Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Já nevím… ne… vypadal opravdově…“

„V tom případě ale —“

„Možná se mi to jen zdálo,“ připustil. „Až na to, že… Podle toho, co jsem viděl… vypadal jako on… mám jeho fotografie…“

Hermiona na něj nepřestala zírat, jako by pochybovala o jeho duševním zdraví.

„Já vím, že to zní šíleně,“ pokračoval monotónně. Otočil se a pohlédl na Klofana, který hrabal zobákem v zemi a zjevně hledal červy. Doopravdy se však na hipogryfa nedíval.

Přemýšlel o svém otci a o jeho třech dávných kamarádech… Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák… Byli snad dnes v noci venku na školních pozemcích všichni čtyři? Červíček se dnes večer znovu po letech objevil, ačkoli ho všichni považovali za mrtvého… Dalo se snad absolutně vyloučit, že jeho vlastní otec neudělal totéž? Byl ten zjev na protějším břehu jezera jen výplodem jeho fantazie? Ta postava byla příliš daleko, než aby ji viděl zřetelně… přesto si v tu chvíli, než ztratil vědomí, byl její totožností jistý…

Listí v korunách stromů mu tiše ševelilo nad hlavou. Měsíc vyplouval a zase mizel za mračny, honícími se po obloze. Hermiona seděla natočená k Vrbě mlátičce a čekala. A pak, konečně, po více než hodině…

„Teď vyjdeme!“ zašeptala Hermiona.

Vyskočila a Harry se také postavil. Klofan zvedl hlavu. Viděli, jak Lupin, Ron a Pettigrew neohrabaně vylézají z díry mezi kořeny. Za nimi se objevila Hermiona… a po ní bezvědomý, přízračně se vznášející Snape. Skupinku uzavírali Harry s Blackem. Všichni zamířili k hradu.

Harrymu se divoce rozbušilo srdce. Pohlédl vzhůru k obloze. Věděl, že každou chvíli už ten mrak odpluje stranou a objeví se měsíc…

„Harry,“ zamumlala Hermiona, jako by přesně věděla, nač právě myslí, „musíme zůstat tady. Nikdo nás nesmí vidět. Nic bychom nemohli udělat…“

„Takže tu budeme jen tak dřepět a necháme Pettigrewa znovu utéct…“ namítl tiše Harry.

„Jak bys chtěl v téhle tmě najít jednu malou krysu?“ utrhla se na něj Hermiona. „Nemůžeme dělat vůbec nic! Vrátili jsme se sem, abychom pomohli Siriusovi. Nečeká se od nás, že bychom udělali ještě něco jiného!“

„ Tak dobrá! “

Měsíc vyplul zpod oblaku. Viděli, jak se drobné postavičky na opačném konci školního pozemku zastavily. Pak zahlédli pohyb.

„Támhle je Lupin,“ zašeptala Hermiona. „Právě se proměňuje —“

„Hermiono!“ ozval se vzápětí Harry. „Musíme okamžitě vyrazit!“

„To tedy ne. Pořád ti říkám, že —“

„Já se nechci míchat do toho, co se teď děje. Lupin ale za chvíli poběží do lesa a natrefí přímo na nás!“

Hermiona zalapala po dechu.

„Tak honem!“ zasténala a pospíšila si odvázat Klofana. „Honem! Kam půjdeme? Kde se schováme? Každou chvíli jsou tu mozkomorové…“

„Zpátky k Hagridovi!“ navrhl Harry „Nikdo tam teď není — poběžme!“

A běželi, co jim síly stačily; Klofan cválal těsně za nimi. Slyšeli, jak jim někde za zády vyje vlkodlak…

Už měli srub na dohled. Harry smykem zastavil u dveří, jediným trhnutím je otevřel a Hermiona s Klofanem kolem něj proletěli dovnitř. Harry si pospíšil za nimi a zastrčil západku na dveřích. Tesák, Hagridův pes cvičený na černou zvěř, se hlasitě rozštěkal.

„Psst, Tesáku, to jsme my!“ uklidňovala ho Hermiona, přiskočila k němu a škrábala ho za ušima, aby ho utišila. „To tedy opravdu bylo jen o vlásek!“ obrátila se k Harrymu.

„To bylo…“

Harry vyhlížel z okna. Odtud ze srubu bylo mnohem těžší pozorovat, co se děje venku. Klofan byl zjevně celý šťastný, že se dostal zpět do Hagridovy hájenky. Uložil se před krb, spokojeně si složil křídla na zádech a zdálo se, že se chystá pořádně se vyspat.

„Tak si myslím,“ ozval se rozvážně Harry, „že bude lepší, když zase půjdu ven. Nevidím odtud, co se tam děje — nepoznáme, kdy bude vhodná chvíle…“

Hermiona na něj podezíravě pohlédla.

„Nechystám se do ničeho zasahovat,“ ujišťoval ji honem. „Pokud ale neuvidíme, co se venku děje, jak poznáme, že nastal čas vysvobodit Siriuse?“

„No tak dobrá… já tady s Klofanem počkám… Buď ale opatrný, Harry — přece jen tam venku číhá vlkodlak — a taky mozkomorové…“

Harry znovu vyšel ven a pomalu obešel srub. Odněkud zdáli slyšel zuřivý štěkot. To znamenalo, že se mozkomorové stahují kolem Siriuse… On sám s Hermionou už za chvíli poběží za ním…

Harry se upřeně zadíval k jezeru a srdce v hrudi mu bušilo jako na poplach. Ať toho Patrona vykouzlil kdokoli, za okamžik se objeví.

Na zlomek vteřiny zůstal nerozhodně stát před Hagridovými dveřmi. Nikdo vás nesmí vidět . Jemu ale nešlo o to, aby ho někdo viděl. Naopak, sám si přál někoho uvidět… Potřeboval se přesvědčit…

A už tu byli i mozkomorové. Kam se jen podíval, všude se nořili z temnoty a neslyšně se přesunovali podél jezera… Vzdalovali se od místa, kde teď stál, a mířili k protějšímu břehu… Takže tentokrát se k nim nebude muset přiblížit…!

Harry se dal do běhu. Nemyslel v tu chvíli na nic jiného než na svého otce. Pokud to byl on… pokud to doopravdy byl on… Musí to zjistit, musí se o tom přesvědčit…

Rychle se blížil k jezeru, po nikom však nebylo vidu ani slechu. Na protějším břehu matně zaznamenával chabé stříbřité záblesky — své vlastní pokusy vyčarovat Patrona…

Těsně u kraje vody rostl keř. Harry za ním zalehl a zoufale hledal výhled mezi listovím. Vtom stříbřité záblesky na protějším břehu pohasly. Harrym prolétla jiskra vyděšeného vzrušení — každou chvíli už to přijde…

„Tak dělej!“ zamumlal a rozhlížel se kolem. „Kde jsi? Dělej, tati…“

Nikdo však nepřicházel. Harry zvedl hlavu a zadíval se na kruh mozkomorů na protějším břehu jezera. Jeden si právě shazoval kápi z hlavy. Teď se měl objevit zachránce — jenže tentokrát nikdo na pomoc nepřicházel…

A vtom Harrymu konečně všechno došlo, konečně pochopil. Neviděl otce, viděl sám sebe !

Horečně vyskočil z úkrytu za keřem a vytáhl hůlku.

„ EXPECTO PATRONUM! “ vykřikl hlasitě.

A z konce hůlky nevystřelil žádný beztvarý mlžný obláček, ale vylétl z ní jakýsi stříbrný tvor zářící oslepujícím jasem. Harry přimhouřil oči a pokusil se rozeznat, jaké to je zvíře. Zdálo se mu, že se podobá koni. Vzdalovalo se od něj neslyšným cvalem přes černou hladinu jezera. Viděl, jak sklonilo hlavu a zaútočilo na hemžící se mozkomory… Teď cválalo kolem dokola těch černých stínů na školních pozemcích a mozkomorové se stahovali zpět, prchali a ustupovali do tmy… A už byli titam.

Patron se otočil a drobným klusem zamířil přes nehybnou vodní hladinu k Harrymu. Nebyl to kůň a nebyl to ani jednorožec. Byl to jelen. Zářil stejně jasně jako měsíc na obloze nad nimi… vracel se k němu…

Na břehu se zastavil. Jeho kopyta nezanechávala v měkké půdě žádné stopy, když stál a hleděl velkýma stříbrnýma očima na Harryho. Pomalu sklonil parohatou hlavu. A Harry si uvědomil…

„ Dvanácterák ,“ zašeptal.

Když však ke zvířeti natáhl roztřesené konečky prstů, jelen zmizel.

Harry zůstal stát s rukou nataženou vpřed. Potom mu srdce poskočilo v hrudi, když za sebou zaslechl dusot kopyt — prudce se otočil a uviděl, že se k němu žene Hermiona a na provaze za sebou táhne Klofana.