Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Z Brumbálova výrazu bylo vidět, že na něj Harryho sdělení zapůsobilo.

„Představ si, Harry, že to možná skutečně byla pravá věštba,“ prohlásil zamyšleně. „Kdo by si to byl pomyslel? V tom případě už se jí to podařilo podruhé. Asi bych jí měl navrhnout zvýšení platu…“

„Ale —“ Harry na něj vyděšeně zíral. Jak je možné, že to Brumbál bere s takovým klidem?

„Ale — já jsem nedovolil, aby Sirius a profesor Lupin Pettigrewa zabili! A bude to tudíž moje vina, jestli se Voldemort vrátí!“

„Nebude,“ opravil ho klidně Brumbál. „Copak tě ta zkušenost s obracečem času vůbec nic nenaučila, Harry? Důsledky našeho počínání jsou vždycky tak komplikované a rozmanité, že to z předpovídání budoucnosti dělá doopravdy nesmírně složitý úkol… Profesorka Trelawneyová, bůh jí žehnej, je toho živoucím důkazem. Zachoval ses velice šlechetně, když jsi Pettigrewovi zachránil život.“

„Jestli ale pomůže Voldemortovi dostat se zpět k moci -!“

„Pettigrew ti vděčí za život. Poslal jsi Voldemortovi pomocníka, který je tvým dlužníkem. Když jeden kouzelník zachrání život jinému kouzelníkovi, vytváří to mezi nimi jisté pouto… a pokud se opravdu příliš nemýlím, nebude Voldemort stát o služebníka, který je dlužníkem Harryho Pottera.“

„Nechci, aby mezi mnou a Pettigrewem bylo nějaké pouto!“ protestoval Harry. „Zradil moje rodiče!“

„To je kouzelnictví ve své nejhlubší a nejneproniknutelnější podobě, Harry. Musíš mi ale věřit… ještě možná přijde čas, kdy budeš moc rád, že jsi Pettigrewovi zachránil život.“

Harry si nedokázal představit, za jakých okolností by k tomu mohlo dojít. Brumbál se tvářil, jako by věděl, co se Harrymu honí hlavou.

„Znal jsem tvého otce velice dobře, Harry, jak v Bradavicích, tak i později,“ ozval se jemně. „Jsem si jistý, že na tvém místě by byl Pettigrewa také ušetřil.“

Harry k němu zdvihl oči. Brumbál se mu nebude vysmívat… jemu se s tím může svěřit…

„Včera večer… myslel jsem, že to byl táta, kdo vyčaroval toho mého Patrona. Totiž… chci říct, že když jsem na protějším břehu jezera viděl sám sebe… myslel jsem, že vidím jeho.“

„To je omyl, který docela snadno chápu,“ přisvědčil Brumbál konejšivým hlasem. „Nejspíš už tě unavuje pořád to poslouchat, ale skutečně se neobyčejně podobáš Jamesovi. Až na oči… oči máš po matce.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Byla to hloupost, když jsem si myslel, že je to on,“ zamumlal. „Věděl jsem přece, že je mrtvý.“

„A ty si myslíš, že mrtví, které jsme milovali, nás někdy mohou doopravdy opustit? Myslíš, že si je nepřipomínáme jasněji než kdy jindy v okamžicích, kdy se ocitneme ve velkých nesnázích? Tvůj otec žije v tobě, Harry, a nejzřetelněji se ti ukazuje pokaždé, když ho potřebuješ. Jak jinak bys dokázal vykouzlit svého konkrétního Patrona? Dvanácterák byl včera večer opět mezi námi.“

Chvíli trvalo, než Harrymu došlo, co mu Brumbál říká.

„Sirius mi včera večer podrobně vyprávěl, jak se z nich ze všech stali zvěromágové,“ pokračoval s úsměvem Brumbál. „Neuvěřitelný výkon — a stejně neuvěřitelné bylo, že to přede mnou utajili. A pak jsem si vzpomněl na tu absolutně neobvyklou podobu, kterou na sebe tvůj Patron vzal, když při tom famfrpálovém zápase proti Havraspáru zaútočil na pana Malfoye. Takže jsi včera večer otce skutečně viděl, Harry… našel jsi ho sám v sobě.“

A Brumbál vyšel z Lupinovy pracovny a zanechal Harryho s jeho nesmírně zmatenými myšlenkami samotného.

Harry, Ron, Hermiona a profesor Brumbál byli jediní z celých Bradavic, kteří znali pravdu o tom, co se stalo oné noci, kdy zmizeli Sirius, Klofan a Pettigrew. Jak se blížil konec školního roku, slyšel Harry nejrůznější teorie o tom, k čemu tehdy vlastně došlo, žádná z nich se však ani vzdáleně neblížila pravdě.

Klofanův útěk přiváděl Malfoye k zuřivosti. Byl přesvědčen, že Hagrid našel nějaký způsob, jak hipogryfa potají uklidit do bezpečí, a zjevně se nedokázal smířit s tím, že ho i jeho otce přelstil obyčejný hajný. Percy Weasley se zase nijak netajil svými názory na Blackův útěk.

„Jestli se mi podaří získat místo na ministerstvu, mám nachystanou spoustu návrhů ohledně dohledu na dodržování kouzelnických zákonů!“ vykládal jediné osobě, která ho ještě byla ochotná poslouchat, své přítelkyni Penelopě.

Přestože panovalo naprosto dokonalé počasí, přestože atmosféra ve škole byla tak optimistická a přestože si uvědomoval, že dosáhli téměř nemožného, když pomohli Siriusovi k útěku, ještě nikdy se Harry na konci školního roku necítil tak mizerně.

Rozhodně nebyl jediným žákem, který litoval odchodu profesora Lupina. Jeho výpověď zarmoutila celou Harryho třídu obrany proti černé magii.

„To jsem zvědavý, kdo nás bude učit příští rok,“ meditoval zasmušile Seamus Finnigan.

„Třeba nějaký upír,“ ozval se Dean Thomas s nadějí v hlase.

Nebyl to ovšem jen odchod profesora Lupina, který Harryho tížil. Nedokázal se ubránit tomu, aby často nepřemýšlel o předpovědi profesorky Trelawneyové. Neustále spekuloval, kde teď asi je Pettigrew a jestli už vyhledal útočiště pod Voldemortovou ochranou. Ze všeho nejvíc však Harryho deptala vyhlídka blížícího se návratu k Dursleyovým. Asi tak půlhodinu, báječnou a skvělou půlhodinu věřil tomu, že začne bydlet se Siriusem… s nejlepším přítelem svých rodičů… Považoval to za solidní náhražku v situaci, kdy už se nemohl vrátit jeho vlastní otec. A přestože žádné zprávy o Siriusovi se nepochybně rovnaly dobrým zprávám, neboť to znamenalo, že se mu podařilo úspěšně se někde ukrýt, Harry se nemohl zbavit deprese při pomyšlení na domov, který mohl mít, a na to, že teď je něco takového nemožné.

Poslední den školního roku byly vyhlášeny výsledky zkoušek. Harry, Ron i Hermiona prospěli ve všech předmětech. Harryho nejvíc udivilo, že prošel v lektvarech. Měl důvodné podezření, že Brumbál intervenoval v jeho prospěch a zabránil Snapeovi, aby ho schválně nechal propadnout. Snapeovo chování vůči němu bylo v posledním týdnu doslova alarmující. Až dosud si Harry nedokázal představit, že by se Snapeova antipatie vůči jeho osobě ještě mohla vystupňovat, očividně tomu tak ale bylo. Pokaždé, když na Harryho pohlédl, roztřásl se mu koutek úzkých rtů ošklivým tikem a neustále natahoval prsty, jako by jimi užuž chtěl sevřít Harryho krk.

Percy s úspěchem absolvoval svoje OVCE, a Fred i George získali každý několik NKÚ. Nebelvírská kolej, zejména díky senzačním výkonům ve famfrpálovém poháru, už třetí rok po sobě zvítězila také ve školním přeboru. Hostina na konci školního roku se tudíž konala ve znamení nachových a zlatých barev a nebelvírský stůl byl ze všech nejhlučnější, protože všichni žáci Nebelvíru oslavovali. Dokonce i Harrymu, který jedl, pil, rozmlouval a smál se spolu s ostatními, se podařilo zapomenout na to, že druhý den pojede k Dursleyovým.

Když následujícího dne ráno bradavický spěšný vlak vyjížděl z nádraží, Hermiona překvapila Harryho a Rona nečekaným sdělením.

„Stavila jsem se dnes před snídaní u profesorky McGonagallové. Rozhodla jsem se zanechat studia mudlů.“

„Vždyť jsi ale zkoušku složila na tři sta dvacet procent!“ podivil se Ron.

„Já vím,“ povzdechla si Hermiona, „ale další rok už bych to takhle nevydržela. Ten obraceč času mě pomalu doháněl k šílenství. Vrátila jsem ho. Bez studia mudlů a jasnovidectví zase budu schopná zvládnout všechno v mezích normálního rozvrhu.“