrhl pohled od oblohy, „tak jdeme…!“

Proklouzli otevřenými dveřmi, které měli za zády, a spěchali dolů po příkře se točícím kamenném schodišti. Když doběhli k jeho spodnímu okraji, zaslechli nějaké hlasy. Přitiskli se těsně ke zdi a poslouchali; vypadalo to na Popletala a Snapea. Oba se rychle blížili chodbou k schodišti.

„…jen doufám, že Brumbál nebude dělat žádné potíže,“ říkal právě Snape. „Polibek bude vykonán neprodleně?“

„Hned jak se Macnair vrátí s mozkomory. Celá tahle aféra s Blackem je nesmírně trapná. Ani vám nedokážu popsat, jak hrozně se těším, až budu redakci Denního věštce informovat, že jsme ho konečně dopadli… Dovolím si tvrdit, že budou chtít udělat interview i s vámi, Snape… a předpokládám, že až se mladý Harry vzpamatuje z toho šoku, který utrpěl, bude chtít Věštci přesně vylíčit, jak jste mu zachránil život…“

Harry vztekle stiskl zuby. Na kratičký okamžik zahlédl, jak se Snape samolibě usmívá, když spolu s Popletalem procházel kolem jeho a Hermionina úkrytu. Pak jejich kroky odezněly v dáli. Harry s Hermionou ještě chvilku počkali, aby se ujistili, že jsou doopravdy pryč, a pak se rozběhli opačným směrem. Dolů po jednom schodišti, potom po druhém, proběhli další chodbou — vtom kdesi před sebou zaslechli posměšný smích.

„ Protiva! “ zamumlal Harry a chytil Hermionu za ruku. „Pojď sem!“

V poslední vteřince vrazili do opuštěné učebny vlevo. Protiva poletoval chodbou v báječné náladě a chechtal se, až se za břicho popadal.